Thatcherová a Reagan? Zapomeňte, stát je zpět a je velký. Je to dobře, nebo špatně?

Debata o tom je šíleně zaslepená ideologií, a to zprava i zleva. Pravice jede různé variace na Reaganovu mantru citovanou v úvodu, tedy že soukromá iniciativa je vždy a za všech okolností lepší než státní. Aby pak, když je u moci, roli státu v ekonomice sama posilovala, jak vidíme v Británii. Levice se zase zhusta vyžívá ve snaze zkrotit soukromý byznys ad absurdum. Jaký postoj by tedy byl ideální?

Státu děkují Apple i Elon Musk

Příklad Trumpovy mnohamiliardové státní podpory soukromým firmám při vývoji a výrobě vakcín je výmluvný. Můžeme dokola omílat ideologické floskule o tom, že soukromému podnikání bychom měli dát přednost před státními zásahy do ekonomiky. Jenže pak zjistíme, že ve všech podstatných vynálezech nebo inovacích za posledních mnoho let hrál zásadní roli stát, jak ve svých knihách upozorňuje v Británii působící italská profesorka Mariana Mazzucatová. Nejde jen o notoricky známé příklady jako vznik internetu, GPS nebo hlasového systému Siri. Americké ministerstvo energetiky taky v roce 2010 půjčilo firmě Tesla Elona Muska skoro půl milionu dolarů v době, kdy byla na pokraji bankrotu. Bez tohoto kroku by rozvoj elektromobility nebyl tam, kde je dnes.

Právě Tesla nebo vývoj vakcín proti covidu je ale zároveň dokladem limitů role státu. Bez státních výdajů by dost možná nebyla Tesla nebo Siri. Ale byla to soukromá iniciativa a inovativnost, co dostalo vakcíny na trh v rekordním čase a co udělalo z firem Tesla a Apple, která systém Siri ve svých telefonech využívá, jedny z nejúspěšnějších společností na světě a co tyto produkty rozšířilo po celém světě. Takže: stát má v ekonomice roli i nad rámec pouhého stanovení a vymáhání základních pravidel. Není a nemůže být jen jakýmsi nočním hlídačem. Ale sám o sobě prosperitu nevytvoří.

Autor HN

Svět, v němž jsme zbohatli, se hroutí. Jak zachránit kapitalismus a demokracii?

2. 6. 2023 ▪ 6 min. čtení

Role státu dramaticky roste v reakci na řadu krizí posledních let. Nejvíce jsme to viděli v pandemii, ale taky v době světové finanční a hospodářské krize let 2008 až 2009, v souvislosti s loňskými vysokými cenami energií nebo se starostí o uprchlíky z Ukrajiny.

Další obrovské výzvy přitom svět čekají, přičemž většinu z nich musí bezprostředně řešit právě náš kout světa, tedy Západ. Zelená transformace, nutnost výrazně navýšit výdaje na obranu nebo dopady rychlého stárnutí populace, to vše spolkne obří peníze. Stát nebude jejich jediným poskytovatelem, ale jeho role bude značná. „Zdá se být jasné, že stát bude v řadě zemí potřebovat více zdrojů,“ konstatuje proto Martin Wolf, hlavní ekonomický komentátor deníku Financial Times, ve své nejnovější knize. A Wolf rozhodně není socialistou.

Ti, co tuto skutečnost, tedy nutnost dalších razantních státních výdajů, zpochybňují, jsou nám dlužni odpovědi, jak jinak je tedy možné zmíněné zásadní výzvy, před kterými prostě nelze zavřít oči, zvládnout. „Jestliže chceme dát více peněz třeba na digitalizaci, pak je musíme uspořit jinde,“ řekl v rozhovoru s HN německý profesor ekonomie Werner Plumpe. Je příznačné, že už nevysvětlil, kde konkrétně by tedy měl německý státní rozpočet šetřit.

Umíme to jen tupě

Ne že by nebylo kde škrtat výdaje! Ale podívejme se třeba na to, jak v Česku vzniká vládní úsporný balíček. Politici se – jakmile jsou v opozici – vyžívají ve slibech, jak seškrtají přebytečné úředníky nebo jak si došlápnou na zneužívání sociálních dávek. Když se ale dostanou k moci, vidí, že to není tak jednoduché. Buď jde o marginální položky rozpočtu, jejichž omezením se nevyřeší nic. Nebo zjistí, že prostě nemají data na to, co by měli škrtnout. A tak se uchylují k plošným neboli tupým škrtům jako nyní ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) – prostě vyzve všechna ministerstva, aby ušetřila stejné procento výdajů.

Je to opravdu smutný a zároveň velmi vypovídající případ. Když stejně tupé škrty připravil v roce 2012 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09), Evropská komise ho upozornila, že to je ta nejhorší varianta, která nejvíc poškodí růst ekonomiky. Kalousek reagoval, že to sice ví, ale že prostě nemůže jinak, protože neexistuje analýza toho, které státní výdaje jsou zbytečné a které nikoliv. Nu a po 12 letech jsme na tom stejně – škrtáme bezhlavě, protože audit fungování státu jsme stále neudělali, a tak nevíme, kde by se šetřit skutečně mělo. Dodejme, že suverénně nejvíc let od té doby řídilo ministerstvo financí hnutí ANO, aniž v tomto ohledu cokoliv významného podniklo.

Je možné, že se stane zázrak v podobě mnohonásobně vyššího růstu ekonomiky, což by do státních pokladem jednotlivých zemí přineslo velké dodatečné příjmy. Ale kdo na zázraky nevěří, měl by se smířit s tím, že v průměru v příštích letech role státu v ekonomice nejspíše poroste, protože jsme dospěli do stavu, kdy jsou razantní státní výdaje prostě nutné. Přechod na zelené technologie, digitalizace nebo velmi kvalitní školství, to vše chceme. A až to začne fungovat, výdaje státu to může velmi uspořit. Ale rozjezd si vyžádá rozsáhlé počáteční náklady.

Zásadní ovšem bude, o jaké výdaje půjde. Typicky investice do školství, vědy a výzkumu nebo do zkvalitňování fungování státní správy pomáhají dané zemi k prosperitě. Vědí to třeba v Dánsku, v mimořádně bohaté zemi, která přitom má vysoké daně a velkou roli státu v ekonomice. Jak hloupý je v tomto kontextu záměr české vlády škrtat výdaje na vědu a výzkum…

„Stát musí být kompetentní a aktivní, ale zároveň fungující na základě vlády práva a občané musí mít možnost hnát ho k odpovědnosti. To je jednoznačné poučení z dvacátého století,“ konstatuje zmíněný Martin Wolf. Volání po minimálním státu jsou tedy podobně absurdní jako levicové snění o tom, že stát je hodný a byznys zlý. Každopádně ale můžeme říct, že Reagan a Thatcherová podruhé nezemřeli náhodou, ale prostě kvůli tomu, že v dnešní době řešíme úplně jiné problémy než za jejich životů.