Jak poznat nadané dítě? Místo čertů se bojí zániku sluneční soustavy, říká vědkyně

Kdo je nadané dítě?

Při výzkumu se pohybujeme ve dvou pólech uvažování. Jeden z nich říká, že nadání je nadprůměrný výkon, který bychom měli podpořit tak, aby dítě přineslo společnosti užitek. Jako by to bylo zlato, které musíme vytěžit, a jenom těm dětem bychom měli dát podporu. Bylo by to tedy dítě, které má samé jedničky, hlásí se do soutěží a vyhrává je.

Mně ale tohle uvažování není sympatické. Když se budeme soustředit jen na výkon, velkou část nadaných dětí mineme. Ta definice by měla být spíše psychologická. Nadaní jinak myslí, jinak prožívají situace a jinak na ně reagují, vidí věci v souvislostech, mají specifické strachy a obavy. Je to takový balík speciálních charakteristik myšlení, chování, cítění a prožívání. Nadané dítě nepoznáte tak, že si odškrtnete konkrétních 10 bodů. Je to psychologická odlišnost a také něco, co bychom měli respektovat a porozumět tomu. Když dítě přijmeme, bude spokojené a schopné podat výkon v oblasti, která ho bude zajímat.

Má tedy smysl nadání testovat?

Má. Řekne nám to, jaká je míra schopností daného dítěte. Nemám ráda koncept IQ ve smyslu, že pokud ho má někdo 130, je nadaný, ale když má 129, už není. Když vám ale v testu vyjde dítě, kterému naměříte celkové IQ 150, je vám hned jasné, že bude fungovat úplně jinak než děti s mnohem nižší hodnotou IQ. A stejně tak je to na druhém pólu – dítě s IQ 70 má úplně jiné potřeby a musíme k němu přistupovat určitým způsobem.

Kromě testování má ale smysl rozpoznávat i potenciál dítěte, jeho silnou stránku, na kterou bychom pak mohli zaměřit jeho vzdělávání a rozvoj, a ukázat možnosti, kterým směrem se vydat. Spíše je nasměrovat a podpořit než říci: Ty jsi nadaný na tohle.

Jak to poznat?

V první řadě musí dítě mít příležitost se nadáním prokázat. Když ho ve škole učí něco, co už umí tři roky, nepoznáme to, protože nebude mít o dané téma zájem a nebude se hlásit. Gepard je nejrychlejší zvíře, ale když ho dáte do klece, nezjistíte to.

Častá je jistá asynchronie mezi jednotlivými schopnostmi. V některé oblasti mohou být děti nadprůměrné, ale v jiných průměrné, nebo dokonce podprůměrné. Může být šestileté dítě, které řeší šachy jako desetileté, ale když má jít něco vyřídit do vedlejší třídy, chová se jako tříleté a stydí se.

Často se zaměřujeme na to, co dítěti nejde, ale když odhalíme, na co má nadání, můžeme se na to zaměřit.

Kolik je v Česku nadaných dětí?

Obecně se uvádí, že nadaných je tři až pět procent lidí v populaci. Ve věku od mateřské do střední školy je tu jeden až dva tisíce identifikovaných nadaných dětí. To jsou ty, kterým to potvrdilo vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. V realitě jich ale bude mnohem více.

Jak se nadané dítě projevuje?

Nejnápadnější charakteristika je abstraktní myšlení od útlého věku. Děti jsou schopné v tom, co je zajímá, hledat souvislosti. Dobře je to vidět v předškolním věku. Zkoumali jsme například dítě, které se nedařilo zařadit do školky, protože v pěti letech už umělo plynule číst a psát. Zadali jsme mu proto vymyslet pro ostatní nějakou hru. A ono si sedlo a rozepsalo celý harmonogram, jak bude hra probíhat, jaká budou pravidla a co se stane, když například první pravidlo nebude fungovat. Ostatní pětileté děti to vůbec nezaujalo. Takže to vlastně nevyšlo. Ukázalo se tím ale, jak přemýšlí.

Nadané děti také potřebují znát smysl a význam toho, co dělají. Například když se učitelka v první třídě dětí zeptá, jakou věc začínající na písmeno O by si s sebou vzaly na opuštěný ostrov, většina odpovídá opici nebo orangutana. Nadané dítě ale nechápe, proč by si na opuštěný ostrov mělo brát něco, co mu situaci ještě zkomplikuje. Rozhodne se proto neodpovídat. Nebo řekne, že si s sebou vezme samotný ostrov, aby na něm nemohlo ztroskotat. Pro učitele to může vypadat, jako že nad tím ani nepřemýšlí nebo ho nerespektuje. To myšlení se ale prostě od ostatních liší.

Výrazná je také zvídavost. Děti se nás v poradně například ptají, kam až sahá vzduch nebo co se stane, když se začne Země otáčet na opačnou stranu. A očekávají od vás na základě toho reálné odpovědi. Mají také cit pro spravedlnost. Není ale úplně jednoduché nadané dítě poznat, protože každé je jiné a jinak se vyvíjí.

Mají nadané děti jiné strachy než ostatní?

Jsou zvídavější a vědí více věcí. S tím se pojí jistá úzkostnost. Když se blíží bouřka, vidí mrak a bojí se toho, co přijde. Chybí jim zkušenosti a emoční vyzrálost dospělého a neumí to zpracovat. Na strachy jsme dělali výzkum a ukazovalo se v něm, že takzvaní časní čtenáři se báli věcí, jako je zánik sluneční soustavy, srážka s vesmírnými tělesy nebo virů a bakterií. Běžné děti se bojí čertů nebo pavouků.

Které dítě není nadané?

Každý má samozřejmě nějakou silnou stránku a má smysl se zabývat tím, co to je. Ne každý má ale nadání.

Pokud jde o kategorii časných čtenářů, naučí se číst sami od sebe, nebo je k tomu vedou rodiče?

Rodiče si to mohou zkusit, ale dítě ve čtyřech letech plynule s porozuměním číst prostě nenaučíte, pokud k tomu nemá rozvinuté všechny nutné funkce. Často podezříváme rodiče z toho, že své dítě tlačí do toho, aby třeba četlo určité knížky. Rodiče se ale vždycky přizpůsobují tomu, co samo dítě chce. Kupují mu encyklopedie, protože chce vědět více o určitém tématu.

Násilné počítačové hry nezpůsobí, že děti budou běhat po ulici se samopaly, říká psycholog Božík

25. 11. 2022 ▪ 13 min. čtení

Jde si vůbec vypěstovat nadané dítě?

Byla bych k tomu skeptická. Pokud jde o časné čtenáře, chodí za námi rodiče s dětmi, které už klidně od jednoho roku věku koukaly na značky aut nebo nápisy na budovách a ptaly se, co je to za písmena. Pak začnou odříkávat jednotlivá slova, co vidí kolem sebe. A najednou čtou a chtějí číst víc, třeba i noviny. Takhle intenzivně se tomu budou věnovat, jen pokud samy chtějí, k tomu je nikdy nedonutíte. 

Je nadání dědičné?

O to se vedou věčné spory. Setkávám se však s tím, že rodiče, kteří za mnou s dítětem přijdou, mu jsou schopní porozumět proto, že mají některé charakteristiky stejné. Vliv ale hraje spousta dalších faktorů, jako je například prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. 

Poznají tedy rodiče sami, v čem mají své dítě rozvíjet?

Většinou si samo řekne. Typicky mají různorodé zájmy a často je střídají. Uchopí nějaké téma úplně do detailu, zaměří se na něj a nic jiného nevnímají. A když ho vyčerpají, jdou na další. Rodiče si s nimi o tématech ideálně povídají a dítě v nich vnímá podporu a přijetí. Škola je takto bohužel ne vždy schopná reagovat v houfu třiceti dětí. Rychlé střídání předmětů jde přímo proti způsobu učení, který mají tyto děti rády. 

Jak nadané děti vnímají školu?

Nezáleží jim na známkách, pro ně je odměna za učení to, že tématu opravdu porozumí. Nadané dítě často také nezapadá do kolektivu, baví ho jiné věci a směje se jiným věcem, používá jiná slova. Vzniká velké riziko vydělení a nepochopení. Učitelé se proto musí od začátku školního roku zaměřit na to, jestli jim nepřichází nějaké takové dítě. Chybí ale větší vzdělávání učitelů i psychologů a psychiatrů o nadaných dětech a mohou v této jejich odlišnosti vidět autismus nebo poruchu pozornosti.

Pokud je tedy například v první třídě 30 dětí, 29 z nich se učí číst a jedno už to dávno umí a nudí se, jak přizpůsobit výuku, aby to bylo zábavné i pro něj, ale nějak se neseparovalo od ostatních?

Je to pro každého učitele velmi náročné. Není to ale tak, že pro nás takové dítě není problém, protože už to umí, a tak se můžeme věnovat jen těm ostatním. Je to dítě se speciální vzdělávací potřebou. Nejdřív ho ale musí umět rozpoznat, což je velmi těžké. S tím se jim snažíme pomoci.

Jak?

Zrovna jsme ukončili výzkum, v rámci kterého jsme vyvinuli screening matematických schopností nadaných dětí v první třídě. Je to herně-diagnostická hra, kde sledujeme schopnosti i znalosti. Vytvořili jsme a vytváříme diagnostické hry na různé schopnosti. Naší ideou je, že dítě bude hry postupně hrát, většinou ve škole, a tím objevíme, zda v nějaké schopnosti exceluje a ve které to je. U každého dítěte ale poznáme jeho silné stránky a potenciál, který by se dal rozvíjet. Pracujeme na  diagnostickém testu už pět let, máme čtyři finální hry a dalších pět před finalizací. Vycházíme z moderních teorií a statistických metod, a není to tedy jen o tom, že bychom si vymysleli nějaké úlohy a ty dětem dávali. Jednu hru vyvíjíme a testujeme okolo tří let. Je to časově i finančně náročný proces.

Jak se dítě může nechat otestovat?

Testujeme jen děti, jejichž rodiče podepíšou souhlas. Dostanou nabídku přes školu, aby se jejich dítě zapojilo do testování. Je důležité dodat, že škola se dozví jen o nadaných dětech. Kompletní informace o každém dítěti dostávají vždy jen jejich rodiče. Včetně informací o tom, jak je možné jejich schopnosti rozvíjet. Máme dobré ohlasy ze všech škol z celé České republiky, spolupracujeme momentálně asi s třiceti. Když nadané dítě nalezneme, školy se o to začínají zajímat a samy nás kontaktují, abychom jim pomohli vytvořit učební program.

Ve spolupráci s katedrou matematiky naší univerzity jsme také vytvořili sadu herních matematických videí, která může učitel nadaným dětem pustit na tabletu a ony jsou pak
schopné získávat další informace, doprovázené pracovními listy. V první třídě se tak mohou učit matematiku třetí nebo čtvrté třídy. Učitel tak může v rámci třídy vyčlenit skupinku dětí, které se budou učit trochu napřed. Plánujeme to teď začít nabízet školám v Jihomoravském kraji.

Diagnostickou hrou provází malý kosmonaut PUK jeho psí pomocník Vincent van Dog.

Foto: archiv Šárky Portešové

Prospívá dětem se speciálními potřebami, když se vyčlení ze zbytku třídy?

Pořád se argumentuje tím, že musí nadané děti zůstat v běžné třídě, aby se naučily komunikovat s ostatními. Velmi často ale vidím, že dítě sedí samo a nemá si s nikým co říct a sociální kompetence stejně nerozvíjí. Rozvíjí je jen v momentě, kdy tam má ještě jedno dítě, které myslí podobně, má podobné zájmy a stejně rychle se učí. Pokud jde o extrémně nadané děti, je pro ně lepší alternativou speciální třída. Některým z nich ale může vyhovovat rovnou přeskočit ročník a být se staršími dětmi. Musíme mít ověřené různé vzdělávací přístupy a vědět, kterým dětem co vyhovuje. I v běžné třídě by ale mělo nadané dítě neustále zažívat pocit, že se dozvídá něco nového a smysluplného. Nejsem zastánce toho, když učitelé dávají nadaným žákům pokročilejší úkoly jako bonus za to, když dokončí to, co ostatní.

Co když se nadání včas neodhalí a nerozvíjí?

Neztratí se, ale zaděláváme tím na problémy do budoucna. Daný člověk by mohl být jinak šťastný a spokojený a přinést společnosti dobré věci. Začne se ale cítit, jako že mu nikdo nerozumí, a nevidí smysl v tom, co dělá. Mnoho nadaných dětí je postavených před dilema patřit mezi ostatní, nebo jít svou vlastní cestou. Může je to ovlivnit na celý život. Všem nadaným dětem by měla být také od útlého věku poskytovaná psychologická péče. Hrozně u nás chybí poradny, kam by si mohli zajít děti, dospívající i rodiče a které by poskytovaly klidně i psychiatrickou pomoc. 

Předpokládám, že pro tyto účely není k dispozici dostatek psychologů a psychiatrů, stejně jako v celém českém systému.

Přesně tak. Navíc je jich jen velmi málo vzdělaných konkrétně v oblasti nadaných dětí. Mají pak tendenci spíše hledat diagnózy a nejsou dětem schopní adekvátně pomoci.

Jak se problémy nadaných dětí projevují v dospělosti?

Pokud jde o dospívající, mám zkušenost, že pokud nenajdou svou oblast, na kterou se zaměřit, nebo jich naopak mají moc, řada z nich nedokončí vysokou školu. Často přechází jinam, ale nevidí v tom smysl. Obecně mají větší riziko úzkostí a depresí a disharmonií v osobním životě a partnerství. Dospělým se ale už nevěnuji.

Podporuje stát nadané děti dostatečně? 

Mám bohužel pocit, že ačkoli inkluze chtěla téma nadaných dětí zahrnout, ne vždy se to povedlo. Jsem v kontaktu s dětmi, které jsou ve třetí třídě, už jsou na třetí škole a teď nastupují do čtvrté. Český systém nadané děti vyřazuje a rodiče jsou odkázaní na to, aby hledali jinou školu, která by vzdělávacím potřebám jejich dítěte vyšla vstříc. A občas jim to dokonce poradí v té původní škole.

Nadané děti by se měly stát prioritou vzdělávání, a ne jen pomyslnou třešničkou na dortu. Jdeme ale bohužel opačným směrem. Myslím, že stát má velký potenciál to nějakým způsobem uchopit, vzděláváním se zabývá několik firem a je dnes možné použít moderní technologie. Identifikace a pochopení dítěte je dobré, ale vždy musí následovat i smysluplný rozvoj. Ten by měl stát podpořit a investovat do vzdělávání. Má to smysl a vyplatí se mu to.

Jaká je budoucnost testování nadání dětí?

Myslíme si, že by to mělo být součástí výbavy školního psychologa. Kdyby byl na každé škole takový odborník, mohl by jednak sám organizovat testování, jednak si vytipovat děti, kterým se věnovat. Má to smysl, ale je to hrozně finančně náročné, už jen z hlediska bezpečnosti dat a dalšího vývoje.