Svět podle Michaela Cunninghama. Proslul románem Hodiny, teď je tu s láskou ve všech podobách

Je 5. dubna 2020 odpoledne a Isabel sedí na schodech. V bytě není jiné místo, kde by mohla být chvíli sama. Tady – aspoň přes mobil – sleduje svého bratra Robbieho, jenž poslední čtyři měsíce zavěšuje na Instagram fotografie z Islandu. Původně tam tedy chtěl strávit jen šest týdnů, ale pak byly zrušeny všechny lety a instagramový účet je teď jediný kanál, přes který o něm přicházejí zprávy. Isabel, jež se cítí být bez bratra nečekaně opuštěná, se snaží si tyhle chvilky ubránit pro sebe, ale „nikdy netrvá dlouho, než se na ni vrhne Violet se svými otázkami a stížnostmi, než ji Dan požádá, aby si poslechla text nějaké další písničky, než seběhne dolů Nathan, aby se pochlubil svými triumfy v League of Legends… Táhne je to totiž do blízkosti osoby, která lépe než kdo jiný ví, co dělat a nedělat pro vlastní bezpečí a která je neochvějně ujistí, že všechno bude v pořádku.“ 

Jenže ono není všechno v pořádku. I když v nejnovějším románu Michaela Cunninghama nepadne slovo covid nebo pandemie, jsme prostě zase o čtyři roky zpět (Až se chce zvolat: to jsou teprve čtyři roky!). A stejně jako Isabel, fotoeditorka z newyorské redakce, její muž Dan, někdejší rocker, a jejich děti Nathan a Violet do sebe zase narážíme v uzavřených bytech, zakletí do online výuky a pracovních porad, uvláčení intenzitou každodenní blízkosti. 

Foto: ODEON

Vypjatá situace udolá nakonec manželství Isabel a Dana, přičemž si oba stihnou uvědomit, že stejně fungovalo jen ze setrvačnosti, z praktických důvodů a právě díky Robbiemu. Isabelina bratra, který se rozhodl skončit s učitelským řemeslem a odjel na Island, totiž milují bez výhrad všichni a jeho smrt také každého zasáhne jiným způsobem.

„Světová krize prozaikovi umožnila zužitkovat v novém kontextu situace i literární postupy, které se v jeho díle opakují: znovu ve Dnu píše o neobvyklém soužití tří lidí, o platonickém milostném trojúhelníku zbaveném erotiky. Opět experimentuje s formou, když klasické vyprávění doplňuje vnitřními monology, deníkovými zápisky, e-maily, tweety či popisem instagramových fotek,“ píše Daniel Konrád, vedoucí kulturní rubriky Aktuálně.cz v knižním doslovu k románu Den, jenž vydal v češtině Odeon.

Mimochodem, autor do příběhu vetkl i řadu literárních odkazů – zvláště pak k Jamesi Joyceovi a Virginii Woolfové. Ta byla už hlavní postavou románu Hodiny, za nějž Michael Cunningham získal Pulitzerovu cenu, a jak se zdá, je mu i dnes stále po boku. Až vlastně nezáleží na tom, jestli se příběh odehrává před 100 lety, nebo jen před čtyřmi – za časů covidu.

Michael Cunningham: Den

KNIHA, přeložila Veronika Volhejnová, nakl. Odeon, 2024