Přátelé Davida Ondříčka znalí scénáře prý jeho novinku s poněkud dlouhým názvem Kluci to vidí jinak než holky přejmenovali na „Samotáře 2“. Epizodickou strukturou i motivem samoty uprostřed velkoměsta sice kultovní film skutečně připomene, náladou má však mnohem blíže k Ondříčkově prvotině – těm, kdo Šeptej vnímali jako generační milník, nedokonalý, leč upřímný a přesný ve vyjádření určitého životního pocitu, budou Kluci připadat jako přirozený další krok. Jako odpověď na otázku, jak by vypadalo Šeptej, kdyby ho natočil o třicet let zkušenější režisér.
Odbýt Ondříčkovu novinku jen jako variaci na jeho někdejší hity by však bylo nejen nespravedlivé a zjednodušující, ale především mylné. Obstojí totiž suverénně i sama o sobě, bez potřeby na cokoli odkazovat. A byť „pamětníci“ z generace X k ní přilnou už z podstaty věci, má potenciál oslovit i mladší ročníky – ty, kteří Ondříčkovu tvorbu neznají, ale v životě hledají a tápou podobně jako její hrdinové.
David Ondříček měl odjakživa skvělý cit pro rytmus a schopnost „vidět“ hudbou, nepřekvapí proto, že i Kluky natočil svižně, fotogenicky a s citem pro pointu.
Někdy možná až trochu očekávanou, ale téměř vždy dokonale absurdní. Věren své vášni pro hudbu, s níž umí pracovat jako u nás málokdo, poskládal soundtrack, který se dobře poslouchá a jemně ladí každý okamžik. Hudba projektu Rhumba Club má vzácný dar znít zároveň energicky i melancholicky, bezstarostně i sarkasticky, současně i retro – což je mimochodem dojem, který si člověk odnáší i z filmu jako takového.
Za náladou, která tak zvláštně těká mezi nostalgií a intenzivní přítomností, totiž nestojí jen hudba. Výrazně se na ní podílejí i všudypřítomné záběry podzimní Prahy.
Jsem neofil, pořád musím zkoušet něco nového. Kultovní Samotáři jsou moje stigma, říká herec a podnikatel Mikuláš Křen
Ondříček jí svým filmem napsal milostný dopis, tak jako svého času Jeunet Paříži či Tykwer Berlínu. Snímá ji s neskrývanou láskou, ale beze stopy kýče. Něco podobného se mu dařilo už v Šeptej a ne náhodou se v Klucích na některá místa vrací. Jenže zatímco ikonická scéna ze „Střeláku“ před třiceti lety vyznívá snad až příliš dekorativně, ta nová má přirozený náboj, a hlavně význam v rámci příběhu. Ondříček navíc Prahu neuzavřel do časové kapsle – město se tu mění spolu s příběhem.
V jednu chvíli pulzuje životem a odhaluje elegantní křivky, v další se noří do mlžné zádumčivosti rán, kdy zmrzlé listí křupe pod nohama, a jindy je to oslňující změť odlesků, jaké umí vyčarovat jen noční velkoměsto. Praha se tak stává osmým hráčem, právoplatnou postavou příběhu, který se může odehrávat jen v ní.
Bylo mi padesát a nebojím se pochválit
Sedmero zbývajících figur poznáváme postupně: chvíli trvá, než se nitky pospojují a pochopíme, kdo s kým co. Devadesátá léta tento princip zprofanovala, s odstupem má ale epizodická struktura své kouzlo a podporuje nostalgickou polohu filmu.
Věkově je osazenstvo filmu rozkročeno zeširoka. Martinovi (Jaroslav Plesl), svéráznému výtvarníkovi, který se „nebojí sám sebe pochválit“, už bylo padesát a řeší hlavně kariéru, děti a krizi středního věku. Emma (Anna Kameníková) a Marek (Jan Nedbal) patří k třicátníkům, kteří naopak žádný velký plán nemají a k životu jim stačí malá garsonka a bezcílné procházky.
Jejich vrstevníci Romana (Denisa Barešová) a Dan (Vojtěch Vodochodský) se zdají být o něco dospělejší, dokonce plánují svatbu. Tedy spíš Dan, nevyléčitelný romantik a básník, který verš používá jako univerzální zbraň.
Někde mezi se nacházejí sourozenci Kamila (Martha Issová) a Karel (Václav Neužil): Martinova velkorysá a trpělivá manželka, vtělení klidné síly, a její pravý opak, macho, záletník a „cynickej bastard“, co pořád vtipkuje a pořád něco šňupe.
Jak scénář odvíjí jednotlivé příběhy, věci a postavy se dávají do pohybu jako ty pověstné bublinky ze Samotářů. Některé linky fungují méně, jiné lépe, některé téměř geniálně, ale dohromady vytvářejí překvapivě soudržný celek.
Dialogy i situace napsal Ondříček tak, aby skoro vždy končily pointou. Co nejabsurdnější, ideálně. A byť některé lze s trochou invence předvídat, jejich provedení je většinou bezchybné – zásluhou střihu, režie, a hlavně hereckého ansámblu. Tomu prý ušil scénář na míru a na výsledku je to poznat: zejména když děj svede dohromady Plesla, Neužila a Issovou, má scéna náboj, vtip i emoci.
Právě posílení emocí je přitom v poetice nastolené Samotáři relativní novinkou. I „kluci a holky“ s gustem hláškují („To je dobře.“ – „Co je dobře?“ – „Všechno je dobře.“ – „Tak to je dobře.“), ale vtip se tu stává mnohem víc prostředkem než cílem.
Když Martin těhotné manželce vysvětluje, že si „chce zbytek života užít“, což s dalším dítětem nepůjde, dokáže v jediném okamžiku vyvolat lítost i smích. A když ho pak rozzuřená Kamila zavře na chodbě a on se marně dožaduje, ať si o tom promluví „jako dospělí, po evropsku“, čteme v její tváři vztek, zoufalství, údiv, ale možná i špetku pobaveného soucitu. Ostatně tatáž žena následně promění jejich společný byt ve skleník, když nakoupí květiny, na něž je manžel alergický – jako výraz němého protestu i první krok k nové životní etapě.
Karel v plastickém podání Václava Neužila pak funguje jako bezděčný katalyzátor. Svými nevybíravými komentáři střídavě baví, provokuje i znechucuje a každou postavu tím popostrčí nebo aspoň naťukne. Velmi záhy pochopíme, že cynismem jen zakrývá prázdnotu vlastního života a že se po spirále sebezničení řítí nebezpečně rychle.
S nejlepším kamarádem Danem se popere, protože podle jeho měřítek není dost chlap, ale je zjevné, že se pere spíš sám se sebou. „Když mluvím o tobě, mluvím o bolesti,“ vystihne to Dan, jenž předtím se slovy „Jsem pacifista!“ odmítne Karla uhodit.
Zatímco některé postavy ve filmu fungují spíš jako prototypy s mikropříběhem a několika výraznými rysy, ta Karlova má nebývalou hloubku. Scénář ji buduje po vrstvách a Neužil z nich trpělivě skládá trojrozměrný portrét: jeden tenký plátek přes druhý, až začne vystupovat skutečná podoba.
Neméně komplexní figurou je jeho sestra Kamila. Martha Issová ji hraje subtilně, aniž by prozrazovala víc, než je v danou chvíli nutné. Umí být zábavná a společenská, ale často za ni mluví jen pohledy a gesta. Když si jde k Romaně pro „protestní“ květinu, dohromady si nic neřeknou, a přitom obě dokonale pochopí stav věcí.
A co sis jako myslel?
Ondříček měl ale šťastnou ruku i při výběru mladších protagonistů. Denisa Barešová v roli křehkosilné Romany supluje „mužský přístup“ všude tam, kde selhávají partnerovy veršované „lásky - pásky“.
A správnou polohu našel i Vojtěch Vodochodský coby věčný romantik a optimista. Když dostane od Romany kartáč, že utekl z vlastní rozlučky se svobodou („A co sis jako myslel, že se na ní dělá, jde se do cukrárny?!“), vypadá, že se rozpláče. Vzápětí ale dokáže jako jediný postavit do latě Karla utrženého ze řetězu a stejně neohroženě bojuje i za čest své nastávající – co na tom, že básněmi, pro něž hospodští otrapové nemají pochopení.
Jediné výrazně slabší místo představuje linka Emmy a Marka. Jako by patřila do úplně jiného filmu – nic neřekne a nikam nedojde. Coby éterická múza umělce, jenž osobní krizi řeší motorkou a účesem à la Warhol, je Emma ještě relativně uvěřitelná, méně už jako „artová“ novinářka s oduševnělými otázkami, která po nocích vyhazuje muže z postele.
Ještě hůř dopadá narcis Marek, o němž za celou dobu nezjistíme téměř nic – kromě toho, že si rád dělá selfíčka v neobvyklých situacích a směje se tam, kde nemá. Kdyby jeho linka vypadla, příběhu by se to nedotklo. A mělo by, když jde o mozaiku, v níž každý dílek doplňuje druhý.
Naštěstí všude okolo se děje tolik zajímavého, že dílčí chyby nemáme čas řešit. Pánská jízda coby koncentrace euforie s kapkou smutku, Romanin výlet „s princem na zeleném kole“, originální žádost o ruku s ještě originálnější pointou a v neposlední řadě Martinovo lesní dobrodružství s vílou a „kosmickým“ světélkem (hravá variace na vesmírný výlet v Šeptej): jeden šroubek možná nepasuje, jak má, ale soukolí drží a dovede nás až ke katarzi nečekané síly.
Hlavní výhrou Ondříčkova filmu tak nakonec není ani humor, ani originalita. Vítězí svou lehkostí, schopností plynout nenuceně jako ta papírová loďka na zčeřené hladině Vltavy z úvodu.
V podstatě si jen tak existuje, baví sebe i nás a chvíli trvá, než si uvědomíme, že vedle bránice reaguje i něco v naší duši. Že tu nejde o vztahová škatulata, slovní ping-pong ani o tradiční poměřování sil mezi pohlavími, ale o pocit, jenž se nenápadně vkrádá do všeho toho veselí a má v sobě něco z neklidu, hořkosti a smíření.
Když v bollywoodském finále začnou všichni, bez ohledu na stav věcí, tančit a v zádech ucítíme mrazení, svět zase na chviličku dává smysl. „Všechno je dobře.“ – „Tak to je dobře.“
Kluci to vidí jinak než holky
FILM, režie David Ondříček, v kinech od 22. 10.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah HN.cz
- Mobilní aplikace
- Bez reklam
- Odemykejte obsah pro přátele
- Články v audioverzi + playlist
- Možnost kdykoliv zrušit
