Poštovna na Sněžce, věž v křivoklátských lesích, Maják Járy Cimrmana v Příchovicích, vzducholoď Gulliver nad střechami pražského centra Dox, rozhledna na Králickém Sněžníku nebo také v Jeruzalémě… Listujeme spolu knihou, kterou letos vydalo nakladatelství Kant a v níž Martin Rajniš shrnuje výsledky práce Hutě architektury, jež nese jeho jméno a kterou založil s kolegy v roce 2001. Je to hodně velká kniha, hodně práce. „A ještě ne dost! Potřeboval bych žít do sto třiceti. Jenže rozvrzaný tělo mi říká: Debile, seš starej, zalez. Hrozně se mi nechce,“ směje se architekt pověstný svým svérázným stylem i slovníkem. Zakázat sprostá slova? To s Rajnišem nejde. Je to živel, co se v architektuře i životě vyjadřuje po svém. A miluje poezii.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekHN: Prý vášnivě rád plachtíte. Proč tedy nejste mořeplavec?
Celé čtyři roky jsem strávil na moři, stále se tam vracím, takže by se dalo říct, že jsem i mořeplavec, ale hlavně jsem architekt. To je ve mně. Vše, co jsem kdy zažil a dělal, je jen základ pro to, abych mohl dělat architekturu. Mám v hlavě desetitisíce představ, uloží se to, co mi dává impulz. A impulz je vždycky divokej – jako krásná ženská nebo krásná krajina, kus ledovce, moře, bouře na moři… Mimochodem, obeplul jsem skoro celej svět s výjimkou Antarktidy, tam se ještě chystám.
„Cesta architekta je jako cesta samuraje. Také se učí od svého mistra,“ říká autor zenových domů Petr Stolín
HN: Kde se to ve vás vzalo? Pocházíte přece z poklidných rodinných poměrů, tatínek měl za první republiky firmu…
Rodiče byli z bohatých rodin. Prvorepubliková idylka, která skončila, když se moci chopila dělnická třída. Ale otec byl bojovnej. Socialista, přesvědčený, že všichni lidi potřebují dobré jídlo. Ovšem komunisty nenáviděl z hloubi duše, protože potlačovali svobodu.
HN: Co říkali rodiče tomu, když jste se za nadšeného budování socialismu rozhodl studovat architekturu?
Měl jsem výhodu, že rodiče byli chytří a vzdělaní. Otec mi řekl: „Nejseš zrovna ve škole nejlepší, ale maluješ a vyhráváš matematické a fyzikální olympiády. Co vznikne kombinací těchto oborů? Architektura. Tak ji dělej.“ Maminka byla ještě vzdělanější. Měla tři semestry Sorbonny, tři semestry na Cambridge a po válce navíc dělala Američanům zadarmo překladatelku, a tak si pak řekla o knížky, které měli v UNRA pro vojáky. Přivezli jí bedny paperbacků ve třech jazycích a ona je snad všechny přečetla. Skvělá ženská. A proto já fandím ženským, protože doufám, že se už brzy ujmou řízení světa. Na mou duši, tak to myslím a nic tím nesleduju.
HN: Vaši rodiče si ale museli být vědomi, že za komunismu budete stavět maximálně paneláky.
Oni věděli, že na tohle nikdy nepřistoupím, a že to teda nebudu mít jednoduchý. Ale v jakém jiném oboru bych to jednoduchý měl? Nemám komunisty rád. Jen pro malou ilustraci: v roce 1968 jsme lepili s kamarády na kandelábry v pražských ulicích cedule s nápisy „Dovolené zatížení – šest oběšených bolševiků“. A i dnes jsem toho názoru, že mrtvej komunista, dobrej komunista. Když to říkám, řada lidí se strašně ošívá. Protože někteří byli komunisty, někteří možná ještě jsou. Ale zaplať pánbůh, ubývá jich. I když… Hydra právě zvedá hlavu zase v Rusku. Proto je nezbytné, aby Rusáci byli poraženi, aby padli do bláta, do jakého padli nacisti v Německu. Vím, co jsou Rusáci zač, stavěl jsem tam svého času velkej barák.
HN: Co myslíte, že jsou zač?
Jsou válečnický kmen na širokých pláních východní Evropy a chtějí, aby se jich celý svět bál. Proto jsou ochotni žít v největší bídě, vzdát se všeho. Myslím, že většina z nich chce resuscitovat Sovětský svaz. A to je samozřejmě strašné, takže posílám Ukrajině docela slušný peníze. Chtěl jsem jít bojovat, ale pak jsem se koukl do zrcadla a zvolil raději prostředky adekvátní mým takřka osmdesáti letům a bolavým kolenům.
HN: Říkáte, že jste v Rusku stavěl velký dům. Kde to bylo?
Byla to škola v Rybinsku – pro ‚motostrojitělnyj zavód‘. Vy panimajetě po rusky?
HN: Da, panimaju.
Očeň charašo. Rybinsk leží 320 kilometrů severoseverozápadně od Moskvy. Když jsem tam na konci 80. let přijel, byl to zakrytyj gorod, uzavřené město. Kdysi bývalo bohaté, posílalo každý den do Moskvy 14 povozů ryb, ale po roce 1917 se proměnilo v bordel. Odpadky se vršily na hromadách mezi domy – až do výše druhého patra. A žulové schodiště, které vedlo v časech cara k řece, se rozpadalo. Komunisté na to hodili beton, ten se taky rozpadl, tak to překryli dřevem a to shnilo. Dnes jsou tam provizorní můstky, po kterých lidé přebíhají…Tak to vypadá určitě i v jiných městech, jen do Moskvy se pumpují peníze.
HN: Školu v Rybinsku jste stavěl už s vlastním ateliérem, nicméně ještě za socialismu. Podílel jste se tehdy také na pražském obchodním domě Máj. Jak se dnes na tu dobu díváte? Byly to ztracené roky?
Já jsem za komunismu především studoval. Nejprve na ČVUT, od roku 1969 na akademii a zároveň v takzvané školce architektury – Sdružení inženýrů a architektů Liberec, kam mě pozval architekt Masák. Tam jsem strávil deset let a určitě to nebyly ztracené roky. Jestli jsem se někde něco pořádného naučil, bylo to ve studiu SIAL u Masáka a Hubáčka. Být se čtrnácti nejchytřejšími kluky a holkami naší generace, být u zhruba 400 projektů a několika realizací včetně Máje, to byla dobrá škola.
HN: Takže vás v roce 1968 nenapadlo emigrovat?
Jasně že napadlo! V létě 1968 jsem byl v Holandsku a chystal se na cestu kolem světa. Přerušil jsem studium v Praze, domluvili jsme si s kamarádem, že budeme dělat pingly na výletní lodi směřující do New Yorku. Měli jsme odplout 22. srpna. Místo toho jsme ráno naklusali na palubu a oznámili, že jdeme bojovat proti Rusákům.
HN: Jak jste bojovali?
Než jsme se vrátili domů, Jacob B. Bakema, génius architektury, nám půjčil kancelář. Přicházely tam davy lidí z Čech a my jim pár týdnů pomáhali se zorientovat. A přišli taky Američani a nabídli mi tříleté stipendium na Harvardu. A já to nevzal.
HN: Proč?
Třeba proto, že jsem dysgrafik a dyslektik, který až do čtvrté třídy nedokázal souvisle přečíst jednu stránku textu. A když jsem to konečně zvládl, vrhl jsem se na knížky a hltal. Jsem rád, že můžu mluvit českým jazykem, ba dokonce česky psát knížky. A miluju poezii! Třeba: „Bez konců širé moře je, / jde vlna za vlnou,/ hrob jedné vlny druhé je/ zelenou kolébkou.// Kdo první vlnu vytvořil,/ ten stvořil také poslední./ Hlubinou srdce, /vichře, zni!/ Bůh zůstaň nade mnou!“ Víte, kdo to je?
HN: Viktor Dyk? Anebo Antonín Sova?
Jiří Wolker – Balada o námořníkovi. Úžasná čeština.
HN: Krásné verše má i francouzština, angličtina.
I was a child and she was a child, In this kingdom by the sea. I and my Annabel Lee. To je Rudyard Kypling – Annabel Lee.
HN: Tak vidíte. Další argument pro emigraci.
A proti emigraci zase slib, který jsem dal tátovi. Nesouhlasil s cestou kolem světa, bál se, že nedodělám školu a nebudu mít diplom. Slíbil jsem, že se vrátím. Některé sliby se musí dodržet, od toho jsou to sliby.
HN: Litoval jste někdy?
Dnes si myslím, že to bylo trochu pitomý. Nebudu falešně skromnej: mám na to být v partičce řekněme 200 nejlepších architektů na světě. Podívejte se na mou knihu, málokdo má tolik realizací. Kdybych ale dnes mluvil anglicky s harvardským přízvukem a měl harvardské kamarády, nevydával bych tu knihu v osmdesáti, ale tak v šedesáti letech. Jenže já nejsem nešťastnej. Žiju tady už čtvrtej život. Občas mě bolí kolena nebo kyčle jako sviňa, ale můžu mluvit, jak mi zobák narostl, a v tom krásným jazyce rozmlouvat s kolegy, rozumět si s nimi i v nejjemnějších detailech. Třeba bych dělal v Americe velký baráky, ale tyhle malý, co si tady malujeme, nemají o nic menší magický kouzlo. Spíš naopak. A ještě mohu žít a pracovat s výhledem na Petřín, na úžasném místě, kde mi vadí pouze dvě věci. Především ten starej muž obývající Hrad a vycvičený v Prognostickém ústavu, který kdysi založila komunistická vojenská kontrarozvědka, aby měla záchytný bod, až se to tady celý zhroutí. (Miloš Zeman pracoval v Prognostickém ústavu v letech 1990 až 1993 – pozn. red.)
HN: A ta druhá věc, která vám vadí?
Turistickej vláček, co nám jezdí pod okny. Už jsme se v ateliéru skládali na panzerfaust, abychom jej odstřelili. Ale na Ukrajině teď panzerfausty potřebují víc, a tak si radši lámeme hlavu, jak postavit fabriku na víno tak, aby tu nádhernou vinařskou krajinu člověk nezkurvil. Podívejte na tyhle kresby: stavba vychází z přírody, to je naše mantra. A sama příroda nám zabraňuje svět dokurvit. Ne abyste ten sprostší výraz opravila!
HN: Takže architektura se má vyvíjet v souladu s přírodou?
Ještě bych šel hlouběji. Snažíme se proniknout do magie přírody a jít cestou, kterou naznačuje. S ohromením se snažím ty divy pochopit. Magie je všude kolem nás. Je to i architektura. Podstatné přitom nejsou čáry na papíře nebo v počítači, podstatné jsou pocity, které z toho vyplývají. Magie tvaru! Hotel, a není to hotel. A tohle? Je to bicykl? Ne, to je čumák zepelínu, ve kterém lidi prožívají něco, co zažil Jonáš, když ho spolkla velryba.
HN: Vzducholoď pro Dox jste vytvořil v roce 2016. V posledních dvaceti letech jste ve skvělé formě, ale vždy to tak nebývalo. Proč jste se v roce 1996 stáhl z profese, zanechal své studenty na pražské Umprumce a zmizel na moře?
Než jsem se k té cestě rozhoupal, snažil jsem se ze všech sil, aby byl Nový Smíchov slušnou čtvrtí, aby tady za 22 miliard nevyrostl jen odvar sídliště. To se naštěstí – díky mým skvělým tehdejším parťákům – povedlo. Jenže! Když děláte takovou stavbu, vedete četu tanků hustým městským provozem. A s tanky se blbě manévruje. Když se spletete, projedete domem a on za vámi spadne. Byly to těžké vztahy velkých peněz a velkých úředních rozhodnutí, až jsem došel do situace, kdy bylo třeba si říct: „Tak milej zlatej, dost! A půjdeš si rozmyslet do světa, jakou chceš dělat architekturu. Chceš dělat dál Smíchovy?“ Z banky jsem tehdy nosil kolegům honoráře ve velikých igelitkách, ale už to nešlo. Drtil mě určitý druh zármutku, že musím ustupovat některým pravidlům. Až se stala pro mě nepřijatelná.
HN: Co těmi pravidly myslíte?
Třeba předpis, že schody v obytném domě musí být dimenzovány tak, aby se po nich dala snést rakev s nebožtíkem. Do p*dele! Stavím dům pro sebe, a co je komu po tom, co udělají s mou mrtvolou? Jestli ji odnesou na zádech, v rakvi nebo spustí zavěšenou na špagátě? Svět má být místem svobody a stavění zvlášť! Kdysi každý chalupník uměl postavit hezkou chalupu, protože to měl v sobě. Ale teď, když se podívám na ty zrůdičky, ve kterých lidi žijou, počínaje paneláky až po přiblblé rodinné domky, jímá mě hrůza. Ale my přece nemůžeme být blbější variantou našich předchůdců! Musíme dělat architekturu takovou, která je nás hodna, a musíme jí rozumět, musí být udělaná tak, aby bylo správné, že se nám líbí. Proto jsem odjel do světa a proto jsem se vrátil. Dvacet let už stavím jen to, co se mi líbí.
Martin Rajniš (78)
Narodil se v Praze u Národního divadla, vyrůstal u Čertovky a dnes má ateliér vedle Pražského hradu. „A to je asi můj osud: vyrážet do světa a s lehkým smutkem se zase do téhle ponuré kotlinky, naplněné nejrůznějším neřádstvem, vracet,“ říká s úsměvem muž, který se cítí být také mořeplavcem.
Martin Rajniš studoval v letech 1962 až 1969 architekturu na pražském ČVUT, posléze pokračoval na akademii a přitom už byl součástí progresivního ateliéru SIAL v Liberci, který vedli respektovaní architekti Karel Hubáček a Miroslav Masák. Na oněch deset let dodnes vzpomíná jako na skvělou školu, v rámci níž se mimo jiné podepsal jako spoluautor pod vítězný návrh pražského obchodního domu Máj.
V roce 1986 založil společně s několika kolegy D. A. Studio, pod jehož značkou pak řídil urbanistickou přestavbu čtvrti Anděl na Smíchově, a to až do roku 1996, kdy všeho nechal a odjel na moře. Opustil i post profesora na pražské VŠUP a čtyři roky cestoval po světě, plachtil, viděl několik kontinentů.
Do Prahy se vrátil v roce 2000 a našel znovu cestu k architektuře, přičemž od betonu a oceli přešel ke dřevu, kameni a sklu. „Stavba vychází z přírody. My jsme součástí přírody. To je mantra naší huti,“ vysvětluje dnes a nebojí se jít do konfliktů s úřady – případně i s celým světem, když chce prosadit nezvyklé stavební řešení.
Za posledních dvacet let realizoval Martin Rajniš v ateliéru Huť architektury více než dvacet staveb. Ani jedna z nich nemůže být svému okolí lhostejná, což jistě architekta těší.
HN: Co ještě chcete postavit?
Jsem chodící kvantový pole, nápady se vznášejí v hlavě. Jsou připraveny, když se vyskytne šance, hop a vyskočí.
HN: Ani jeden ten nápad zatím nemá jméno, místo?
Líbil by se mi třeba ještě jeden zepelín. Představte si věž, vylezete nahoru a tam je hotel Zeppelin. A podle větru se otáčí – na sever, na východ… To bych si dal s velkou chutí! V New Yorku chtěli zepelín mezi dva mrakodrapy, ale stavět tam je možná ještě těžší než na Malé Straně. Asi až osud rozhodne.
HN: O druhém Ještědu se vám nesní?
No, já znám město, kde je takových Ještědů kolem pěti tisíc. V Myanmaru v Barmě. Stupa je v buddhistickým náboženství považována za elementární magický tvar, a tak kdo měl ruce, nohy, stavěl stovky a stovky let na březích řeky Iravádí tyhle stavby. Úžasné. A pak ještě Chimney Mountain ve Skalistých horách vypadá trochu jako Ještěd, ale je celá ze žuly – až do špičky nejšpičatější. To udělala příroda sama. Idea prostě putuje vesmírem. Nejvíc ale putují koule a spirály. Je dobré se toho občas chytit.
HN: Architekt Hubáček se chytil vesmírné myšlenky, když projektoval Ještěd?
Patřil k lidem, na něž Pánbůh čekal. A pak ho vzal kolem ramen a zeptal se ho: „Hubáčku, ty chceš udělat věž na Ještědu?“ Přikývl a Pánbůh mu pošeptal: „Hubáčku, co když siluetu Ještědu natáhneš až do metrové tloušťky a uděláš super špičatou sopku?“ A Hubáček pokorně řekl: „No, to není špatnej nápad.“ A udělal to. Já bych strašně rád, kdyby se Ještěd dal potáhnout zlatou fólií na oslavu toho, že pan šéf seshora nám takhle hezky napovídá.
HN: Věříte v Boha?
Jsem spíš buddhista, věřím na to, že člověk se má vydat na cestu, při níž – s pomocí všeho možného – dojde k lepšímu poznání. Nechci říct osvícení, to bych byl neskromnej. Být na cestě a snažit se dojít co nejdál. To je moje víra. Ale žádná církev, žádní mniši, kostely.
HN: Už jste někde postavil kostel?
Ne, a přiznávám, že by mě to moc zajímalo. Vytvořit místo, které vede lidi k zamyšlení, k usebrání. Možná to je ten sen.
