Investujme do toho, co je efektivnější. Metro sveze víc lidí než magistrála, říká muž, který plánuje Prahu

Je vůbec reálné efektivně připravit město na budoucnost, když vidíme, jak složitě se v Praze cokoli mění?

V současném nastavení to efektivně provést nejde. Neznamená to ale, že bychom neměli nic zkoušet a že to nezkoušíme. Poměr cena a výkon však pro Prahu ani veřejnou správu nevyznívá dobře. Důvodem není pasivita politiků na radnici, nýbrž komplikovanost a rozdrobenost celého systému plánování. Všichni, kdo se pokusí tímto procesem projít, narazí na obrovské překážky.

A cítíte vůli pravidla a procesy měnit tak, aby to v budoucnu šlo snáze?

Myslím, že začíná být větší pochopení, že to takto dál nejde. Veřejná správa je v současné podobě nastavena pro klidná období bez větších krizí, kdy má na všechno dost času a peněz. Když ale přichází zásadní systémová změna, máme problém adaptovat se. Ve chvíli, kdy už se ale dostaneme do problémů typu povodeň, dokážeme náhle efektivně reagovat. Viděli jsme to třeba při pražské reakci na covid-19. Jinak ale máme robustní systém, který se zdá neměnný. Nikdo nevyhodnocuje jeho výsledky. Domnívám se však, že i v důsledku současných krizí se přístup mění a bude společenská vůle věci předělat. Jen to bude za vyšší náklady, než bylo nutné.

Krize bydlení, potíže v dopravě, klimatická změna. Co z toho je teď podle vás největší problém, kterému Praha čelí?

Je to jednoznačně bydlení. Z úrovně města ovlivníte klimatickou změnu minimálně. Samozřejmě můžeme udělat maximum pro její zmírnění, ale spíše půjde o to se na ni adaptovat. Město nemá sílu klimatickou změnu zastavit. Také proto myslím, že ještě další dvě dekády bude hlavní palčivé téma bydlení. Problémy přitom narůstají exponenciálně. Můj kolega Petr Urbánek, šéf Pražské developerské společnosti (PDS), říká, že se dlouho nic neděje a pak nastane prudký nárůst potíží. V případě bydlení už jsme v té druhé fázi. Nikdo si to nepřeje, ale potíže s bydlením mohou vést k vážným sociálním následkům.

Co se s tím z pozice Prahy dá dělat, když samo město nemá dostatek pozemků na to, aby ovlivnilo trh s byty?

Praha například založila zmíněnou vlastní developerskou společnost. Zatímco dříve by město pozemky jen prodalo, nyní se na nich PDS snaží aktivně připravovat vlastní projekty. Vedení Prahy také intenzivněji jedná s investory. Zavedlo systém spoluúčasti investorů na rozvoji pozemků. Tedy něco, co je na Západě standardem, ale u nás to ještě není tak rozšířené. Město také připravuje nový územní plán a současně se zabývá změnami v nynějším územním plánu, aby byl přechod na nová pravidla co nejhladší. Tam, kde to jde, se Praha snaží projekty maximálně podporovat a rozhodovat efektivně.  V přípravě jsou desítky tisíc bytů.

Nicméně většinu z nich chystají developeři a někteří nyní řekli, že stavět nebudou, protože je slabá poptávka a drahé materiály. Může město něco dělat s tím, když developeři zastaví výstavbu, protože se jim nevyplatí?

Jak jsem říkal, město může stavět samo. Byť je to doplněk soukromé developerské výstavby. Za druhé, může vyjednávat s developery a nabídnout jim různé nástroje, včetně finančních podnětů. Vláda chystá legislativní změny, které by mohly například umožnit městům koupit projekty přímo od developerů.

Dlouhodobě se vedou spory o výšku budov, zahuštění budoucích čtvrtí. Jaká doporučení v těchto věcech městu dáváte?

Mnoho lidí stále vnímá ideální bydlení jako dům za městem s vlastní zahradou. Ačkoli možná se to týká hlavně lidí, kteří tak nebydlí a nevidí negativa, která to přináší. Avšak naše doporučení je a vždy bude, že je třeba město stavět jako kompaktní. To není o tom nastěhovat co nejvíce lidí na jedno místo za každou cenu. Cílem je postavit kus města tak, aby se v něm dobře žilo a zároveň nebylo dlouhodobě ekonomicky a ekologicky přítěží. V praxi to znamená mít v něm dostatek lidí. Pro nás je naprosté minimum 100 lidí na hektar, což odpovídá třípatrovým domům. Dá se ale město stavět i s 250 až 300 lidmi na hektar a stejně se tam budete cítit jako v ráji. To nejsou mrakodrapy, ale domy o šesti až osmi patrech. Takové máme i v Pražské památkové rezervaci.

Dá se najít inspirace v zahraničí?

Máme zkušenost z Francie, kde na brownfieldu postavili čtvrť s vysokým podílem dostupného a sociálního bydlení. Celý projekt je v černých číslech a není dotovaný. Ale je to nutně spojené s výškou. Tamní budovy mají nejméně deset, ale většinou 14 až 17 pater. Je to však dobře udělaný urbanismus. Projekt má skvělé veřejné prostory a parky, které jsou funkční. Koncentrace lidí ve městě je klíčová pro efektivní fungování služeb, úřadů, škol a obchodů. Čím více lidí, tím je i vyšší efektivita.

Do Prahy se stěhují noví obyvatelé, zároveň část lidí do hlavního města dojíždí za prací. Jak nachystat dopravní infrastrukturu na dobu, kdy bude mít metropole dva miliony obyvatel?

Město je možné připravit na takový nárůst, ale vyžaduje to významné investice do veřejné dopravy a infrastruktury. Centrum Prahy už další expanzí neprochází, v okrajových částech města nicméně existuje významná rezerva pro rozvoj. Bude to ještě nějakou dobu trvat, než bude mít Praha dva miliony obyvatel. Ale pravda je, že některé části města jsou infrastrukturně podfinancované, což je třeba řešit. V tomto ohledu je důležitá spolupráce s vládou, protože žádné město v Evropě nemůže tyto projekty financovat samostatně. Chybí nám silniční okruh kolem Prahy a dokončený vnitřní okruh. Kromě toho potřebujeme posílit kolejovou dopravu, tramvaje a příměstskou vlakovou dopravu. Je třeba podpořit příměstské linky, z nichž některé jsou na hraně kapacity. 

Doprava zaostává hlavně v okrajových částech Prahy. Jsou řešením projekty jako okružní metro nebo okružní tramvaj?

I když okružní trasy mohou v mnoha směrech pomoct, nedá se říct, že vše spraví. Například spojení Pankráce a Smíchova je velmi vytížená část města s minimální veřejnou dopravou. Proto je v plánu výstavba Dvoreckého mostu, který to výrazně zlepší. Podfinancovaný je celý severovýchod města, v oblastech jako Letňany a Čakovice je obrovský potenciál pro rozvoj, protože zde jsou velké pozemky vhodné pro bydlení. Tato místa ale také nutně vyžadují jednak okruh, jednak kolejovou dopravu. Ať už prodloužení metra, nebo výstavbu nových tramvajových linek.

Rozhovor

Na Hrad jsem za Klause a Zemana nechodil. Upravovat ho začneme od severu, říká Pleskot

5. 9. 2023 ▪ 15 min. čtení

Shodneme se na tom, že město potřebuje okruh. Mělo by ale město rozvíjet i silniční dopravu uvnitř Prahy? Přece jen je tu část lidí, kteří nechtějí nebo z různých důvodů nemohou MHD využívat.

Praha do ní ale investuje také. Pořád je to nicméně tak, že pražská hromadná doprava je považována za výbornou. Mnoho měst nám závidí, kolik lidí ji využívá. Máme financovat věci adekvátně podle podílu uživatelů. Po magistrále nejezdí zdaleka tolik lidí jako metrem. Na Západě nicméně není zvykem, že by velké projekty jako metro platilo jen město samo. Je obvyklé, že třeba z poloviny se na nich podílí stát. Co se týče automobilové dopravy, je také nutná. Ale když máme omezené zdroje, měli bychom investovat do toho, co je efektivnější. A to je například metro.

Pokud jsme mluvili o dobrých čtvrtích pro život, jak by v nich mělo být řešené parkování?

Mnoho lidí je dnes přesvědčeno, že má právo zaparkovat přímo před svým domem. Máme řešit parkovací kapacity, ale je třeba hledat nějaký balanc. Objektivně se auta na ulice neposkládají. Nemůžeme splnit každému Pražanovi přání mít parkovací místa pro všechna jeho auta. Když stavíme nové čtvrti, měli bychom přemýšlet o řešeních, jako jsou podzemní garáže nebo parkovací domy. U nás je tato myšlenka stále nová, ale je to cesta, jak řešit parkovací problémy a zároveň udržet čtvrti přívětivé pro život.

Je cestou i zvýšení poplatků za parkování, které jsou pro rezidenty třetinové oproti tomu, co platí za roční kupon na MHD? A i hodinové sazby v širším centru nejsou zrovna drahé.

Ona i ta MHD je velmi levná. Myslím, že ceny MHD i parkování v budoucnu porostou. Asi by se dalo také pracovat s vyššími poplatky za druhé a třetí auto, nejsem si ale jistý, jestli vyšší cena pomůže zlepšit nedostatek parkovacích míst. Klíčovým faktorem je kapacita a efektivní distribuce parkovacích míst ve městě. Například v Bordeaux zahrnuli podzemní parkování do modrých zón, což udělalo velmi mnoho. Díky tomu mohli zrušit část parkovacích míst na povrchu.

V Praze narážíme na to, že každá městská část, kterých je 57, má na parkování jiný názor. A ve finále o parkovacích kapacitách rozhodují městské části, což je za mě chyba. Město je jeden organismus. To je, jako by si každá městská část určovala sama jízdní řády metra. Nicméně poplatky samy o sobě nic nevyřeší. Největší problém s parkováním je na sídlištích. Když se stavěla, počítalo se s tím, že na pět bytů připadá jedno auto. Dnes jsou na jeden byt dvě auta. Tam je řešením spíše dostavění parkovacích domů. Není možné, aby lidé na sídlištích platili velké sumy za parkování. Oni se nechovají nijak nezodpovědně.

Vedle seriózních publikací, které IPR vydává, zaujme i hra, v níž je úkolem složit puzzle s městskými částmi. Poskládat správně všech 57 dílků je skoro tak obtížné, jako domluvit se se stejným počtem starostů na společné vizi pražského rozvoje. Vyžaduje to značný trénink a trpělivost.

Foto: HN – Lukáš Bíba

Letos v létě zažila Praha značné množství horkých dní. Jak město přizpůsobit tomu, že se klima mění a bude tepleji? Jedním řešením je sázet více stromů. Jaká jsou ta další?

Důležitá je kompaktnost zástavby, například efektivní zacházení s dešťovou vodou. Je zásadní, aby voda neodtékala rychle do kanálu, ale abychom ji využívali. Ve veřejných prostorech a na parkovištích by měly být používány propustné materiály, které umožní vodě se vsáknout do země. Je také dobré zaměřit se nejen na množství zeleně, ale i na kvalitu. Například v Bratislavě nyní vymýšlí index modrozelené infrastruktury. Více než plochu trávníku řeší, jak pracujete s dešťovou vodou, zadržovací schopností lokality, zelené střechy a podobně.

Měly by se v Praze stavět čtvrti s užšími ulicemi, do nichž nejde tolik slunce? Tak jako ve Středomoří.

To je ten náš trochu komický souboj o proslunění. Máme normy, které nám předepisují, kolik má jít do bytu slunečního svitu, abychom si pak pořizovali žaluzie. V užších ulicích se lépe využívá vzájemné stínění budov, je tam lepší cirkulace vzduchu. To se nám vůbec nedaří, protože nás pravidla tlačí do stavění samostatných budov. Mezi ně vysázíme velké množství trávníku, který následně spálí slunce. Pokud jsou vyšší teploty naším osudem, měli bychom se velmi rychle začít učit, jak se staví města ve Středomoří, třeba v Řecku, Itálii nebo jižní Francii, kde s tím dlouhodobě pracují.

V posledních letech jste se v médiích prezentoval nejen jako ředitel IPR, ale také jako zvoník. Kolik času vám na tento koníček při práci zbývá?

Čas si na to najdu. Většinou zvoníme o nedělích nebo ve svátky. Nezvoním sám, máme partu zvoníků na Starém Městě a střídáme se. Takže se to dá zvládnout. Hodně je toho zejména během Vánoc a Velikonoc, kdy zvoníme téměř každý den. Musím velmi ocenit svoji tolerantní ženu, která mi v tomto koníčku vyjde vstříc. V průběhu roku se ale střídáme s ostatními zvoníky, takže já osobně zvoním třeba jednou za měsíc.

Není to úplně obvyklá záliba. Co pro vás zvonění znamená?

Zvony mě fascinují. Každý zvon je dílem lidského umu. Velmi obdivuju zvonaře. Jsou to renesanční lidé, kteří musí znát hudební vědu, fyziku, chemii, slévačství nebo sochařství. Musí mít strašně široký záběr, aby zvládli zvon vyrobit. Zvon je fascinující hudební nástroj. Je to souzvuk mnoha tónů. U velkých zvonů může být až sto tónů. Mám také pocit, že je to jedna z věcí, kterou máme jako západní společnost pod kůží. Se zvony máme spojené radostné i smutné chvíle. Kromě toho je pěkné samotné rozeznívání zvonu a pocit, když vyšplháte na věž, necháte dole všechny starosti a máte jiný úhel pohledu na svět kolem sebe.

Zvon 9801 symbolizuje zvony, které nacisté během druhé světové války odvezli z tehdejšího protektorátu Čechy a Morava.

Foto: PIARISTI/Karel Cudlín

Aniž bych chtěl upadnout do patosu, promítá se zkušenost zvoníka nějak do role městského plánovače?

Dává mi to jakýsi vnitřní nadhled. U nás se zachovalo ruční zvonění, které například v Německu už není. Líbí se mi, že je to jedna z věcí, které se po staletí vůbec nezměnily. Když zvoním, představuji si, jak před 70 lety někdo šel po týchž schodech a utáhl stejný provaz. Ten nejstarší zvon, na který zvoníme, pamatuje Leonarda da Vinciho. Naučí mě to nebýt ve své práci příliš namistrovaný. Mezi námi občas běhá příliš „ředitelů zeměkoule“, což já nemám rád. Zvonictví se navíc věnuje dost svérázná skupina lidí od kosmických inženýrů po úředníky nebo stavitele. My jsme o naší činnosti začali mluvit teprve, když jsme chtěli podpořit projekt zvonu 9801 (symbolické vzpomínky na zvony zničené nacisty během druhé světové války, viz infobox). Do té doby se zvonictví drželo stranou veřejného zájmu, což mně osobně vyhovovalo.

Jak jste se díval na to, že zvony, a konkrétně onen projekt zvonu 9801, přilákaly pozornost velkých byznysových jmen?

Některé partnery jsem oslovil já, jiní se přihlásili sami. Myslím, že příběh zvonů odvezených během druhé světové války je sám o sobě velmi silný. Nechci vracet staré časy, ale přišlo mi dobré tu věc připomenout. Udělal jsem to i kvůli generacím lidí, kteří do tisíců zvonů vkládali svůj čas. Každý zvon má za sebou svůj vlastní příběh a na mnoha místech slouží jako symbol, který spojuje komunitu. Zajímavé je, že lidé si přejí slyšet zvonění, i když nechodí do kostela. A snaží se chybějící zvony nahrazovat.

Zvony byly často pořizovány z veřejných sbírek nebo v dobách nedostatku. Lidé se snažili je schovávat, Němcům dávali své cennosti, aby zvony neodnášeli. Riskovali kvůli nim i kriminál a svoje životy. Za devíti tisíci odvezenými zvony je třeba 80 tisíc osobních příběhů. Nemá smysl všechny zvony znovu získat, ale je důležité nechat je znít novým hlasem v dnešním světě. Když jsem s tímto oslovil partnery, okamžitě reagovali s nadšením. Ale projekt nebyl jen o velkých partnerech. Přispěly tisíce lidí.