Chcete létat s F-35? Učte se anglicky, říká muž, který chystá armádu na obří změnu. A sebe na možný let do kosmu

Kdy jste na tom, že hodláte být pilotem, začal cílevědomě pracovat ve smyslu nějakého studia?

Létat jsem začal v aeroklubu někdy v devatenácti. To už jsem byl v armádě nebo už jsem měl pozvánku na Univerzitu obrany. Tenkrát i dnes platí vlastně stejný model: aby člověk mohl být vojenský pilot, tak musí vystudovat Univerzitu obrany. Vojenský pilot je přímo specializovaný obor. Hlásil jsem se i na jiné vysoké školy, kdybych třeba neprošel zdravotně.

Střední školu tedy nemáte vojenskou?

Ne. Chodil jsem na normální základku. Tam si paní učitelka všimla, že já a ještě jeden kamarád nejsme úplně hloupí, tak nás poslala na nějakou matematickou soutěž do jiné školy, kde nám nabídli, jestli nechceme k nim, že tam otevírají matematickou třídu. Udělali jsme tam přijímačky, později jsme šli i na osmiletý matematický gympl. Kromě Univerzity obrany jsem se dostal ještě na VUT v Brně a na Masarykovu univerzitu. Prioritou pro mě bylo lítat.

Jaký je rozdíl mezi dětskými či mladickými představami o práci vojenského pilota a mezi tím, jak to vypadá doopravdy?

Těžko říct. Jako dítě má člověk představy z filmů, z knížek, ale tam je to vždy dramatizované, jiné než ve skutečnosti. Létání rozhodně není devadesát procent času a v mém případě už vůbec ne, protože od léta pracuji na velení vzdušných sil v Praze. Kromě toho, že je člověk pilot, tak je důstojník a voják a má další vojenské a administrativní povinnosti či manažerskou práci. Důstojníci se věnují třeba přípravě výcviku, mezinárodních cvičení, mají na starosti rozvoj elektronického boje, taktiky. Každý ze zkušenějších pilotů něco takového dělá kromě toho, že musí dělat i svůj vlastní letecký výcvik. Ten musí mít v nějaké úrovni, aby byl bojově použitelný a aby se v tom udržoval. Na velitelství Vzdušných sil jsem v projektovém týmu F-35 a ještě v jednom týmu taktického letectva. Věci kolem F-35 jsou pro mě tak osmdesát procent práce, létání je spíš ta menší část.

Takže to začíná být nuda?

Nuda ani ne, práce kolem projektu F-35 je hodně zajímavá, protože to je nový systém, který se zavede. Je to příležitost, jak posunout fungování celého taktického letectva tam, kde jsme chtěli být.

Foto: HN – Lukáš Bíba

Budete tedy vy sám létat na F-35?

Takový je plán, pokud za pár let nepřijde někdo, kdo by to celé posunul.

Spíš jsem myslel, jestli se z vás nestane administrativní pracovník, když jste popisoval svoji práci…

Tím, jak člověk postupuje kariérou, tak se víc a víc věnuje spíš nějakým projektovým manažerským povinnostem. Až přijdou F-35, tak já budu s největší pravděpodobností podplukovník, to znamená, že budu velitel letky nebo zástupce velitele letky nebo něco takového. Na těchto pozicích je létání pořád velká část práce, ale stejně velká je ta manažerská. Tady na letce je třeba nějakých 160–170 lidí, tak velitel nemůže z titulu své funkce strávit devadesát procent času své práce létáním, ale především se starat, aby letka fungovala.

Budete tedy jeden z mála Čechů, jenž si osahá jednu z nejmodernějších technologií, jakou lidstvo vyvinulo. A navíc se může stát, že se podíváte do vesmíru. Cítíte se jako někdo výjimečný?

Na mě to působí normálně. V práci, tedy v armádě, jsem vždycky chtěl lítat s nadzvukovým letadlem, s Gripenem. To byla špička. Už na škole se budoucí piloti dělili na ty, kteří půjdou na stíhací letadla, na vrtulníky a na dopravní. Vždycky se dělal nějaký výběr. V mém ročníku nás bylo 22 prváků a na proudová letadla šlo pět nebo šest. Vždycky byl větší počet zájemců než míst. Ne každý, kdo chtěl lítat s Gripenem, se na něj dostal, což umožňuje držet nějakou kvalitativní úroveň. V mém případě to vždycky dopadlo dobře. Jsem samozřejmě rád, ale nějak výjimečný si nepřipadám.

Letectví

Vojenský dron musí obejít rušičky a nesmí být vidět ani slyšet, říká generál, který je vybírá pro armádu

29. 10. 2023 ▪ 11 min. čtení

Co byste poradil těm, které začala lákat představa, že si v české armádě zapilotují F-35. Co by takoví kluci a holky měli začít dělat, ať už jim je šest nebo patnáct?

My bychom potřebovali – a nejen v případě pilotů –, aby uměli cizí jazyky. Minimálně angličtinu a byli schopni v ní pracovat. Aby na tom byli trošku fyzicky dobře, aspoň trochu sportovali. A hlavně aby byli motivovaní. To je myslím největší problém, což je vidět, když se dneska s někým na vysoké škole potkáte. Vysvětlíte mu, jak to u nás v armádě funguje, že výcvik pilota je docela drahá věc a nějakou chvilku trvá a pak chcete, aby tam ten člověk třeba deset let zůstal a dělal, co se mu řekne – plnil takové a takové úkoly, přestěhoval se tam a tam. Pro spoustu lidí je tohle ale obrovský problém. Říkají, že chtějí něco dělat dva tři roky a pak uvidí, jestli je to bude bavit. Nechtějí obětovat mládí, i když mají možnost získat exkluzivní vzdělání a výcvik. Úvazek na deset let je prostě něco, co spousta lidí nedokáže skousnout. Vidím to jako generační problém.

Záleží jim tedy na míře svobody toho, co mohou dělat?

Z jistého pohledu je to pochopitelné. Je vám třeba 25 a víte, že do 35 nebo do 40 je zásadní období v životě, kdy třeba chcete mít rodinu, máte nějakou kariéru. To si znova neodžijete. A my po něm chceme, aby tohle období obětoval a strávil zásadní část života tady. V mém ročníku jsme všichni chtěli být piloti, tohle jsme vůbec neřešili. Kolik budeme brát peněz, jak to je s dovolenou, kam se přestěhovat, bylo vedlejší. Ale dneska je to obráceně.

Není to dané tím, že mají spoustu jiných možností?

Ale tohle je pořád unikátní věc. Já měl také spoustu možností.

A co pohled z druhé strany: má cenu se dneska, v době bezpilotních prostředků, vůbec chtít stát pilotem? Nebude F-35 poslední pilotované letadlo svého druhu?

Určitě nebude. A i kdyby bylo, tak tady bude ještě dalších čtyřicet let, tedy někdy do roku 2060 a dál. Dnešním patnáctiletým bude tou dobou pětapadesát, šedesát. Takže to rozhodně má cenu. A létání nejsou jen F-35. V armádě máme teď i moderní vrtulníky, dopravní letectvo, je tu spousta zajímavých leteckých povolání.

Takže piloti kvůli dronům jen tak nevymřou?

Samozřejmě že dneska je čím dál víc možností, jak uplatnit drony. V armádě se testuje, že by spolupracovaly s pilotovanými letadly. Další krok spíš bude, že nástupce F-35 půjde pilotovat jak člověkem, tak na dálku. I letadlo šesté generace, které se vyvíjí, je pilotované. Lidský prvek tam bude vždy, protože někdo musí nést odpovědnost za konečné rozhodnutí v boji. Ale to se bavíme o stavu za desítky let.

Těšíte se na pilotování F-35, když jste si vyzkoušel trenažér?

Jsem hlavně rád, že se zvolilo nikoli další překlenovací řešení, ale že jde o koncepční řešení založené na odborné analýze a že se dívá na desítky let dopředu. V řadě směrů nás to posune dopředu.

Jak si jako civilista mám představit přechod pilota z Gripenu na F-35? Je to, jako když si člověk zvyká na nový typ auta?

Je to pořád letadlo. U bojových letadel ale jejich řízení představuje tak pět procent toho, co tam děláte. Ono někam letí za nějakým účelem, má splnit misi, bojový úkol. V těch 95 procentech je rozdíl oproti běžnému dopravnímu letadlu. Zásadní věc ve srovnání s bojovými letouny starší generace je v tom, že v F-35 máte obrovský přehled, co se kolem vás děje. Zároveň je to obtížně zjistitelný stroj, takže protivník o vás buď vůbec neví, že tam jste, nebo jen tak zhruba a nemůže vás zaměřit. A to vám dává obrovskou výhodu, kterou ve strojích starší generace – Gripen, F-16 – prostě nemáte. Každý o vás ví, dávno by na vás letěly rakety zleva zprava. My se musíme připravovat na práci v takovém operačním prostředí, které by bylo, kdyby byla aliance napadena. To je důvod, proč jsme tady.

Pilot Gripenu Aleš Svoboda na letecké základně v Čáslavi.

Foto: HN – Lukáš Bíba

Říkal jste, že pilotování je jen pět procent. Slyšel jsem před časem asi klišé, že F-35 nemají piloti rádi, protože z tohoto pohledu se jim s ním špatně létá. Je to nesmysl?

To jsou názory, které běhají po internetu. Kolik jste potkal osobně pilotů F-35?

Asi dva, které platí firma Lockheed Martin, aby chválili. Jinak žádného.

Já jsem jich potkal celkem dost a já myslím, že všichni jsou neuvěřitelně spokojení. Ono vždycky záleží, s čím to porovnáváte. Každé letadlo má něco, na co jste zvyklý, každé má svoje slabé a silné stránky. Pokud bychom to měli porovnat třeba s Gripenem – i jen pokud jde o obyčejné letové výkony a letové vlastnosti či manévrování –, tak F-35 je lepší v každém ohledu.

Mají při ovládání F-35 výhodu ti, kteří jsou zdatnější ovladači iPhonů a dalších digitálních hraček, třeba mladší generace?

To je taková fráze, ale nemyslím si to. Naučit se digitální ovládání F-35 je to nejmenší. Bojování a létání není o tom, že vím, kde mám jaké tlačítko na dotykovém displeji. Když jsme byli na trenažéru, tak jsme měli celé pondělí určené na to, abychom se naučili ovládat uživatelské prostředí, kde máte na dotykové obrazovce různá menu a různé funkce. A na joysticku je milion tlačítek, která mají jinou funkci v jiných režimech. A zvládli jsme to za dopoledne, někdo o půl hodiny dříve, jiný později. To je úplně jedno. Lidé se pak cvičí ne v ovládání čudlíků, ale v konkrétních typech operací taktického letectva. Člověk je vystavený nějakému operačnímu prostředí, nějakým situacím. Je to, jako když v hokeji nacvičujete přesilovku. U toho se taky neučíte, jak se drží hokejka.

Takže v F-35 máte větší přehled o situaci, a můžete tedy víc přemýšlet nad tím, co dělat. Chápu to správně?

Ano. Tím pádem mám víc mentální kapacity rozhodovat se o tom, co vůbec budu dělat. U starších letadel se musí velké procento času věnovat tomu, aby si člověk utvořil o situaci přehled. F-35 létají ve čtyřech nebo v osmi, vyměňují si data a vy máte víc času manažovat tu hru, jako třeba quarterback v americkém fotbale. Nemusíte ovládat každý senzor zvlášť a skládat si obrázek dohromady. 

Pak je tady ještě mýtus kolem neviditelné technologie, tedy stealth. Prý se F-35 musí pokaždé před novým letem znovu natřít, aby byla neviditelná. Je to pravda?

To je dobrý dotaz. Stealth technologie si prošla vývojem. Možná si pamatujete stroje F-117, takové hranaté šipky z války v Perském zálivu. To byla první generace této technologie. Poslední generace je u F-35. Největší posun není ani tak v tom, že by se ještě dál zmenšoval radarový odraz, ono už to není moc kam dál zmenšovat. Hlavní posun je právě v nenáročnosti údržby. F-35 nahrazuje několik typů letadel, včetně námořních, která fungují na letadlových lodích. A tam není prostor na nějakou velkou údržbu, hangáry, specializované linky. Na ta letadla cáká mořská voda, praží slunce, fouká vítr. Takže povrch je opravdu udělaný jako bezúdržbový. A není to v háji, ani když technikovi upadne šroubovák a udělá tam rýhu. 

Co tedy musí váš protivník mít, aby vás v F-35 viděl?

Letadlo má opravdu velmi malou odrazovou plochu. Na nějakou vzdálenost je vidět vždycky, záleží, na jaké vlnové délce pracuje radar. Taky nemá ze všech úhlů stejnou charakteristiku, to závisí na tvaru toho letadla. Radary, které vás vidí líp, pracují na nízkých frekvencích, tedy na velkých vlnových délkách. A čím větší vlnovou délku máte, tím větší potřebujete antény. Jsou to obrovské radary, stacionární, které přestanou existovat v první minutě konfliktu. A pak jsou taky hodně nepřesné, ony zjistí, že něco někde je, ale abyste na to byl schopen navést raketu nebo stíhačku, potřebujete zase jiné radary. Takže neviditelnost je kombinace tvaru, materiálu a dalších faktorů.

Jakou nejsložitější situaci jste jako pilot musel doposud řešit?

Na jaře probíhalo letecké cvičení Air Defender. Na internetu psali – takže to musí být pravda –, že je to největší letecké cvičení v historii aliance. Probíhalo z mnoha základen a my jsme se účastnili tady z Čáslavi. To je cvičení, kde se připravuje na opravdu současnou a budoucí hrozbu. A tam jsem měl možnost dělat velitele mise, mission commandera. Člověka, který velí celé jedné operaci. To znamená, že dostanete úkol, k tomu máte k dispozici nějaké množství letadel z různých základen a s různými schopnostmi. Jsou tam tedy nějaké stíhačky, letadla na elektronický boj, pak třeba vrtulník, který letí někoho vyzvednout, máte tam třeba letecké tankery, letadlo AWACS. A vy to celé máte naplánovat, navíc v režimu utajené videokonference, protože jste každý někde jinde. Je to v mezinárodním prostředí a ještě v rámci omezeného času. Se všemi těmi lidmi musíte dát dohromady solidní plán, všechny nabrífovat a pak letět a řešit situace, které mohou nastat – jako že vám třeba vypadne nějaký tanker, na kterém jsou závislá další letadla. Vy jako mission commander jste za celý průběh a provedení odpovědný. Bylo to náročné a poměrně stresující. V poslední době to byla jedna z těch složitějších věcí, které mě potkaly.

Foto: HN – Lukáš Bíba

Hodně vojáků od různých zbraní mluví v poslední době o zkušenostech z Ukrajiny, co si z tamní války mohou odnést. Letectvo ale ani na jedné straně nehraje vysloveně dramatickou roli. Máte z ní přesto nějakou lekci? Třeba něco, co my civilisti nevidíme a nevnímáme?

Nemyslím si, že je něco, o čem byste jako civilisti nevěděli, něco, čím bych vás teď ohromil. Dneska docela dobře funguje OSINT, tedy získávání informací z otevřených zdrojů. Lekcí je docela dost. Je nesmysl třeba tvrdit, že nepotřebujete letectvo, protože důležitá je protivzdušná obrana. Ta tam hraje dominantní roli, protože Ukrajinci žádné relevantní moderní letectvo nemají. Jsou to stará letadla, stará taktika. Stejné je to na ruské straně, jenom jsou na tom lépe početně a možná trošku i modernější, ale jejich schopnosti nejsou o tolik větší než na ukrajinské straně.

Víme, jak je ruská strana schopná poskládat na sebe jednotlivé části protivzdušné obrany, systémy jako S-300 a S-400 s dlouhým doletem zkombinovat s různými mobilními komplety, jako je Buk a další. A do toho ještě stíhačky a elektronický boj a rušení všeho možného. To není nic, co by nás překvapovalo. Když cvičíme na nějaký konflikt, tak víme, že bychom do něčeho takového měli vlítnout. Takže nás to utvrzuje v analýzách, že poslat tam letadla o generaci starší by bylo obrovské riziko. A musíte tam poslat ta letadla, která jsem vám popsal, tedy F-35.

Výroba F-35 pro Česko bude trvat relativně dlouho, první obdržíme v roce 2029. Sednete si dřív do F-35, nebo dřív poletíte do vesmíru?

To nevím. Pokud jde o F-35, tak tam je harmonogram jasně daný. Víme, kdy vyjedou první letadla z linky, kdy pošleme první lidi na výcvik. Pokud jde o český kosmický program, tak tam je všechno ve velké nejistotě. Spadá to pod ministerstvo dopravy, kde na to mají odbor, kde pracuje asi pět nebo šest lidí – a to je v Česku všechno. Oni většinu času dělají administrativní agendu tím, jak se devadesát procent kosmického programu dělá přes Evropskou kosmickou agenturu. Už jen ta papírová práce zabere x lidí. Co se letu do vesmíru týče, nezabývám se přemýšlením, co by kdyby. Vedla a bude se vést spousta jednání, ale není tu velká národní kosmická agentura jako v Polsku, Švédsku nebo Německu, kde by bylo třeba sto lidí, dvacet dělalo družice, dvacet pilotované lety a dvacet třeba aplikace dat na Zemi. Takže je to problematické a rozpočet, se kterým se v Česku pracuje, není příliš velký. Na kosmický let by se musely sehnat peníze zvlášť, není na to škatulka, kam by se každých x let dalo tolik a tolik miliard na to, že se budeme věnovat pilotovaným kosmickým letům. Čili to bude o ad hoc vyjednávání a nějaké politické podpoře.

Takže je asi předčasné otázka, kterou mi vnukla dcera, když se dozvěděla, že jdu s vámi dělat rozhovor: Co byste si vzal českého s sebou do vesmíru?

Nevím. Krteček už byl. Jsem pragmatický člověk, takže bych to řešil asi až tak půl roku předem.

Nákup z USA. První F‑35 obdrží Česko v roce 2029, kompletní zavádění 24 strojů by mělo být hotové šest let poté.

Foto: ADOLF HORSINKA / MFDNES + LN / Profimedia