Česko a Evropská unie: členství se vyplácí, ale o hlavním důvodu se tolik nemluví. Co by mohlo zisky ještě zvýšit?

V rámci současné předvolební kampaně se opět začalo víc mluvit o Evropské unii. Strany vládní koalice tvrdí, že pokud by ve volbách neuspěly, je české členství v EU, stejně jako v Severoatlantické alianci, v ohrožení. Lídr průzkumů hnutí ANO to označuje za nesmysl. Menší strany jako SPD a Stačilo!, s nimiž by ANO po volbách mohlo spolupracovat, ale referendum o vystoupení země z unie požadují. Šéf ANO Andrej Babiš institut referenda podporuje, o členství v EU nebo v NATO v něm ale hlasovat nechce.

Jaká vlastně ale je bilance českého členství v Evropské unii, jaké přínosy a náklady to pro zemi znamená?

Politici, kteří EU podporují, často zdůrazňují, že Česko ze společného evropského rozpočtu dostává výrazně víc peněz, než kolik do něj posílá. Od roku 2004, kdy Češi do unie vstoupili, jsou z tohoto pohledu v plusu o víc než bilion korun.

Veřejně se obvykle zdůrazňuje právě tato statistika, ale z hlediska posuzování výhod a nevýhod členství v EU jsou klíčová úplně jiná kritéria. Vždyť by to mělo být samozřejmé – pokud by oním kritériem byl jen poměr příjmů a odvodů z evropského rozpočtu, platilo by, že se členství vyplácí jen těm zemím, které, stejně jako Česko, víc dostávají, než platí. A že Němci, Nizozemci nebo Švédi na evropské integraci prodělávají. Tak jednoduché to ale rozhodně není.

Při posuzování pozitiv a negativ plynoucích z členství je potřeba vzít v úvahu nejen toky peněz, ale také pravidla pro byznys nebo zátěž, kterou představuje evropská regulace. Byť ony dotace z evropského rozpočtu také nejsou zanedbatelné – v Česku představují víc než 40 procent veřejných investic. Jsou tedy zásadní pro výstavbu například dálnic a silnic. Ovšem, pokud bude Česko dál růst rychleji než průměr EU, situace se zhruba během deseti let obrátí – bude do společného rozpočtu víc odvádět než z něj čerpat.

Desetinásobek i příliš regulace

Lidé i firmy udávají jako hlavní přínos členství v EU otevřené hranice, které umožňují volné cestování a podnikání napříč sedmadvaceti státy. Tento společný trh je stěžejní složkou unie, ale jeho výhody a nevýhody se těžko vyčíslují. Analýzy nicméně existují. „Přínosy z členství na společném trhu převyšují přínosy z čerpání peněz z evropských fondů asi desetinásobně,“ shrnuje dostupná data pro HN ekonom z poradenské společnosti BeePartner Petr Zahradník.

Konkrétně jde o to, že každý občan je díky členství v průměru bohatší o 17 tisíc korun každý rok oproti stavu, kdy by Česko v unii nebylo, uvádí studie Bertelsmann Stiftung. Za relevantní ji označilo i ministerstvo průmyslu a obchodu, a to v době, kdy ho řídilo hnutí ANO. „Přínos je především důsledkem zvýšené produktivity firem a snížené obchodní přirážky, které s sebou vnitřní trh nese,“ shrnuje ministerstvo. Konkurence na jednotném evropském trhu zvyšuje produktivitu firem, a to o víc než tři procenta oproti hypotetické situaci, kdy by Česko součástí tohoto trhu nebylo.

Je nepochybné, že přístup na trh se 450 miliony relativně velmi bohatých zákazníků je ekonomicky vzato pozitivním faktem. Obzvlášť pro zemi jako Česko, jejíž HDP tvoří z velké části vývoz. Na společný trh EU přitom míří zhruba 80 procent českého exportu.

Právě společný trh je ale také spojený s množstvím omezení. „Firmám nejvíc vadí rostoucí regulace, byrokracie a zvýšení administrativy,“ konstatoval prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj, když prezentoval výsledky průzkumu mezi českými společnostmi.

Esej Ondřeje Housky

Sirotek Evropská unie. V Česku nemá výrazné zastánce a po volbách může být hůř. Jak to s českým členstvím nakonec dopadne?

5. 9. 2025 ▪ 15 min. čtení

Na přebujelou regulaci loni upozornil i někdejší šéf Evropské centrální banky Mario Draghi ve své zprávě o stavu evropské ekonomiky. Evropská komise reagovala několika návrhy na zjednodušení regulací pro podnikatele. Pokud je členské státy a Evropský parlament přijmou, firmy tím podle ní na papírování ušetří ročně osm miliard eur, tedy skoro 200 miliard korun. Řada představitelů byznysu ale mluví o nutnosti mnohem rozsáhlejšího zjednodušování a odbourávání předpisů.

Na druhou stranu je faktem, že společná evropská regulace je nutná, pokud má jednotný trh fungovat – nelze na něm mít rozdílné předpisy v rámci jednotlivých zemí. Spor se tedy vede o míru této regulace, nikoliv o to, zda má vůbec existovat. Platí také, že ta nejvíce škodlivá regulace je národní, nesouvisí s EU. Jinak by na tom všechny země EU musely být stejně nebo podobně špatně v mezinárodních žebříčcích konkurenceschopnosti nebo jednoduchosti podnikání.

V první desítce žebříčku 10 nejvíce konkurenceschopných států světa jsou přitom hned čtyři země z EU. Výmluvný je taky Index ekonomické svobody, který vydává americký výrazně pravicový think-tank Heritage Foundation, který má blízko k lidem kolem Donalda Trumpa. Rozhodně ho nemůžeme podezírat z toho, že straní Evropě. Přesto je v jeho žebříčku v kategorii svoboda podnikání na prvním místě Dánsko. Země, která je jednou z tradičních bašt evropské levice.

Některé země EU se naopak v těchto žebříčcích krčí vzadu. Jsou tedy mezi nimi nemalé rozdíly. Někde trpí byznys byrokracií více, jinde o poznání méně. Závěr je tedy jasný – o tom, jak moc je daná země přeregulovaná a byrokratická, rozhoduje hlavně její domácí regulace. Ne že by ta společná evropská nebyla často přehnaná, ale není rozhodující. O jednoduchosti stavebního řízení, pracovním právu nebo třeba kvalitě školství si rozhoduje každý stát EU sám za sebe.

Zchudnout o třetinu?

Ekonomicky je tedy členství v EU pro Česko jednoznačně přínosné. Uznávají to ostatně i někteří velcí odpůrci unie jako Václav Klaus mladší. Ten napsal, že Češi by měli z unie vystoupit „i za cenu, že o třetinu zchudneme“. Jestli by došlo ke zchudnutí právě o třetinu, to se říct nedá. Že by ale czexit ekonomicky výhodný nebyl, je jasné. Ukazuje to britský příklad – brexit snížil britský HDP asi o čtyři procenta oproti stavu, kdy by Velká Británie v unii zůstala, ukazuje analýza Úřadu OBR, který spadá pod tamní ministerstvo financí. Británie přitom byla s jednotným evropským trhem provázána mnohem méně než Česko.

Mohlo by Česko čerpat hlavní výhody členství, tedy být součástí společného unijního trhu, a zároveň nebýt v EU? Ano, to je zjednodušeně řečeno model, podle kterého funguje Norsko. Výměnou za to ale Norové musí dodržovat pravidla a regulace, na nichž se státy unie shodnou. Nemají tedy na jejich podobu žádný vliv, nejsou v místnosti, kde se o nich hlasuje. Musí také odvádět nemalé částky do evropského rozpočtu.

Zároveň platí, že na jednotném evropském trhu stále existuje spousta překážek pro podnikání. Podle Mezinárodního měnového fondu odpovídají tomu, jako kdyby mezi sebou státy EU na vývoz zboží udržovaly clo přesahující 40 procent. V obchodě se službami tyto bariéry odpovídají víc než stoprocentním clům. Některé nemohou být reálně odstraněny, jsou dány objektivními fakty jako rozdílné jazyky v jednotlivých zemích EU, odlišný daňový systém, různé pracovněprávní předpisy a podobně. Řada překážek by ale existovat vůbec neměla – jednotlivé země si s jejich pomocí chrání své vlastní firmy. Těm z jiných zemí unie tak například stěžují přístup k veřejným zakázkám, nebo – což je český případ – komplikují třeba dovoz potravin nebo uznávání kvalifikací zahraničních pracovníků.

Pokud by tyto bariéry padly, český HDP by se zvýšil o víc než tři procenta, tvrdí studie Evropského parlamentu. Je tedy zřejmé, že přínos EU pro ekonomiku může být ještě vyšší než nyní. Záleží to ale na vůli politiků v jednotlivých členských státech – právě ony zmíněné překážky udržují a odmítají je odbourat, často navzdory výzvám Evropské komise.