„Co je mi po pravdě, když ji nemám já?!“ Karel Čapek ve svých bajkách geniálně předpověděl Putina, Trumpa i Turka

Vždy je úžasné sledovat, jak některá umělecká díla dokážou promlouvat i přes propast mnoha desetiletí, či dokonce staletí. Nejčastěji je to promluva obecná, týkající se lidského jednání, prožívání, hodnot, kdy do postav, dějů, citů a pocitů můžeme promítnout sami sebe, případně můžeme naopak nechat literární tvary do sebe vstoupit.

Řidší, a možná o to zajímavější, ovšem je, když k nám letité dílo promlouvá naprosto  přímočaře. Přestože bylo napsáno před mnoha a mnoha lety, zavrtává se neodbytně rovnou do dřeně dnešní reality, takže máme při čtení pocit, že jde o glosy k aktuálnímu dění, napsané nejpozději včera. Člověk v tomto případě nemusí nic hledat, srovnávat, interpretovat. Zkrátka hned cítí, že je to prostě ono.

Géniem těchto promluv byl Karel Čapek. Nechci teď zmiňovat jeho romány a divadelní hry, ač jsou ve většině aktuální v míře vrchovaté. Jde mi o jeho méně známé drobné útržky a aforismy z dvacátých a třicátých let minulého století. Právě ony dnes totiž ožívají způsobem až šokujícím. A pokud je čteme pozorně, mohly by, nebo vlastně měly by, nás vést ke znepokojivým úvahám o hrozbě opakování dějů, které následovaly krátce poté, co Čapek v roce 1938 navždy odložil své ostré pero.

Pojďme si proto některé z Čapkových geniálních drobností připomenout.