Olympiáda pod rozpáleným tokijským sluncem s covidem v zádech

Oslava olympijského zlata se nese v podobném duchu. Žádná diskotéka všech sportovců, žádné čepované plzeňské pivo v Českém domě jako na předchozích hrách. Ostatně v Tokiu ani žádný Český dům není, původně plánované zvláštní místo pro setkávání českých sportovců a fanoušků znemožnila pandemická situace. Nabízí se pouze jeden z vysokých činžáků v olympijské vesnici, ve kterém několik pater s apartmány obývá česká reprezentace.

Před ním tak stojí všichni, kdo ještě v Tokiu zbyli. Členové výpravy, kteří mají odsportováno, musí totiž do dvou dnů opustit dějiště her. Kdo na start disciplíny ještě čeká, stojí a tleská zlatému hrdinovi, který se právě vrací s medailí na krku do vesnice. To je kvůli hygienickým opatřením jediná povolená oslava. Jiří Prskavec, který se ve stejný den jako Krpálek stal olympijským šampionem ve vodním slalomu, to ale nakonec nevydrží. Rozběhne se a skočí 111 kilo vážícímu judistovi do náruče a nakonec se mu vyhoupne i za krk.

Ti dva se spřátelili před pěti lety při medailových oslavách na hrách v Rio de Janeiru. Jejich rodiny se od té doby navštěvují a Krpálek byl českému kajakáři na svatbě. Tentokrát se ale žádná velká oslava nekoná. Oba sportovci se jen sejdou v klubovně, kterou Český olympijský výbor zřídil v jednom z apartmánů, a u plechovkového piva si natáhnou večerku.

Olympiáda Víkend

Už brzy to budou moci pořádně oslavit alespoň doma. Za normálních okolností by zůstali v Tokiu déle a vyrazili by fandit českým tenistkám v boji o zlato a možná podpořili další vodáky, to ale přísná covidová pravidla neumožňují. Výkony svých kolegů mohli sledovat jenom v televizi v klubovně. Viděli, jak si došel pro medaili Saša Choupenitch i jak kvůli defektu těsně před cílem jen o chloupek unikla cyklistovi Ondřeji Cinkovi bronzová medaile. „Všichni jsme drželi palce. I tak to byla krásná atmosféra, když už jsme tam nemohli být,“ připouští Krpálek.

Vedro a ticho

Přímo na sportovištích je to s atmosférou horší. V Tokiu je už od poloviny července kvůli sílícímu nárůstu nakažených vyhlášený stav nouze a organizátoři se rozhodli, že hry proběhnou bez diváků. Přesto tu zůstaly montované tribuny, které teď zejí prázdnotou. Je téměř ticho a horký vzduch jen občas prořízne volání trenérů nebo členů realizačního týmu. Pro olympioniky je náročné podávat výkony bez povzbuzování publika. Navíc v počasí, jaké v Japonsku panuje. Srovnání historických dat ukázalo, že jde o nejteplejší hry v dějinách novodobých olympiád, teploty se tu pohybují v průměru kolem 35 stupňů ve stínu, na přímém slunci šplhá teploměr k padesátce. A k tomu tíživá vlhkost připomínající deštný prales nebo rozpálený skleník.

Své o tom vědí zejména tenisté a tenistky. Pořadatelé jsou nekompromisní a na kurt je posílají už před polednem, takže pobíhají s raketou v ruce v té největší výhni. Ti, kdo nastupují vedle dvouhry i v deblu, musí v pekelných teplotách zvládnout i dva zápasy za den. „Vlastně tady zavíráme areál v půl deváté večer, kdy hrajeme poslední zápas dne, a druhý den nás dávají ve dvanáct třicet, takže na začátek programu. Bára hrála singl i debl a musela tady od rána čekat. V areálu strávila celý den! Nic by se nestalo, kdybychom hrály později nebo nehrály vůbec, když finále, jestli se nepletu, je až v neděli,“ zlobila se po postupu do čtvrtfinále Kateřina Siniaková.

Z grandslamových turnajů jsou přitom hráčky zvyklé, že mají mezi zápasy i den pauzy na odpočinek. Její parťačka Barbora Krejčíková to poté, co vyhrály večerní čtyřhru, nevydržela a rozběhla se přímo do kanceláře za pořadateli, aby uhádala pozdější nasazení do čtvrtfinálového programu. Získala ovšem jen půlhodinku navíc – a stejně bylo zahájení celého tenisového dne na nich. Ozvali se i další hráči, mezi novináře vletěl ve stejný den naštvaný Rus Daniil Medveděv: „Pokud tady umřu, kdo za to bude zodpovědný?“ Stupňujícímu se tlaku ze strany sportovců pořadatelé nakonec podlehli a od čtvrtečního semifinále startují zápasy až od třetí hodiny odpolední.

Zpoždění se nepřipouští

Japonci jsou striktní a přesně se drží nastavených pravidel. Na každý požadavek mají speciální formulář a o všem potřebují vědět s dostatečným předstihem. „I když chceme jen někomu nechat něco na recepci v hotelu, musíme podat oficiální žádost den předem, teprve pak to od nás přijmou,“ pozastavuje se šéf české mise a bývalý kanoista Martin Doktor.

Všudypřítomné byrokracii čelí i novináři sledující olympiádu přímo v dějišti. Také oni se musí pohybovat v bublině, aby se co možná nejvíce vyhnuli kontaktu s místními lidmi. Procházejí pravidelným testováním na covid‑19 a na sportovištích podstupují měření teploty.

Mezi oficiálními hotely, hlavním tiskovým střediskem a sportovišti všechny lidi od médií převáží zvláštní, jen pro ně vypravené autobusy. Mají ovšem striktní jízdní řád, zpoždění se nepřipouští. I proto je potřeba si přesun na sportoviště a z něj naplánovat tak, abyste na nástupišti hlavního tiskového střediska byli s dostatečným předstihem. Japonští dobrovolníci před nástupem každému i několikrát za sebou překontrolují akreditaci a od všech chtějí slyšet, kam přesně míří – co kdybyste náhodou nastoupili do špatného dopravního prostředku. Každá linka je na dveřích označena velkou cedulí se jménem hotelu či stadionu, pracovníci ve žlutých vestách ale chtějí mít jistotu.

Problém nastává, když autobus ze sportoviště nabere v ucpaných tokijských ulicích zpoždění. To pak přijdete na centrální nástupiště, už z dálky vidíte, že váš odvoz do hotelu stojí na místě, a je jasné, že do jeho odjezdu zbývají už jen vteřiny. Přeskočíte všechny bariéry, které vám stojí v cestě, míříte k nástupišti, kde se už už zavírají dveře a dobrovolníci mávají k odjezdu. Jste pár metrů od nich a voláte anglicky: „Zastavte, taky jedu do Toyoko Inn…!“

Když své cestě nedáte vše, nemůžete čekat, že od ní dostanete to nejlepší, říká bronzový olympionik Choupenitch

10. 8. 2021 ▪ 13 min. čtení

Dva ze čtyř členů organizačního týmu se otočí s tázavým vyjeknutím, třetí vám zastoupí cestu a chce nejdřív vidět akreditaci, čtvrtý tahá sešit s jízdním řádem a chce vědět, kde že to přesně bydlíte. To už ale autobus s hlasitým zasyčením odráží od chodníku a mizí v dálce. Zdrceně se otáčíte na chlapíka, který ještě stále obrací stránky a hledá ten správný hotel. Pak najednou zabodne prst do papíru, tvář se mu rozjasní a pronese „Ááá, pane, promiňte, to vám právě ujel autobus.“ Pak nezbývá nic jiného než se otočit a hodinu čekat na další spoj.

Pod přívětivým deštníkem

Japonci jsou striktní, ale jinak velmi milí, za jakékoli problémy se desetkrát omluví, neustále vyjadřují úctu úklonami, za každých okolností se usmívají a děkují. V běžném provozu města ani nepoznáte, že v metropoli právě probíhá tak velká sportovní akce. Až na pár praporků s nápisem „Tokyo 2020“ přilepených na některých stožárech veřejného osvětlení tu olympiádu nic nepřipomíná.

V průběhu her se nepotvrzují ani předolympijské zprávy o tom, že jsou Japonci výrazně proti jejich pořádání v době koronavirové pandemie. Nejsou k vidění žádné masivní protesty u sportovišť nebo hotelů, naopak na fotku s pěti kruhy u olympijského stadionu stojí Japonci i stometrové fronty.

Ani akreditace pověšená na krku u místních obyvatel nevyvolává negativní reakce. Když jeden z českých novinářů během olympijských her způsobil při cestě na závod cyklistů vypůjčeným vozem dopravní nehodu, měl možnost zažít přívětivost Japonců na vlastní kůži. I když šlo jen o ohnuté zrcátko zaparkovaného vozu, byl to celkem problém. Policisté vytáhli štos papírů, a protože nikdo z nich nevládl angličtinou, bylo obtížné je správně vyplnit.

Po chvíli se ale k situaci připojil náhodný kolemjdoucí, který si všiml, že český účastník nehody patří k olympijským hrám, a ochotně zafungoval jako překladatel. V hustém dešti navíc držel nad redaktorem deštník, i když sám byl úplně promočený.

Smutné čekání v hotelu Nice Day

„Sedět se svým sportovním zlomeným srdcem, se všemi myšlenkami, pochybami, smutkem, daleko od svých blízkých, bez možnosti obejmutí, bez možnosti odtud utéct, prostě sám, v izolaci, několik sakra dlouhých dní, to prostě bolí,“ píše z izolace na sociální sítě plážová volejbalistka Markéta Nausch Sluková. PCR test ji poslal do hotelu Nice Day.

„Krásný den“, jak zní jeho jméno v českém překladu, tu ale sportovkyně neprožívá. Právě tady tráví olympijské hry všichni sportovci, kteří měli po příletu nebo v průběhu programu pozitivní test na koronavirus a olympijský boj pro ně skončil ještě dřív, než začal. Světlou výjimkou je plážový volejbalista Ondřej Perušič, který dostal po deseti dnech propustku jako už neinfekční a mohl naskočit alespoň do dvou zápasů v základní skupině.

Do hotelu pod osvětlenou ikonickou věží Tokyo Tower, která dominuje městu, museli zamířit i další čeští sportovci, například stolní tenista Pavel Širuček nebo cyklista Michal Schlegel. Pro ně, stejně jako pro Nausch Slukovou, představuje doba strávená na hotelu jen čekání na první negativní test, po kterém odjedou zpátky do Česka, protože jejich sporty už mají odsoutěženo.

Pro třiatřicetiletou Markétu Nausch Slukovou mělo být tokijské vystoupení po boku parťačky Barbory Hermannové tečkou za kariérou, pak chtěla založit rodinu. „Cítím se dobře. Moje duše bolí teď momentálně víc než moje tělo, což je, minimálně ze zdravotního hlediska, dobrá zpráva. I když možná nebudu nikdy úplně smířená s tím, jak náš olympijský sen skončil, vím, že přijdou nové radosti a starosti, které moji hlavu a srdce zaměstnají,“ dodává plážová volejbalistka.

Nic z toho bychom jinak nezažili

Při čtení těchto příběhů se nabízí otázka, zda pořádání takové velké sportovní akce v době, kdy svět stále ještě bojuje s šířením nebezpečné nemoci, má vlastně smysl. Vždyť jen rozpočet olympijských her se podle agentury Bloomberg, která odkazuje na audit japonské vlády, vyšplhá na asi 25 miliard dolarů, tedy kolem 550 miliard korun.

Na druhou stranu více než 70 procent rozpočtu Mezinárodního olympijského výboru, který se na financování her podílí a zavázal se přispět i na pokrytí dodatečných ztrát kvůli odložení olympiády, tvoří prodej vysílacích práv. Další významnou položkou jsou zisky z marketingových práv, a tak to, že se hry nakonec konají, snad alespoň zmírní ztráty z už vynaložených nákladů.

A pak je tu sportovní aspekt. Kohokoli se z řad olympioniků zeptáte, každý má radost, že nakonec oheň na stadionu v Šindžuku zahořel. Přestože se čekání na největší sportovní akci světa o rok prodloužilo, a mnozí si proto museli oproti plánům prodlužovat kariéry. Kdyby se olympiáda nekonala, Češi by si nemohli připomenout, jak dlouhou mají tradici šermu, ve chvíli, kdy Alexander Choupenitch vybojoval cenný kov po 113 letech. Utekl by jim příběh kajakáře Jiřího Prskavce, který potvrdil roli favorita a suverénním způsobem dopádloval pro zlato, i obdivuhodné sbírání sil vedrem znavených deblistek, které nakonec turnaj ovládly.

„Navzdory všem těm opatřením jsem moc rád, že se olympiáda koná. Nic z těchhle skvělých výkonů bychom jinak nezažili,“ připomíná Krpálek, pro kterého je žíněnka s pěti kruhy tím nejdůležitějším sportovním kolbištěm. Podobně jako pro většinu sportovců je pro něj olympiáda vrcholem, motivací, cílem, kvůli kterému judo dělá a díky kterému může svou disciplínu v zemi masově zpropagovat.

Olympijské příběhy sportovních hrdinů chyběly fanouškům pět let. Ale pozor, už za tři roky jsou tu další hry s pěti kruhy v Paříži. A už příští rok v únoru přebírá zimní olympijskou štafetu Peking.