Zloba českých Palestinců. Čtyři z nich mluví o tom, proč válku na Blízkém východě vidí jinak než většina Čechů

Tuzemské veřejné mínění i média jsou dlouhodobě nakloněné židovskému státu, česká vláda se označuje za jednoho z nejbližších spojenců kabinetu v Tel Avivu. Hlasy podpory pochopitelně zesílily po masakru více než 900 židovských civilistů včetně dětí, kterého se 7. října dopustili teroristé z Hamásu a jenž od dob holokaustu nemá svým rozsahem a krutostí obdoby. Podle izraelských vyšetřovatelů vrazi například dětem usekávali za živa prsty a vypichovali jim oči před zraky jejich rodičů a poté všechny zabili.

Ovšem lidé, kteří se na Václaváku shromáždili pod palestinskými vlajkami, se snaží pozornost veřejnosti stočit k něčemu jinému. „Jediná ,demokratická oáza´ na Blízkém východě má v čele rasisty, zabijáky a zločince,“ hlásá jeden z transparentů. Není těžké uhodnout, koho má Palestinec v tmavé bundě, jenž třímá ceduli, na mysli. Izraelskou vládu považuje značná část blízkovýchodních Arabů už od vzniku židovského státu za úhlavního nepřítele a viní ji ze setrvalé etnické čistky. Podle dlouhodobých statistik je v izraelsko-palestinském konfliktu skutečně více civilních obětí mezi Palestinci než Izraelci. Jen od ledna 2008 do září letošního roku bylo podle OSN Izraelci zabito 6407 Palestinců, z toho více než 5000 civilistů. Ve stejném období se stalo obětí Palestinců 308 Izraelců, z nichž 177 bylo civilistů.

Po útocích Hamásu ze 7. října zahynulo podle izraelských úřadů přes 1400 Izraelců, téměř polovinu tvořily ženy a děti. Mezi Palestinci bylo už na začátku tohoto týdne podle palestinských zdrojů, které použilo OSN , přes 5000 obětí, z toho 62 procent žen a dětí.

„Česká média jsou neobjektivní, straní Izraeli,“ odmítá mou žádost o rozhovor asi padesátiletý palestinský majitel zmíněného transparentu. Prozradí jen, že v Česku žije „dlouho“. Když ale vidí, že mám v ruce mobilní telefon se zapnutým nahráváním zvuku, kterým jsem snímal rozhovory s předchozími respondenty, rázným pohybem dlaně mi bez varování přístroj vyráží z ruky. Mobil padá na dlažbu. Vedle nás se náhle zjeví tři policisté a muži domlouvají, že jako novinář mám právo hovory i dění na demonstraci nahrávat. Zvednu telefon a odcházím. Na shromáždění cloumaly některými propalestinskými řečníky při projevech pochopitelně vášně, jinak ale akce proběhla pokojně, stejně jako pochod k Úřadu vlády, který se konal o tři dny později, a shromáždění před ministerstvem zahraničí za další týden.

Na rozdíl od Berlína, kde propalestinští demonstranti v ulicích stavěli barikády, zapálili dětské hřiště a zranili policisty. 

Propalestinská demonstrace na Václavském náměstí

Dalších 8
fotografií

Ahmadová: Probouzí se ve mně oheň

Jednou ze svolavatelek demonstrace na Václaváku byla dvaadvacetiletá medička Mariana Ahmadová, dcera řečnice citované hned v úvodu článku. Setkáváme se dva dny po shromáždění v restauraci poblíž pražské Jeruzalémské synagogy. Slečna Ahmadová má na krku přívěšek ve tvaru mapy Palestiny, tedy území, které je dnes rozdělené na stát Izrael, Západní břeh Jordánu a Pásmo Gaza.

Narodila se v Česku, její otec je Syřan a matka pochází z rodiny Češky a Palestince, který přišel v 60. letech studovat do Československa. „V mé výchově vždycky dominovala palestinská identita,“ zdůrazňuje vysoká studentka s dlouhými černými vlasy. Vypráví, že její palestinský pradědeček a jeho sestra byli zavražděni Izraelci v roce 1948, když jejich milice vyháněly po vzniku židovského státu při zabírání palestinských osad původní obyvatele z jejich domovů. Násilně bylo podle OSN přemístěno 750 tisíc Palestinců. Podle Mariany Ahmadové zahynuli později, v roce 1982, také tři její palestinští strýcové během izraelské okupace Libanonu.

„Tyhle příběhy jsem slyšela od dědy a od mámy. Kdykoli si na to vzpomenu, probudí to ve mně oheň stejně jako v každém Palestinci,“ říká bojovně. Přesto ujišťuje, že letos 7. října, když se dozvěděla o vraždění izraelských civilistů Hamásem, cítila hluboký zármutek. „Když umírají lidi, je to pro mě jako ženu a medičku strašné,“ vysvětluje. Hamás prý odsuzuje a lítost nad izraelskými oběťmi vyjádřila stejně jako několik dalších řečníků na zmíněné nedělní demonstraci. Smutek ale onoho 7. října podle svých slov cítila také proto, že tušila, „že útok Hamásu se neobejde bez reakce Izraele a ta bude velmi brutální“.

Přestože je muslimkou, v Praze studovala Arcibiskupské gymnázium, jelikož jej její rodiče považovali za prestižní školu. Tvrdí ale, že ze strany učitelů i některých spolužáků se setkávala s islamofobií i rasismem. „Občas jsem zaslechla něco o špinavých Arabech, na besedu tam pozvali sdružení Islám v ČR nechceme,“ vybavuje si spolek islamofoba Martina Konvičky. „Podobné postoje tam byly každodenní normou a mně to způsobovalo velký stres,“ říká mladá žena o zážitcích, které se na jejích postojích podepsaly.

Před dvěma roky Ahmadová spolupořádala svou první protestní akci, pochod proti bombardování Gazy Izraelci. Tehdy šli demonstranti z pražského Klárova k izraelskému velvyslanectví.

Nynější nedělní shromáždění zorganizovala s několika dalšími aktivisty především proto, aby protestovala proti masivnímu bombardování Gazy a proti odříznutí obyvatel od dodávek vody, jídla a energií. A aby upozornila na kořeny krvavého koloběhu křivd, které podle ní za válkou na Blízkém východě stojí. Pásmo Gazy – kde však nikdy nebyla – označuje kvůli mnohaleté blokádě ze strany Izraele a omezení možnosti vycestování za „vězení a ghetto pod širým nebem“. „A to je kvůli historii Židů v Evropě docela paradoxní. Jako aktivistka prostě budu upozorňovat, že tohle není v pořádku.“

Ke svolavatelům demonstrace na Václavském náměstí patřila medička Mariana Ahmadová, která má palestinské kořeny.

Foto: HN – Honza Mudra

Shanaáh: Palestince nikdy nikdo nepodpořil

Jedním z mužů držících na Václaváku velký transparent s nápisem v angličtině „Zastavte zabíjení v Palestině. Ukončete okupaci“ byl prošedivělý palestinský inženýr Mohamed Shanaáh. Když ho žádám o rozhovor, odkazuje mě na svého syna Šádího, který podle něj bude k interview vhodnější. Shanaáh mladší se narodil na rozdíl od svého otce už v Praze, jeho matka je Češka. Čtyřicetiletý politolog třetí rok působí na Warwick University v britském Coventry, kde zkoumá programy na prevenci extremismu části evropské populace, mimo jiné vyznavačů islámu. Když se ho ve videorozhovoru pro HN zeptám, proč po brutálním útoku Hamásu na izraelské civilisty nevyšli Palestinci v Evropě i v Gaze do ulic, aby se od otřesných činů distancovali, poznamená, že podobná Čechy často kladená otázka – proč Arabové veřejně neprotestovali proti teroristickým činům Islámského státu – ho před více než pěti lety inspirovala k tématu jeho tehdejší doktorandské práce. Shanaáh se v ní zabýval tím, jak se evropští muslimové zapojují do aktivit proti islamistickému extremismu.

A proč se tedy Arabové a Palestinci proti terorismu páchanému jejich souvěrci hlasitě a hromadně nevymezují? „Když dojde k teroristickému útoku v Evropě, nemá běžný muslim, který může být z kterékoliv části světa, potřebu být s teroristy identifikován. Co já s nimi mám společného, říká si a uvažuje, že když nějakou spojitost svým případným protestem přijme, připoutá na sebe vlastně ve veřejném mínění část viny,“ zamýšlí se Shanaáh.

Důvod, proč Palestinci v Česku ani v zahraničí nevyrazili do ulic demonstrovat proti zvěrstvům Hamásu, je podle něj trochu jiný. Politolog připomíná, že mezi Izraelem a Palestinci probíhá dlouhodobý konflikt, vlastně válka, která je „delší než můj život“, jak říká.

Postoj běžného Palestince se podle něj dá shrnout takto: „Nevšiml jsem si, že by nás v Izraeli nebo ve světě někdo někdy podpořil nebo protestoval proti tomu, když izraelští vojáci a osadníci zabíjeli naše lidi. Proto ani já nebudu protestovat proti tomu, co se stalo 7. října. Je to oko za oko.“

Shanaáh, někdejší člen české Strany zelených, zdůrazňuje, že on považuje nedávné činy Hamásu za „strašné“, k této organizaci cítí i proto nenávist a umírněné politické hnutí za osvobození Palestiny Fatáh je mu coby evropskému liberálovi „lhostejné“. Coby politolog ale prý chce poukázat na to, že „česká veřejná debata je vychýlená na jednu stranu“, tu izraelskou. A připomíná mimo jiné větší počet zabitých civilistů mezi Palestinci než mezi Izraelci.

Není ale podstatný rozdíl v tom, že palestinští teroristé si cíleně vybírají – a to už desítky let – v kavárnách, na ulicích nebo jejich domovech nevinné civilní oběti, které pak bez varování zákeřně vraždí, zatímco cílem izraelské armády je ničit tyto militanty, přičemž bohužel umírají také civilisté? Mimo jiné proto, že Hamás záměrně operuje a například odpaluje své rakety z objektů obývaných obyčejnými lidmi, včetně škol a nemocnic?

„Nevěřím, že většina palestinských civilistů jsou jen vedlejší, neúmyslné ztráty. Vždyť po nedávném útoku Hamásu izraelská armáda zabila desítky palestinských civilistů také na Západním břehu, i když tam Hamás neoperuje. Z minulosti jsou známé případy, kdy izraelští vojáci Palestince zastřelili, aniž k tomu měli důvod,“ argumentuje Shanaáh. Podle něj nelze informace přebírat jen z izraelských zdrojů a médií. „Také v Gaze fungují tamní nezávislí novináři, kteří uvádějí, že třeba činžák, který zničila izraelská bomba a zahynuly tam celé rodiny, zcela jistě neměl s Hamásem nic společného a izraelský útok přišel bez jakéhokoliv varování.“

Shanaáhův otec pochází z rodiny, která uprchla z Palestiny do Jordánska. V Praze za normalizace studoval zemědělskou fakultu a narodil se mu tu syn Šádí. Pak si ale musel v Jordánsku odkroutit povinnou vojenskou službu a jeho česká žena se s pětiletým synem odstěhovala na dva roky k rodině svého manžela do Jordánska. „Bydleli jsme v palestinském uprchlickém táboře a tam jsem samozřejmě slyšel spoustu vyprávění lidí, kteří byli vyhnáni Izraelci ze svých domovů,“ vzpomíná Shanaáh na důležité okamžiky svého dětství.

Na začátku 90. let se rodina vrátila zpátky do Prahy. Tam si někdy od spolužáků vyslechl poznámky o Palestincích coby teroristech, podle Shanaáha šlo však o výjimky mimo jiné i proto, že nevypadá jako Arab: má světlé vlasy a modré oči.

„Házení Palestinců a Hamásu do jednoho pytle“, k němuž se podle politologa uchylují někteří izraelští politici, se ho dotýká i dnes. A připomíná třeba starší výrok bývalého izraelského vrchního rabína Ovadji Josefa, který podle listu Haaretz v roce 2010 prohlásil, že Palestinci
„mají zmizet z tohoto světa“.

„I proto cítím, že je potřeba české veřejnosti zprostředkovat perspektivu Palestinců, protože ta má jen velmi nedostatečný prostor,“ říká Shanaáh.

Politolog Šádí Shanaáh zkoumá na univerzitě v britském Coventry programy k prevenci extremismu. Pro HN vysvětluje, proč většina Palestinců neodsoudila zločiny Hamásu.

Foto: Archiv Šádího Shanaáha

Abu Aataya: Mám v Gaze rodinu

Pražská designérka Yara Abu Aataya se narodila v Gaze, ale ještě coby dvouměsíčního kojence ji její palestinští rodiče odvezli do Česka, kde se usadili. Nyní sdílí na sociálních sítích zprávy o tom, jak část její rodiny, která v Gaze zůstala, přežívá současné bombardování. „Teď ani babi, ani teta nemají domov,“ informovala 21. října o zásahu izraelské rakety do budovy, kde její příbuzní bydleli. Naštěstí se před tímto útokem včas a bez zranění přestěhovali. „Teta Nemat volala dnes ráno, že začali kopat díru pro mrtvé, pro stovky mrtvých,“ napsala devětadvacetiletá absolventka UMPRUM o několik dní dříve.

Krátce předtím ji oslovila Česká televize a natočila s ní rozhovor do pořadu 168 hodin. Během něj Abu Aataya telefonovala do Gazy své tetě, aby zprostředkovala i její svědectví. Jenže z jejího ani z tetina rozhovoru se v pořadu neobjevilo vůbec nic. Nezazněl tam žádný jiný palestinský hlas. „Česká média jsou proizraelská,“ je přesvědčená Abu Aataya. Nora Fridrichová z 168 hodin říká, že „nešlo o pořad o Palestině, ale o útoku na Izrael a občas se stává, že se nezařadí všechny příspěvky“.

Už jako studentka gymnázia budoucí umělkyně dělala „osvětu o Palestině“, protože spolužáci se jí na konflikt na Blízkém východě ptali. „Na vysoké jsem přestala. Už mě to nebavilo. Vygoogli si to, říkala jsem,“ vypráví v pražské kavárně. Když jednou přišla pozdě na přednášku, v ruce černou tašku, jeden student zavolal: „Pozor, bomba!“ V posluchárně se smáli, vyučující se jí nezastal. „Rozbrečelo mě to.“

Na Facebooku jí nedávno někteří lidé vytýkali, že neodsoudila vraždění Hamásu ze 7. října. „Má rodina nikdy Hamás nevolila, ale já jsem měla hlavně neskutečný strach z toho, co se bude dít dál. Mám v Gaze rodinu,“ říká a s ironií v hlase poznamenává: „Chcete mi říct, že během týdne spadlo na Gazu tisíce bomb, protože chtějí vypátrat Hamás? Tohle je přece jen záminka k tomu, aby mohli vymýtit Palestince z jejich území.“ Na poznámku, že Izrael na to měl 75 let a neudělal to, reaguje: „Protože měl strach z odezvy v zahraničí.“ Vypráví, že její strýc zemřel před dvěma lety na následky zranění páteře několik měsíců poté, co jej udeřil pažbou izraelský voják, protože její příbuzný odmítl pustit jednotku do svého domu. Před odchodem z kavárny se podívá do telefonu: „Mám tady novou zprávu od tety. Dneska, že jsou v pořádku. Ještě žijou.“

Designérka Yara Abu Aataya denně komunikuje se svými příbuznými v Gaze: "Teta psala, že začali kopat jámu pro stovky mrtvých."

Foto: HN – Tomáš Nosil

Podle průzkumu z letošního ledna, na kterém se podílela telavivská univerzita a výzkumné centrum v Rámaláhu, se považuje naprostá většina Palestinců – 93 procent – za právoplatné vlastníky území mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Úplně stejné procento Izraelců si to však myslí o svém národu. Devět z deseti Palestinců věří, že jejich utrpení je opravňuje udělat cokoli, co zajistí jejich přežití. Mezi Izraelci je to téměř o třetinu méně, ale pořád víc než polovina, 63 procent. To bylo tři čtvrtě roku před dnešními událostmi. Co by řekly průzkumy nyní?

El Bournou: Bál jsem se zeptat, jestli našli jejich těla

Je těžké se někoho hned ptát na zločiny Hamásu, když vám ten člověk říká, že 16 jeho příbuzných včetně devíti dětí zahynulo před několika dny během pár vteřin pod troskami domu, který zničila izraelská bomba. Abdalla El Bournou sedí v kanceláři za halal řeznictvím, které na pražském Žižkově vlastní, a mluví tiše. „Moje sestra, její manžel, jejich dcera, tři bratranci a jejich děti,“ vypočítává čtyřiapadesátiletý muž členy své rodiny, kteří podle jeho slov zahynuli 15. října při náletu na čtvrť Tel al-Hawa ve městě Gaza.

Pouští hlasovou zprávu, kterou jeho neteř měla poslat z tohoto domu pět dní před smrtí. Její překvapivě klidný hlas přerušují výbuchy bomb v okolí. „Bojím se, ale Bůh mi dává sílu. Přežijeme... anebo zemřeme jako mučedníci,“ překládá pan El Bournou slova mladé ženy, která v Gaze pracovala jako lékařka. Na jiném místě jeho neteř říká. „Stojíme na správné straně.“

O smrti jeho blízkých jej informovali další příbuzní z Gazy. El Bournou nevěří, že by se jim podařilo přežít a uchýlit se někam do bezpečí. Od náletu jsou prý jejich čísla nedostupná. Ukazuje mi video ze zmíněné čtvrti, z větší části je srovnaná se zemí. „Ne, neodvážil jsem se ptát, jestli našli jejich těla,“ dodává muž, který v Praze žije už přes čtvrtstoletí a mluví slušně česky.

Možnost, že by se v okolí zničeného domu skrývali členové Hamásu, což by Izraelce přimělo zaútočit, odmítá. Když se ho přece jen zeptám, jestli tato teroristická organizace nezavinila to, co nyní v Gaze probíhá, prohodí: „Jak se máme bránit? Každý národ se snaží nějak zachránit. Nemůžeme jen se skloněnou hlavou čekat, co se dál stane.“ Proti argumentům o nelidsky mučených izraelských dětech má v mobilu fotografie zkrvavených těl palestinských dětí, které umírají při současných náletech. Rozmluví se o křivdách, které z palestinského pohledu začaly už založením státu Izrael, o tom, jak Židé zabrali půdu jeho prarodičům, o dvou příbuzných, které podle něj zabila izraelská armáda v dávnější minulosti. Možnost usmíření mezi oběma národy se zdá být bláhovou fantazií nejen v této žižkovské masně.

Poslanec chce vyhostit palestinskou ambasádu. Tu ale neřídí Hamás, nýbrž Arafatovi pohrobci. Kam jeho hnutí dospělo?

27. 10. 2023 ▪ 2 min. čtení

Má tedy nekonečný konflikt vůbec řešení? Politolog Shanaáh pragmaticky poznamenává, že na vytvoření dvou států – palestinského vedle izraelského – už je pozdě, protože palestinské území na Západním břehu už je rozdrobené množstvím židovských osad. „Jde tedy o to, jak vytvořit jakousi izraelsko-palestinskou konfederaci v jednom státě. Ne územní, ale politickou, kde budou mít Palestinci stejná občanská práva jako Izraelci,“ zamýšlí se. V současné chvíli se zdá ale něco takového nepředstavitelné. Česko-palestinský expert smutně poznamenává: „Někdy se stává, že velká katastrofa otevře cestu k pochopení, že to takhle dál nejde, a k nějakému řešení. Ale možná, že poslední útoky Hamásu a to, co se děje v Gaze, ještě nemají rozměry takové tragédie, která k tomu povede.“