Kdo by snad na základě názvu a autorského rodokmenu očekával další šťavnatý výlet na fotbalové hřiště, bude překvapen: Oddíl B totiž neoznačuje klubové béčko, ale část věznice, kam se chodí pykat za méně závažné trestné činy. A byť slogan televizní kampaně Oddílu B sugestivně varuje, že „vězení není prdel“, v tom seriálovém, s kolchozem, „hnědými“ pokoji a zákusky na uvítanou, se nudit nebudete.
Na úplném počátku prý byly vězeňské historky Zdeňka Godly a Julia Oračka: když se natáčel MOST!, zpestřovali jim i ostatním obědové pauzy. Tvůrce zaujaly natolik, že se k vězeňskému prostředí po letech vrátili – a Godla v něm samozřejmě nemůže chybět.
Bublifuky, Dostihy a elektrický kartáček
Jedno se dnes už kultovnímu tvůrčímu duu upřít nedá: když se pro něco nadchnou, vezmou to z gruntu. Každé prostředí, které se kdy rozhodli prozkoumat, ať už šlo o fotbalovou soutěž (Okresní přebor), hotel na pražské periferii (Čtvrtá hvězda) či „čtyřku“ na severočeském sídlišti (MOST!), dokázali následně osobitě zrekonstruovat: jako by ho do sebe nasáli a následně přetavili ve tvar, který se tomu původnímu v detailech nápadně podobá, a přitom je vždy o kousíček posunutý.
Jsem neofil, pořád musím zkoušet něco nového. Kultovní Samotáři jsou moje stigma, říká herec a podnikatel Mikuláš Křen
Ze stejného principu vzešel i Oddíl B. Natáčelo se ve skutečné káznici a autoři si vězeňský mikrokosmos zjevně maximálně nastudovali a „nacítili“. Jeho obraz je tak i v detailech uvěřitelný a přirozený. A hlavně osobitý: obecně vžitá představa o vězeňském prostředí, vydatně přiživovaná sugestivními zahraničními dramaty na toto téma, rozhodně nepočítá s humorem, a už vůbec ne s nadsázkou. Ještě tak drsné vtípky a vulgarismy, ale bublifuky a hra Dostihy a sázky?!
Trestanci z Oddílu B jsou v mnohém jako děti. Hrají své malé neškodné hry s bachaři, najdeme mezi nimi rebely i šprty. Dělí se do několika znepřátelených partiček, ale když přijde na lámání chleba, společný „nepřítel“ je jen jeden. Mají svůj vlastní, ničemu nepodobný jazyk, kapesné utrácejí za nesmysly, které pro ně znamenají svět, a žijí z malých velkých vítězství, ať je to místo v přední řadě u televize nebo zisk elektrického kartáčku. Tváří se jako největší tvrďáci, ale když jeden hrábne do strun, slzí jako želvy, a nakonec všichni touží po kousíčku lásky (byť ta může mít velmi roztodivné podoby).
Kdo si za béčkaři půjde pro svou pravidelnou dávku vtipných hlášek, bude spokojený. Nabízejí jich velkorysou škálu od vulgárních až fekálních (často doslova) přes rutinně prvoplánové či roztomile nekorektní až po originální a ve svém důsledku osvobozující. Mnohé dozajista zlidoví a stejně jako v případě předchozích hitů budou fanoušky hýčkány – hercům přitom slouží ke cti, že je jako a priori hlášky nepodávají.
Tak jako měl Okresní přebor „šikmookého Maradonu“ a MOST! „snědou tíseň“, má Oddíl B své „běloby“, „teplofuky“ a „cvičitelky vlčáků“. A byť už v momentu, kdy zazní, tušíme jejich budoucí osud, fungují plnohodnotně i jako přirozená součást dialogů. Když jeden ze spoluvězňů řekne nově příchozímu Davidovi Broulíkovi „Jsi můj kůň a já tě džípuju“, je divákovi okamžitě jasné, co uslyší další den v hospodě. Autoři scénáře si však dali práci, aby ani tu nejzjevnější hlášku nenechali zaznít do prázdna, ba naopak ji opatřili ještě jednou pointou. „Tak kůň, nebo džíp? Máte v tom žargonu trochu bordel,“ kontruje pobaveně Broulík.
Současně se v Oddíle B víc než kdy dřív daří, aby jednotlivé figurky a vtipné situace nepřehlušovaly celek. Jak se postupně začnou rýsovat dějové linky a osudy vězňů a dozorců dostávají stále konkrétnější obrysy, seriál přestává být sklepáckou besídkou a začíná mít náladu i atmosféru. Notně tomu napomáhají i zdánlivě výplňové, kvazidokumentární prostřihy, jež vězeňskému pinožení dodávají autenticitu a vnitřní rytmus. První čtyři díly sice trpí dramaturgickou nevyrovnaností – občas jako by se tvůrci nemohli nabažit určitého dějového motivu a zbytečně ho „předrží“ -, přesto slibují vývoj, jenž jde jasně nad rámec samoúčelné kratochvíle.
Stěžejní část dění se pochopitelně odehrává za mřížemi, kde sledujeme zabydlování „prvosenky“ Broulíka (Tadeáš Moravec), odsouzeného za ozbrojenou loupež čerpací stanice. V souladu s vězeňským kánonem tvrdí, že je nevinný – s tím rozdílem, že v jeho případě to vypadá na pravdu. Právě skrze jeho postavu postupně pronikáme do spletité struktury vězeňských pravidel a zvyklostí. Některé jsou dané a vymáhané, jiné trpěné či rovnou zakázané. A oba světy staví na dvou protichůdných principech.
Za katrem proti sobě brojí nové, „moderní“ pořádky, zosobněné děčínským kápem Morem (Nikolas Ferenc), a tradiční muklovský svět s „pornočasáky a bourbonem z brambor“, jemuž velí zasloužilý recidivista Kárvai (Zdeněk Godla). V zázemí věznice pak operuje ostrá bachařka Kamila (Zuzana Stivínová) a její manžel, humánní vychovatel Jaromír, trefně přezdívaný Táta (Matěj Hádek).
Tam, kde se Kamila raduje ze zásilky nových teleskopických obušků, Jaromír žehrá na nedostatek financí na „knihy pro kluky“ („Mukly jsem s knížkami viděla akorát hrát ping pong,“ komentuje to pragmaticky Kamila.). A když pacifista Jaromír spatřuje v bodování pokojů přílišnou „buzeraci“, uzemní ho manželka konstatováním, že to ale přece „má být buzerace“.
Tvůrcům budiž ke cti, že se nespokojí s archetypy. Jaromírova afghánská minulost (bohatě ilustrovaná obrazy, které na toto téma maluje) vygeneruje i jeden veskrze osobní konflikt, jenž původní perspektivu pootočí a z postaviček se stanou plnokrevné postavy.
Vězeňská princezna
I vězni mají své mikropříběhy a my se k nim dostáváme přes zdánlivě banální situace. Například epizoda Volby funguje jednak jako do důsledku rozvedená anekdota na téma demokracie ve vězeňském pojetí (včetně originální kampaně ve sprše a bizarního kšeftování s přízní voličů), zároveň z ní ale pochopíme leccos o osobních motivacích jednotlivých aktérů. Humor dílu o hromadné otravě jídlem zase primárně zacvičí s bránicí a žaludkem diváka a jen jakoby mimoděk přiblíží do té doby spíš okrajovou figurku Ivana Kanaloše - „vězeňské princezny“, již Marsell Bendig hraje s až nakažlivou rozkoší, leč v bezpečné vzdálenosti od laciné karikatury.
Z dramaturgického hlediska zůstává nejslabším článkem seriálu ústřední postava zelenáče Broulíka. Jeho představitel má podobné kouzlo, jakým svého času učaroval Langmajerův svobodník Kouba, show mu nicméně kazí poněkud toporné a hlavně nepotřebné vstupy vězeňské terapeutky. A kdybychom chtěli být úplní hnidopiši, zbytečná jsou i hluchá místa všude tam, kde naturščikové nesrozumitelně drmolí – velká část seriálového humoru se tak ztrácí v překladu.
Oddíl B se bezpochyby bude zmiňovat hlavně jako odvážný, politicky nekorektní počin, jenž má velký potenciál zkultovnět. V kontextu tvorby dua Kolečko–Prušinovský má však ještě jeden mnohem podstatnější aspekt: už v něm nejde v prvé řadě o exhibici a šok.
MOST! byl v řadě ohledů geniální, ale divák v něm až příliš dobře viděl za roh. Za každou provokací jako by stál přesný algoritmus nebo aspoň příliš snadno čitelný tvůrčí záměr. Oddíl B působí bezprostředněji. Možná bezprostředně nevznikal, možná je v něm dokonce víc kalkulu než kdykoli dřív, ale výsledek má veskrze člověčí povahu a rozhodně o něco víc cítí, než myslí. Už to není demonstrace tvůrčí potence, ale tvar, jenž slouží svému účelu. Rebelové české televizní scény, zdá se, konečně dospěli.
Oddíl B
SERIÁL, režie Jan Prušinovský, 10 dílů postupně na Oneplay
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah HN.cz
- Mobilní aplikace
- Bez reklam
- Odemykejte obsah pro přátele
- Články v audioverzi + playlist
- Možnost kdykoliv zrušit
