Římská říše jako lákadlo. Lidé ze severu Evropy se tam trousili dávno před jejím pádem, vědce překvapila další nová zjištění

Psalo se 4. září roku 476 – germánský válečník Odoaker donutil k abdikaci římského císaře Romula Augusta a tento den je proto považován za datum pádu římské říše. Z kdysi mocného impéria už v té době mnoho nezbývalo. Na počátku 2. století za vlády císaře Traiana sahalo od Skotska na západě po Irák na východě. V roce 395 se rozdělilo na Západořímskou a Východořímskou říši a následně padaly západořímské provincie za oběť barbarským kmenům uvedeným do pohybu stěhováním národů. Severní Afriku obsadili Vandalové, Galii zabrali Frankové, Vizigóti pronikli na Pyrenejský poloostrov a Británii si podmanili Sasové, Jutové a Anglové. Císaři Romulu Augustovi se posměšně přezdívalo Augustulus čili Císaříček, protože měl jen pramalou moc. Odoaker ani nepředstíral, že by se dobytím Říma stal reálně císařem Západořímské říše a císařské insignie nechal odeslat do Byzance východořímskému císaři Zenonovi.

Pád Říma ovlivnil dění ve zbytku Evropy. Došlo k přeskupení politických sil, změnily se náboženské poměry a zasažena byla ekonomika a celkové fungování společnosti. V 19. století došli historici k závěru, že zánik římské říše otevřel prostor pro masivní migraci Germánů na jih.

Pochybnosti ale zůstávaly. Mimo jiné proto, že etnika označovaná souhrnně jako germánské kmeny nebyla jednotná a rozhodně nejednala jako koordinovaný celek. Na jedné straně se tedy jejich masová migrace jevila jako málo pravděpodobná, na druhé ale o pohybu etnik po kolapsu Říma svědčily výsledky analýz DNA získané z ostatků lidí, kteří v této době obývali Evropu. Docházelo tedy skutečně k masovým migracím celých klanů, nebo se vše odehrálo jinak, v poklidnějším duchu?