„Košile se na něj lepila jako Dominik Fefi na studentku prvního ročníku právnické fakulty,“ zní jedna z prvních vět aktuální povídky gurua současné české akční fantasy Leoše Kyši, dlouhodobě vystupujícího pod pseudonymem František Kotleta. Je z toho mimo jiné patrné, že Kyša je bývalý novinář. A kromě toho také aktivní člen spolku Sisyfos, který uděluje Bludné balvany za šíření pavědeckých teorií. Jízlivé zpracování aktuálních témat mu není proti mysli, podobně jako sebeironie a ochota střílet do vlastních řad či představ. Třeba i granátometem jako v jedné z knih, které napsal.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na týden zdarma předplatitelem HN+ i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN+ na týden zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: Vlastně ani nevím, jestli tenhle covidový rok plný zmatků, pomatenosti a dezinformací musel víc ocenit spisovatel akční fantasy, nebo člen Českého klubu skeptiků Sisyfos, který se snaží vyvracet pavědecké představy…

Oba. Hlavně proto, že mě vždy zajímá, v co lidi věří. Lidská víra je nejmocnější zbraň ve vesmíru. Může ho dobýt, ale také zničit. A to, co se odehrává kolem covidu, na antivax scéně, tyhle parametry má. Jde jednoznačně o pseudonáboženství. Míchá se v tom věda, pavěda, pověry, strachy, magické představy, konspirační teorie, politická rebelie… Je vlastně fascinující to sledovat. Jako spisovatele mě obecně baví lidi, kteří zešílí. Proto nakonec píšu o postapokalyptických světech. Právě vyhraněná šílenost dodává ději a charakterům dynamiku. No a tady to vidíme v reálu.

HN: Měl jsem z toho trochu depresi.

Já ne, protože se na ty šílenosti pokouším dívat studijním způsobem. Zhruba jako fotograf, který fotí tragickou nehodu. Ten se taky musí odosobnit, aby ho to netraumatizovalo a aby mohl odpovídajícím způsobem zdokumentovat, co se stalo. Nesmí samozřejmě odosobnění přehnat, ale rozhodně se nesmí nechat zdepresit, to zakrývá výhled.

HN: Jak si vysvětlujete, že se najednou objevilo tolik lidí, kteří věří, že covid je výmysl, jsou schopni pojídat odčervovací pastu pro koně, a ještě si připadat jako disidenti?

Tohle myšlení tady bylo vždy, jenom nabývá stále nových forem. Měli jsme teorii, že 11. září zařídila CIA, že nás ovládají mimozemští ještěři nebo že USA řídí skupina pedofilních spiklenců. No a teď tu máme teorie, že covid neexistuje nebo že ve vakcínách jsou čipy, či milion jiných forem postavených na představě jakéhosi spiknutí. Jako bývalý novinář musím trochu zastřílet do vlastních řad. Na tom, jak snadno v krizi vygradovalo konspirační myšlení, mají novináři podíl. Dokud to všechno nebylo nebezpečné a jen to bublalo pod povrchem, přistupovali k tomu s jakousi popovou karikaturou postmodernity: „No co, vždyť je to vlastně zajímavé, vtipné, atraktivní, dejme těm cvokům prostor!“ Dvacet let tu vyrůstalo myšlení v alternativní realitě plné spiknutí, vraždících elit, chemtrails, nebezpečného očkování a média to brala jako zajímavou alternativu a dávala jí nekriticky prostor. Vážně se to začalo brát až v momentu, když se lidé, kteří věří v konspirační teorie, stali nevědomky nástroji hybridní války. Najednou se všichni lekli a začali to řešit, protože je jasné, že se kolektivní zblbnutí dá zneužít politicky.

HN: Je to tak nebezpečné?

Ano, ze dvou důvodů. Ten první je, že lidem to skutečně může ublížit. Existují případy, kdy lidé místo aby šli s covidem do nemocnice, jdou domů, dají si ivermektin a umřou. A postupuje to pořád dál. Učím na vysoké škole, kde mám studenty, kteří se nechtějí očkovat. Ptám se jich proč. A oni říkají, že jim to zakazují rodiče. No a to je problém, protože nové varianty covidu jdou po mladých lidech a ti z toho můžou mít řadu dlouhodobých problémů. A druhý důvod, proč je to nebezpečné, je v tom, že antivaxerské hnutí, které teď do sebe nasálo různé spodní politické proudy, rozkládá společnost a může se radikalizovat. Což vidíme už teď, když antivaxeři nadávají lékařům, blokují vstupy do testovacích center a vyhrožují vědcům, kteří mají za sebou plodný výzkum, který nám všem zlepšuje život, ale teď jsou terčem nenávisti ulice. Tohle přece není svět, ve kterém bychom chtěli žít.

HN: Proč je antivaxerů víc v Česku než v západní Evropě?

U nás se na tom fakt podílela média. Když jsme před patnácti lety ve spolku Sisyfos řešili téma věda versus pavěda nebo medicína versus alternativní medicína, zjistili jsme, že homeopat nebo léčitel může mluvit v rozhlase sám, zatímco skeptik musí mít vždy proti sobě nějakého pavědátora. Skeptický názor se prostě bral jako kontroverzní. My jsme si tu pavědeckou scénu takhle opravdu vypěstovali. Nepochopili jsme, že v tomhle případě nejde o názor a protinázor. Protože takto pohádat se lze o daně, nebo jestli jsou blondýny hezčí než zrzky. Ale ne o vědu. Mediální legitimizace pavědy je opravdu nebezpečná a stojí životy. Vždyť se podívejte, pořád je v médiích Soňa Peková, z jejíchž omylů by se dal už udělat celovečerní film. Podívejte se na CNN Prima – tam Janek Ledecký a František Ringo Čech vyprávějí o covidu. Takhle vypadá mediální zešílení. A není to nic nového. Byl to náš styl desítky let.

HN: Byl bych smířlivější a řekl bych, že je to snaha o vyváženost. Pravda, falešnou…

Trochu jo, ale vlastně ne. Astronom Grygar byl jednou nucený diskutovat v rádiu se zastáncem placaté Země. Magořina. Umím v tom samozřejmě spatřit nějakou logiku. Měli jsme za bolševika čtyřicet let v médiích povinně jeden názor, takže když bolševik padnul, objevil se opačný fetiš, který se po revoluci v médiích udržel třicet let nonstop: žádná objektivní pravda neexistuje, jedeme stylem pět minut Židi, pět minut Hitler. Ale přitakat tomu opravdu neumím. Vždyť jde o vědu a racionalitu! Třeba v britském Guardianu měli před časem rubriku, kde se věnovali pavědě. Nešli českým stylem půl na půl. Prostě tam problém relevantně rozebrali, přinesli objektivní argumenty, důkazy a tečka. Už k tomu nemusel dostávat prostor žádný popletený homeopat.

HN: Mně se zdá, že v Česku je antivax hnutí tak silné proto, že tahle země je sice ateistická, ale lidem chybí něco, co je přesahuje, takže se uchylují k podivnostem.

Jo, to psal už Chesterton. Když lidé přestanou věřit v Boha, začnou věřit v cokoliv. Pamatuju si, když jsem před osmi lety dělal veřejnou přednášku na VUT v Brně. Tam neměli vůbec tušení o vědecké metodě – dvojitě zaslepeném experimentu. Ze stovky diváků se mi přihlásili asi tři, kteří ji uměli popsat. Ve školách nejsou studenti vedeni ke kritickému myšlení. No a tahle impotence pak nasedá na to, že víra je nevymýtitelná. Lidi prostě potřebují mýty, aby si vysvětlili záhady světa. Proč je někdo bohatý a jiný chudý, proč je někdo nemocný a jiný zdravý. A tak dále. No a když odmítnou mýtus konvenčního náboženství, připadají si sice racionálně a pokrokově, ale stejně si ho pak začnou krkolomně tvořit. A hrabat do nejstaršího náboženství, co v sobě mají. Což je magické myšlení. A to je přesně důvod, proč nyní jsme tam, kde jsme. Věda se stala příliš složitou a příliš vzdálenou běžnému člověku, takže se chytnul něčeho jednoduššího – pavědy. Vždyť popularizaci vědy jsme tu pořádně masivně začali dělat teprve před pár lety.

HN: Vy, racionalista, v něco věříte?

Jasně! Každý racionální člověk by si měl uvědomit, že má v sobě taky iracionální složku, kterou by si měl ze sebezáchovných důvodů hýčkat. Já třeba věřím v Boha.

HN: Není to, jak to říct… neracionální?

To mi říká hodně kamarádů. A já na to odpovídám, že vím, že objektivně nelze existenci Boží dokázat, že je tisíc důvodů, proč nebýt věřící, ale že stejně věřící jsem. Proč je to fajn? Protože když si člověk neuvědomí svou iracionální složku, kterou v sobě má jako náboj, jako něco, co mu pomáhá žít, může se stát, že se z něj stane fanatik, že ho jeho iracionální složka zcela pohltí a vymaže mu mozek. Prostě vím, že mám v sobě iracionálního skřítka, krmím ho, využívám a hlídám si ho, aby mě neovládl. Obdivuji, a trochu s podezřením sleduji, každého člověka, který tvrdí, že je dokonale racionální.

HN: Existují politické cykly, ekonomické cykly… Existuje něco jako cyklus společenského blbnutí?

Ano. Ale spíš to funguje na principu akce a reakce. Dlouhá desetiletí nám komunisté cpali, že mají všechno vědecky zdůvodněné, byl tady marxismus jako „vědecký světový názor“, a cokoliv „smrdělo duchovnem“, bylo vlastně zakázané. No a když to prasklo, lidé začali šílet. I policie zkoušela využívat proutkaře, všichni se vrhli na horoskopy, pan Pfeiffer v televizi mával rukama a lidé čekali v obývácích, až jim pošle energii. Bylo to zajímavé, nové, lidé to hltali. No a zase když toho bylo už hrozně moc, začalo to být trapné. Mladí dneska považují za cool dělat si srandu z horoskopů. Je to prostě akce a reakce. Je to vlastně stejné jako se sexuální revolucí. Reakcí na uvolnění šedesátých let byla pruderie sedmdesátých let. A tak dále. Když to přeženu: pokud moji rodiče byli rozjetí a pořádali swingers party, tak já chci mít svatbu v kostele, jednu ženu a být jí věrný. No a o generaci později se to zase obrátí.

HN: Jste racionalista, bojovník proti dezinformacím, ezoterii a tak podobně. Ale jako spisovatel píšete knížky, v nichž pobíhají upíři, fackují se s mimozemšťany a občas se tam mihne i nějaký vlkodlak. Jak to jde dohromady?

Bezvadně! Třeba Terry Pratchett byl brutální skeptik a racionalista, čestný člen britské Národní sekulární společnosti. Já jsem proti němu ještě hodně umírněný. No a on vytvořil Zeměplochu. Nejkouzelnější svět, který kdy vznikl. Spousta čarodějů, draků, levitujících mnichů. A spousta srandy. Jak to jde dohromady? No tak, že člověk má v sobě iracionální složku a musí si s ní hrát, aby ho nesežrala. Můžeme dělat magické rituály, mečovat se v lese v elfím kostýmu na larpu, vrhat firebally, číst o tom nebo třeba psát věci jako já. Jednak je to skvělé, zábavné, ale současně si uvědomíte, že věci jako prokletí a tak podobně jsou nesmysly a fungují maximálně v něčí hlavě. K jejímu neprospěchu, samozřejmě.

Leoš Kyša (42)

Původním povoláním novinář, pracoval také v Hospodářských novinách. Nyní je spisovatelem na volné noze a publikuje pod pseudonymem František Kotleta. Aktuální antologie české akční sci-fi ho představuje takto: „Zrodil se v bruntálských lesích, aby se chopil řeznického sekáčku a poté i pera, které je mocnější než sekáček.“ Za Kyšův příklon k psaní může zhruba o deset let starší spisovatel Jiří Kulhánek, který se stejně jako Kotleta věnuje sci-fi a fantasy. Právě jeho si Kotleta zvolil za předmět uctívání. To vedlo k první knize Hustej nářez, drsnému příběhu plnému krve, sexu a explicitního násilí. Kniha, v níž bojují mimozemšťané a upíři o osud Země a mimochodem při tom zcela zdemolují Pražský hrad, si získal srdce čtenářů, stejně jako titul Fakt hustej nářez z roku 2012 a Mega hustej nářez, který vyšel o rok později.

252 Vikend Rozhovor
Leoš Kyša (vlevo) moderuje diskusní pořad Jadrná věda na letos založené platformě Talk TV.
Foto: YouTube

Následně se Kotleta vrhl na drsnou akční trilogii Perunova krev, kde se to bohy jen hemží. Pokračoval řadou knih, z nichž žebříčky prodejnosti trhala zejména akční postapokalyptická trilogie Spad z let 2016 až 2018. Zatím posledním Kotletovým úspěchem je dvojice titulů Underground a Underground: revoluce, která byla přeložena do polštiny a chystá se i vydání v USA. Příběh se odehrává v třináctimilionové, zbraňovými systémy obkroužené Praze 22. století.

Kromě psaní sci-fi Leoš Kyša učí na Slezské univerzitě v Opavě a Vysoké škole kreativní komunikace v Praze. Věnuje se popularizaci vědy. Je autorem a moderátorem pořadu Jadrná věda pro Talk TV, editorem sborníku Věda kontra iracionalita a scenáristou celovečerního snímku o astrofyzikovi Jiřím Grygarovi. Je také hlavním organizátorem Paranormální výzvy Českého klubu skeptiků Sisyfos, která nabízí tři miliony korun každému, kdo prokáže existenci paranormálních jevů v kontrolovaném vědeckém experimentu. V poslední době se Kyša snaží vysvětlovat nesmyslnost boje proti očkování, přičemž antivaxerství nahlíží jako paranáboženský jev.

252 Vikend Rozhovor
To, co se dnes odehrává kolem covidu na takzvané antivax scéně, má podle Leoše Kyši parametry pseudonáboženství.
Foto: Libor Fojtík

HN: Jste teď nejprodávanější český autor vůbec, že?

To ne, jenom nejprodávanější autor fantasy a sci-fi. Jinak je tady Patrik Hartl, to je naprostý fenomén, král všeho. Radka Třeštíková je taky bestsellerová jistota. Hana Mornštajnová je obrovská hvězda. No a pak samozřejmě Karin Lednická, to je kometa. Pokud se něco povedlo mně, pak dostat se mimo sci-fi ghetto, což by od autora žánrové literatury před lety nikdo nečekal. Mainstreamu můžu konkurovat na e-booku. Tam jsem jednička.

HN: Gratuluju. Kolik toho prodáte?

Kolem třiceti čtyřiceti tisíc na každou knížku. Výhoda je, že se pořád prodávají i starší tituly a pomalu se to sčítá, jak mě objevují noví a noví čtenáři. Jde to pomalu nahoru. Mám malého nakladatele, který nemůže narvat miliony do propagace, takže rostu díky tomu, že si lidé o mých knihách řeknou. Akorát teď to bude klesat, když si antivax fanoušci v Hospodářkách přečtou, jaké jsem racionální hovado.

HN: A víte, kdo jsou vaši čtenáři?

Kupodivu mě čtou i politici. Třeba Ivan Bartoš ode mě čte všechno a je absolutní fanoušek i znalec světové fantastiky. Moje knížky čte taky bývalý šéf sněmovny Radek Vondráček. Teď jsem podepisoval knížky Janu Zahradilovi z ODS. No a pak mě čte bývalý guvernér ČNB Singer. To je vlastně docela vtipná kombinace. Asi by se u všech možných témat zabili, ale pokud můžou debatovat o mých knížkách a přežít to, jsem vlastně inspirátorem superkonsenzuální mise.

HN: Žánr, který píšete, se nazývá akční fantastika. Ale je to trochu eufemismus, že? Vadí vám, když někdo řekne, že vlastně píšete brak?

Slovo brak miluju. Píšeme ho s velkým B! Součástí české fantastiky vždy bylo nebrat se vážně. Prostě moje literatura je něco jako Limonádový Joe s upíry, draky a mimozemšťany. Pořád si dělám legraci ze sebe, ze světa, ze všeho. Ale je tam i vážnější složka. Prostě si každý může vybrat.

HN: To je důvod, proč je zrovna v Česku tenhle ten typ fantasy tak oblíbený?

Jasně. Jsem český autor. Nikdy jsem se nesnažil být světový. Hodně jsem načuchnul těžko zaměnitelným myšlením ve stylu „prostě jsme trochu kverulanti a nic nám není svatý“. Je v tom krása a nádhera. Švejk, Limonádový Joe. Ale zároveň mám definičně rád i akční filmy osmdesátých let, které se taky nebraly moc vážně. Třeba Velké nesnáze v malé Číně. Na jejich poctu jsem napsal knížku Velké problémy v malém Vietnamu. No, ať si to každý pobere, nebo ne.

HN: Občas si připadám jako magor, kdy čtu nějakou scénu z vaší knížky, kde lítají končetiny, stříká krev a přitom se bláznivě chechtám.

No to je proto, že to násilí je papírové. Můžete vyvraždit celou planetu a přitom se smát. Zatímco v klasické literatuře zabijete koťátko a budete týden plakat. To, co dělám, je spíš zábava než drásání. Ale stejně mám vnitřní literární pravidla. Snažím se ubližovat spíš zlým lidem. A když ubližuju těm hodným, dám jim potom satisfakci. Hledám aspoň nějakou spravedlnost, po které vlastně touží každý. Takže to je důvod, proč vlastně vždy napíšu dobrý konec. Tedy skoro dobrý, abych byl přesný.

HN: Jak vlastně tvoříte?

Na začátku mám vymyšlenou úvodní a poslední scénu. Ale hlavní je pocit. Když jsem psal postapokalyptickou sérii Spad – byla to vlastně pocta Sedmi statečným –, pouštěl jsem si k tomu country písničky, Johnyho Cashe a tak. No a vytvořil jsem vlastně postapokalyptický western se vším všudy. Jezdí se v něm na koních, jede se tam přes pustinu, mají revolvery, aby zachránili malou mexickou vesničku, v tomhle případě je to teda Brno.

HN: Jasně, Brno. To dá rozum. A co jinak posloucháte?

Když jsem psal knížku Stalingrad, což je upírská historie z druhé světové války, zásadně jsem poslouchal nacistické a sovětské pochodové písně z druhé světové. Od té doby se mi lidé ze sousedních kanceláří vcelku vyhýbají s tím, že jsem asi dost magor. Což chápu, protože když podesáté za den slyší z mého kanclu Die Fahne hoch, řeknou si „bacha, to je nějakej nácek“. Samozřejmě jsem si to pouštěl proto, abych dostal do hlavy atmosféru.

HN: Němečtí upíři v té knize dostali docela nakládačku.

To už je tak, že Němci vždycky všechno prohrajou.

HN: Když píšete, bavíte se u toho?

Hrozně. Když dlouho nepíšu, jsem nervózní a potřebuju někam zalézt a psát. Hrozně mě to baví. Psal bych, i kdyby to nikoho nezajímalo.

252 Vikend Rozhovor
„Moje literatura je něco jako Limonádový Joe s upíry, draky a mimozemšťany,“ charakterizuje svoje knihy Leoš Kyša a tvrdí, že si v nich dělá legraci ze sebe i ze světa. „Je tam ale i vážnější složka.“
Foto: Libor Fojtík

HN: Do knížek často dáváte odkazy na současnost a na existující lidi. V Undergroundu z 22. století se třeba vyskytuje raketomet Ovčáček II. nebo socha svatého Pavla Novotného, kterou pomazávají v Řeporyjích medem a krví. Co vám na to říkají osoby, které se ve vašich knížkách vyskytnou?

Ovčáček se ještě neozval. Ale Pavla Novotného to dost bavilo. Snažím se moc neurážet a nedehonestovat. Ale je fakt, že když píšu o budoucnosti, dává mi to možnost přemýšlet, co zbyde po současných osobnostech. Co asi zbyde po Jágrovi, Zemanovi, po dalších? Něco si o tom myslím a tak to napíšu. Pískám rovinu, dělám si legraci z každého. Z těch, které mám rád, z těch, které nemám rád, i z těch, kteří jsou pro mě neutrální.

HN: Co třeba písnička Duhová víla Hany Zagorové, která se ve vašem podání v knížce Underground stává perverzním hitem třináctimilionové, uzavřené a zbraňovými systémy obkroužené Prahy 22. století? Utahujete si ze Zagorky?

To ani ne. Mně přijde, že ve světě, kdy se lidé nemůžou dostat ven a nikdo se nemůže dostat dovnitř, prostě musí všem začít hrabat a všichni se musí stát infantilními. To se odehraje taky v poptávané blažené budoucnosti, kdy všichni budou mít všechno, jídlo se bude vyrábět v přístrojích, kdy nikdo nebude muset pracovat a všechno bude jakože krásné. Už v tu chvíli všichni budeme hrozně infantilní. A proto jsem si vybral při psaní písničky Hany Zagorové, které jsou naprosto infantilní, a pouštěl jsem si je dokolečka, abych si tu atmosféru pravděpodobné budoucnosti zpřítomnil.

NH: No jo, ale vaše Praha 22. století je i hrozně drsná. Odehrává se tam zábavní soutěžní hra „mrdej, nebo zemři“, v kuchařských soutěžích jsou si lidé ochotni uříznout kus vlastního zadku a osmažit ho, aby se dostali k penězům…

To je částečně vtip, ale myslím si, že budoucí svět by mohl být současně infantilní i krutý. Když lidé ztratí maják, který jim ukazuje, jak mají fungovat, jak žít, ztratí i sebeúctu. Takže možné je úplně všechno.

HN: Ve vaší uzavřené Praze 22. století vládnou korporace a demokracie je tam jenom jako. Může se to stát ve skutečnosti?

Ten proces je nevyhnutelný. Státy obecně selhávají. Aktuální příklady? Nedostupné školky, jesle. Chaos v tom, kdo se očkovat může a kdo ne. Státy nevědí, jak zabezpečit důchody, spravedlnost, v soudním systému jsou deficity. No a korporace to vše pro svoje lidi dokážou vyřešit. Google zajistí pro děti svých zaměstnanců školku, zajistí jim očkování, důchodové spoření, bydlení… Takže je jasné, že postupně budou lidé věrnější korporaci než státu. Zeptejte se kteréhokoliv mladého člověka, jestli by chtěl pracovat raději pro Google, nebo pro české ministerstvo průmyslu. Devětadevadesát procent lidí řekne, že pro Google. Pokud nezažijeme nějaký restart demokratických států, bude hotovo. Nevidím ale žádný demokratický stát, který by myslel na to, co bude za dvacet let. Korporace na to myslí.

HN: A co autokratické státy? Přišlo mi, že máte docela blízko k Rusku. Třeba v knize Alláhův hněv, kterou jste publikoval ještě pod vlastním jménem, je vesmírné carské impérium v podstatě nejkladnější – rozhodně vyznívá pozitivněji než americká federace.

Rusko miluju. Ale nejsem kremlofil. Což je můj problém. Jakožto rusofil se neshodnu s kremlofily ani s kremlofoby. Takže jsem hrubě osamělý. Mám moc rád ruskou duši, i v rodině k východoslovanské široké duši tíhneme. Bohužel miluju Rusko, které nikdy fakticky neexistovalo – to Puškinovo intelektuální Rusko, což je vlastně iluze. Ale stejně mám pocit, že za cara se neděly tak hrozné věci jako za Stalina nebo za Putina. Miluju Rusko, ale trpím tím víc než kdokoliv jiný. Rusofob řekne, dobře jim tak, ale mně je hrozně líto, že se tam dějí tak hrozné věci. Ale ano. Ruský imperialismus je naprosto děsivý a nechci ho už nikdy zažít, a rozhodně už ne tady u nás. A na to si dám vodku a pustím cherubínskou píseň…

HN: V knížkách si také často hrajete s motivem česko-polské války. Kde se to bere? Je to tím, že chcete prodávat knížky v Polsku, protože ve vašem podání Poláci většinou vyhrávají?

To je hrozně vtipné, protože mám nakladatele v Polsku, který je z Katovic, tedy Slezan. Oni nejsou se současnou polskou vládou moc kamarádi. A tak mi říká: Ta kniha má jedinou chybu: že jste jako Češi nevyhráli a nenechali jste si celé Slezsko. Takže to fakt kalkul není. No ale nějakou logiku to má. V sedmidenní československo-polské válce v roce 1919 jsem měl pradědečka i prababičku, která vojákům vozila proviant. Polsko mám ale strašně rád, znám ho dobře, a jestli si z něj dělám srandu, je to z lásky. Mimochodem teď jsem podepsal smlouvu na publikování v USA a to šlo jen kvůli tomu, že tamní nakladatelství má překladatele z polštiny. Takže kdyby moje kniha Underground nevyšla v polštině, měl bych smůlu.

HN: Hrajete si s postapokalyptickým světem. Může nastat i ve skutečnosti?

No jasně! To nikdy nevyloučíte. Ale mě to fakt zajímá především jako intelektuální experiment, protože si můžu víc hrát s charaktery postav. S tím, co jsou lidé skutečně zač. Dnes, v takzvaně reálném světě, je sociálně výhodné sdílet pozitivní výzvy na Facebooku, přispívat nějaké drobáky na charitu, horovat za pravdu a lásku. No ale v postapo světě to přestane být výhodné. Takže dobré věci dělají nakonec jenom dobří lidé. A ti, kteří za nic nestojí, se stanou těmi, jimiž ve skutečnosti jsou.

HN: A myslíte si jako křesťan, že lidé jsou ve skutečnosti dobří?

Asi každý má v sobě démona a musí si uvědomit, že může být zlý a mít v sobě nenávist a krutost. Proto by měl občas dát démonovi trochu nažrat. Podívat se na box, na horor, smát se u mých knih při střílení mimozemšťanů, zanadávat si u televize na Babiše, Okamuru nebo Fialu – prostě krmit i toho zlého skřítka v sobě, ale držet ho na uzdě, aby nás vyhladovělý nakonec nesežral celé. Největší noční můra pro mě je, že nebudu mít kontrolu nad vlastní iracionalitou a svou temnotou. Že mě jednou sežere ego – rakovina duše – a některý z těch skřítků ve mně získá nadvládu. Začnu pak třeba bojovat proti chemtrails a očkování. Nikdo nejsme imunní proti zblbnutí. A jak stárneme, je to čím dál horší.