Ještě v pět hodin ráno bylo místo v rohu jejich zahrady zcela prázdné. Za ranního rozbřesku pak do uličky na konci vesnice na Jihlavsku zahnul kamion s objemným nákladem. „Náš dům jede!“ zaradovala se Beata Kabelka. A opravdu. Řidiči firmy, u které si tiny house s manželem Danielem objednali, právě dorazili s jejich dvoupodlažním „modulárním“ domkem na korbě. „Přemístili obě patra na náš pozemek jeřábem, složili na sebe, smontovali a zavedli přípojky na inženýrské sítě, které jsme měli připravené. V devět ráno už jsme tam stěhovali peřiny a začali bydlet,“ popisuje tmavovlasá žena zásadní změnu v jejich životě, jež se odehrála loni v květnu.
Dnes už mají na svých 33 metrech obytné plochy za sebou rok a čtvrt života a vypadají spokojeně. „Je tu obývací pokoj, koupelna, kuchyň, nahoře ložnice, krb, bojler a úložné prostory pod schody. Víc nepotřebujete,“ usmívá se paní Kabelka, která tiny house obývá se svým mužem a dvěma středně velkými psy. Ti přes den pobíhají mezi domem a zahradou a noc tráví se svými pány pod střechou nového obydlí.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekJedinou „důležitou“ věc, které se musela paní domácí vzdát a nechat v původním bytě, prý bylo její oblíbené křeslo, které se do malých prostorů prostě nevešlo. Televizi mají na odpočívadle schodiště, pod něj se napasovala pračka a šuplíky. Je tu spousta květináčů s různými rostlinami.
Jejich šest metrů vysoký dřevěný domek, jehož střecha je z plechu a severní stěna je také oplechovaná kvůli lepší izolaci, má půdorys pouhých šest krát čtyři metry. Francouzským oknem v přízemí se Beata a Daniel Kabelkovi každý den dívají do bujné zahrady, kde je spousta květin i jedlých plodů. V druhé části zahrady se nachází stará garáž s dílnou, které tu stojí už desítky let. „Sem dáváme věci, které se nám do domku nevejdou, třeba nářadí,“ poznamenává paní Beata.
S manželem se vzali před čtyřmi lety. Nejdřív to byl svazek na dálku, protože paní Kabelka měla práci v rodné Bratislavě a její muž Daniel v Brně. Pak bydleli v pronajatém domě ve vsi, kde nyní stojí jejich tiny house a z níž její manžel pochází. Chtěli ale mít vlastní bydlení. Výhodou bylo, že pan Kabelka v rodné obci zdědil zahradu, na které by se dalo stavět. Jenže na stavbu domu neměli dostatečné úspory. „Protože nám už oběma je přes padesát, banka by nám asi hypotéku na normální byt nedala,“ vypráví paní Beata. Uvažovali o dřevěném domě, ale kvůli stoupajícím cenám dřeva zjistili, že do limitu dvou a půl milionu, které měli ušetřené, by se nevešli. Potom zahlédli na internetu stavby s názvem tiny house. Uvědomili si, že to je to, co hledají. „Nikdy jsem si nemyslela, že člověk musí zabírat hodně prostoru,“ poznamenává někdejší majitelka fitcentra v Bratislavě Kabelka, která dnes pracuje v manželově firmě, prodávající pochutiny z kimči.
Oslovili slovenskou firmu Mobilní domy a vybrali si jeden z jejich modelů zvaný „modulární chata“ o půdorysu 24 metrů čtverečních. A pak osobně i na dálku domlouvali jeho konečnou podobu a různé vychytávky. Předloni v listopadu zaplatili zálohu a za tři měsíce byl tiny house postavený. Poté vyřizovali u úřadů povolení a v květnu měli konečně vysněný nový domov. Cena domku na klíč nakonec nepřevýšila milion a půl korun. „Lepší cenu jsme stihli na poslední chvíli, loni po začátku války na Ukrajině už šly nahoru,“ těší obyvatelku tiny housu.
V ceně už měli zařízenou koupelnu se sprchovým koutem a kuchyň s linkou, do níž se z běžných spotřebičů nevešla pouze myčka. Platit navíc nemuseli ani za instalaci krbu. Manželé souhlasili s tím, že fotografie jejich zařízeného domu si prodejce umístí na své webové stránky, výměnou za to měli montáž některých věcí zdarma.
Nechtěla jsem se dohadovat s řemeslníky
Tiny housy, v překladu maličké domy, vznikaly už v 19. století v chudinských čtvrtích USA. Mluví se dokonce o Tiny House Movement (hnutí), do obliby se tyto stavby dostaly opět na konci první dekády 21. století kvůli hypotečním krizím a cenám nemovitostí. Podle mezinárodní definice by měl mít tiny house půdorys do 37 metrů čtverečních, může být pevně usazen na zemi, ale i na kolech. Vžilo se i označení mobilní či modulární domy, česká legislativa operuje pojmem „výrobek plnící funkci stavby“. Většinou tiny housy neslouží k celoročnímu bydlení, nýbrž k rekreaci. V tuzemsku navazují na tradici chataření, přicházejí ovšem s novým, moderním designem a architekturou, důraz se klade na ekologii. „Je to taková hipsteřina, ten pojem prostě víc rezonuje,“ odpověděl majitel tiny housu nacházejícího se poblíž Slapské přehrady Vít Škop na otázku, proč svému příbytku neříká prostě chatka.
Podle Tomáše Vítka, který spolupracuje s platformou Tiny House Space, poskytující poradenství zájemcům o tato obydlí, neexistují data, kolik tiny housů dnes v Česku stojí. „Nikdo přesně neví, jak to definovat, za výrobek plnící funkci stavby jsou považovány i pergoly či skleníky, takže v takové statistice by byl zmatek,“ říká poradce. Nicméně dodává, že největší zájem o tiny housy v Česku je v posledních pěti letech.
„Tiny house jsme si pořídili také proto, že manžel není žádný velký stavebník a já se nechtěla dohadovat s řemeslníky a žít na staveništi,“ podotýká paní Kabelka z Jihlavska.
Foto: HN – Honza Mudra
Obydlí vytápějí dřevem. Je tu také elektrické podlahové topení. „To ale téměř nepoužíváme, protože byt se krbem v pohodě vytopí, stačí k tomu tak sedm polínek. Největší teplo je nahoře v ložnici,“ ujišťuje paní Beata. Líbí se jí hlavně to, že dům je „ekologický a ekonomický“, náklady jsou nízké. Za elektřinu platí 1700 měsíčně, očekávají ale, že jim tarif, na nějž museli přistoupit v době energetické krize, dodavatel nyní citelně sníží.
Výhodou je také to, že dům se dá kdykoli rozebrat a přestěhovat, díky malému rozměru stavby jim zůstala k dispozici větší část zahrady. Ohlasy lidí, kteří dům vidí, jsou prý v drtivé většině pozitivní. Říkají třeba: „To by se mohlo hodit našim mladým!“ Jeden muž ale namítl: „Sem bych se nevešel! Mám moc věcí.“ „Tak jsem mu řekla, že když půlku věcí vyhodí, bude v nich mít aspoň pořádek,“ vypráví paní Kabelka.
Umístění stavby řešili manželé s obecním i stavebním úřadem. Tam jim řekli, že musí projít vlastně stejným kolečkem, jako kdyby stavěli běžný dům. Kvůli instalaci komínu bylo třeba i razítko z odboru životního prostředí. Vyřídit povolení trvalo dva měsíce, což ale Kabelkovi nepokládají za dlouho dobu.
Musk překvapil koupí tiny housu o rozloze 6 x 6 metrů. Bydlí sice „spartánsky“, ale v něčem větším
Podle specialisty na stavební zákon Vítka si však Kabelkovi na úřadech zbytečně komplikovali život. „Stavební zákon říká, že u stavby do 25 metrů čtverečních, která se nachází na vašem soukromém pozemku, na němž už stojí jiná stavba, například garáž, není nutné žádat o stavební povolení,“ říká specialista na stavební zákon. Dodává ještě, že taková malá stavba se nesmí umístit blíže než dva metry od pozemku sousedů. Zkušenost majitelů tiny housů je podle Vítka však taková, že co úředník, to jiný přístup, a ke zmatečnosti situace přispívá i to, že současný stavební zákon pojem tiny house, modulární či mobilní dům nezná. Tyto objekty byly zahrnuty pod zmíněný pojem „výrobek plnící funkci stavby“ a při jejich umisťování je úřady posuzují jako jiné stavby. Podle Vítka záleží ovšem spíš na tom, jak si jednotlivý úředník věc vyloží. Změnu by mělo přinést nové znění stavebního zákona, který má platit od července 2024. V něm se už objeví termín „drobná stavba“, za niž bude považován objekt o půdorysu do 40 metrů čtverečních. Pokud se umístí na stavebním pozemku, nebude nutné mít stavební povolení, ale ani takzvaný územní souhlas.
Bublina na kolech
Na louce vzdálené osmdesát kilometrů od Prahy stojí dřevěná maringotka. Romana Chudá jí říká „moje bublinka“. Třiatřicetiletá žena se snaží pendlovat mezi hlavním městem a obcí nedaleko Kutné Hory, kam si příbytek, který bývá také zařazován pod pojem tiny house, nechala od výrobce převézt. Domek na kolech se nachází na kraji vsi, nedaleko jednoho rozestavěného rodinného domu. Sousední pozemek si slečna Chudá pronajala. Rodačka z Bruntálska, jež se živí modelingem, se v obydlí o rozměru osm krát tři metry, natřeném na zeleno, snaží trávit část měsíce. „Prahu mám na práci a tady to mám pro sebe. Maluju, relaxuju, čtu si, užívám samotu,“ popisuje slečna Chudá, která od svých osmnácti trávila řadu let v zahraničí, v největších světových megapolích. Bydlela a pracovala jako modelka v New Yorku, Paříži, Pekingu i v Mexico City. Teď sedí na českém venkově na schůdkách maringotky a plánuje budoucnost, či alespoň její část, v přírodě. „Jsem pořád holka z vesnice a nejlíp se cítím v lese,“ tvrdí.
Foto: HN – Honza Mudra
Loni ji zaujaly webové stránky firmy Maringotky – Sládek. Před Vánoci se nabízela desetiprocentní vánoční sleva, a tak se rozhodla. Měla svou představu, jak by příbytek měl vypadat, a výrobci ji popsala. S výsledkem, který ji stál přes 700 tisíc korun, je až na pár podle ní ne zcela zásadních nedostatků spokojená. Maringotka – podle výrobce zhotovená ze smrkového a modřínového dřeva a zateplená – tvoří jedinou obytnou místnost, na konci je spací kout s palandou a úložné prostory. Na opačném konci je malá kuchyňská linka a přepážkou oddělená minikoupelna se sprchovým koutem, umyvadlem a toaletou. Vnitřek a vnějšek mobilního příbytku působí vkusně svým barevným sladěním, některé části ovšem nevzbuzují zdání nejvyšší kvality. Například poněkud fórové skříňky u maličké linky, která podle majitelky stála 30 tisíc korun, očividně ojetá kola maringotky a pod podlahou levná prkna z OSB desky coby „podvozek“.
Krátce poté, co byla maringotka v květnu na louce umístěna, propadla se o osm centimetrů níž do země. „Výrobce mi vysvětlil, že dřevo prostě pracuje a trvá nějakou dobu, než se maringotka takzvaně usadí. Měla jsem strach, že se rozjede, ale on ochotně přijel a maringotku zajistil,“ vypráví.
Světlo nebo třeba notebook napájí ze skládacího solárního panelu, který po příjezdu postaví vedle příbytku. Objednaná má kamínka na dřevo, aby tu mohla trávit i chladnější dny. Je tu však jeden problém. Není sem zavedená voda, a tak tahá balenou v batohu či jí sem vodu na pití a umývání někdo přiveze. Romana Chudá nevlastní auto a řidičský průkaz si teprve chce udělat. Původně plánovala koupit pro maringotku i malý pozemek s vodním zdrojem nebo s možností jej tam zavést, ale majitel parcely, s nímž byla domluvená, si to na poslední chvíli rozmyslel. Protože maringotka už byla zaplacená a bylo potřeba ji převzít, rozhodla se pro rychlé náhradní řešení: pozemek k pronájmu. Zaujaly ji fotografie parcely na Kutnohorsku za dva tisíce měsíčně: krásná louka, spousta stromů v pozadí. Až na místě však zjistila, že na snímku nebyl vidět rozestavěný dům a blízký sklad brambor, z nějž se občas ozývá hučení, zřejmě z klimatizace. Idylická samota u lesa, jak si ji vysnila, to nakonec úplně není.
„Když jsem tu trávila první noc, jezdil na stavbě sousedního domu do večera bagr,“ usmívá se trochu hořce obyvatelka mobilního příbytku. Většinou je tu prý ale klid, ráno ji budí jen kokrhání kohoutů a zpěv ptáků a mladá žena sem z Prahy prý jezdí čím dál raději. Obvykle autobusem: do tři kilometry vzdálené jiné obce, zbytek cesty musí i s batohem ujít po silnici pěšky.
Romana Chudá šla tento měsíc oficiálně oznámit existenci své maringotky na místní obecní úřad. „Ale nikdo tam nebyl, tak tam půjdu příště,“ poznamenává. Nyní sní o tom, že se jí podaří sehnat vlastní pozemek, kam maringotku natrvalo přestěhuje. Chtěla by tam trávit ještě víc času, přilákat „komunitu podobně založených lidí, kteří se zajímají třeba o výtvarné umění nebo osobnostní rozvoj“, a vést například v tomto zaměření kurzy. „Takové místo bych pak mohla považovat za svůj domov. Za posledních deset let života v podnájmech jsem se asi třináctkrát stěhovala a nikdy jsem neměla pocit, že jsem opravdu doma.“
A za to bude někdo platit?
Tiny house Víta Škopa schovaný mezi stromy u vesnice Nalžovice nedaleko Slapské přehrady má pouhých dvanáct metrů čtverečních. Největší prostor tu zabírá velká postel, opravdové letiště. Pak je tu ještě malý krb, lednice, vařič, umyvadélko, minikoupelna se splachovacím záchodem. Druhá sprcha je venku, na terase stojí stůl se židlemi. Celá jižní stěna je prosklená a nabízí výhled do rokle zarostlé tak, že připomíná amazonský prales. Vegetací se proplétá důmyslný systém osvětlení, který umožňuje kochat se zelení i po západu slunce. Z džungle vykukuje malá sauna, postavená stejně jako tiny house z tmavého dřeva a pochopitelně rovněž zateplená.
„Uspořádat prostor na pár metrech čtverečních, aby tam nebylo moc věcí a nepřekážely, byla docela výzva. Člověka to naučí uvažovat prakticky,“ říká dvaatřicetiletý designér z Prahy. Třeba sprcha je v malé koupelně těsně vedle toalety. Naštěstí pár metrů od tiny housu stojí kůlna, kam je možné odkládat nářadí či sekačku na trávu.
Ještě před rokem a půl tu stála chatka rodičů Víta Škopa. „Celé dětství jsem sem velmi rád jezdil, babička ve vsi vyrůstala,“ vypráví mladý muž. Škopovi staršímu se ale chátrající boudu nechtělo opravovat, pořídil si jinou na Sázavě. Jeho syn se rozhodl starou dřevěnici zbourat a postavit – v souladu s dobou – tiny house. Objednal si ho u pražské firmy Tiny House Done, s níž domlouval konečnou podobu stavbičky. „Domek je hezký, ale není to žádná rafinovaná architektura, hlavní dekorací tu je příroda,“ připouští. Tiny house stál včetně vybavení, kůlny, terasy a sauny milion a půl. Přispěli mu rodiče. Teď tu Vít Škop zrovna tráví letní týden, jinak ale domeček od konce loňského roku pronajímá.
„Člověk by sem jezdil stejně nanejvýš každý druhý víkend a pak by si vyčítal, že sem nejezdí častěji. Tak jsem si řekl, že takhle se domek aspoň splatí a hezký čas tu budou trávit i jiní lidé,“ poznamenává.
„Malé útočiště, velké zážitky,“ píše se na jeho webových stránkách či na platformách jako Amazing Places či Airbnb, kde nemovitůstku inzeruje. Slibuje tu nezapomenutelný „pomalý víkend nebo ničím nerušené pracovní zázemí“. Když novou minichatku viděla jeho babička, zeptala se prý: „A to ti sem bude někdo chtít jezdit? A ještě za to platit?“ Teď má obsazeno na několik měsíců dopředu, přestože cena není malá: 3890 korun za noc.
Podle Škopa je označení tiny house jen módní, marketingový název pro chatku, která ovšem „odráží potřeby současných lidí“, jak poznamenává. „Třeba u té mé tvoří celou stěnu okno, z něhož se po probuzení můžete koukat do zeleně. Dřív byl u chat suchý záchod, já tu mám splachovací a teplou vodu,“ vypočítává. Velkou předností je podle něj také to, že tiny house se smontuje za pár dní a zájemce nemusí na stavbě své chaty dřít o víkendech, jak se dělo často u předchozích generací.
Jakou má mít stavba životnost? „Doufám, že aspoň tak třicet let,“ uvažuje Škop. Plánuje si, že jednou by na pozemku postavil něco většího, vhodného k celoročnímu bydlení. „Žiju v nájmu, a že bych si vydělal na koupi bytu v Praze, který by se mi líbil, je pro mě i navzdory výnosům z tiny housu kvůli dnešním cenám nepředstavitelné,“ podotýká muž, který se svou ženou právě očekává první přírůstek do rodiny. A ví, že jeho tiny house, i když stojí na „nejhezčím místě“, by pro tři lidi byl příliš malý.
