Umanutý vizionář na odchodu. Jak vzniklo nejúspěšnější divadlo pro rodiny a proč „žhavení“ u Čechů nefunguje?

Jejich inscenace vyhrávají cenu za cenou, představení jsou vyprodaná krátce po spuštění rezervací a z písní k hrám se stávají hitovky. Divadlo Minor zkrátka patří k tomu nejlepšímu na rodinné divadelní scéně. Nyní ale vstupuje do zcela nové éry. Od září z něj po šestadvaceti letech odchází ředitel Zdeněk Pecháček (64) a otěže předává režisérovi „svých“ úspěšných inscenací. Pro HN prozrazuje recept na vybudování úspěšného divadla i to, v čem jsou čeští diváci specifičtí. 

Když jsem si četla rozhovory s vámi, překvapilo mě, jak zaujatě v nich mluvíte hlavně o skejtu, který jste do Česka se svými kamarády přivezl. Jste tedy spíše divadelník, nebo skejťák?

Myslím, že spíš starý skejťák. Cítím se tak, i když už dávno nejezdím. Ale tehdy za komunistů to byl takový vzdor, odpor proti mainstreamu a to ve mně zůstalo. Jednou jsem dokonce jel na skateboardu kolem Národního divadla, zašel jsem na představení a říkal jsem si, že to je hrůza, že divadlo bych fakt nikdy dělat nechtěl. Forma byla tak zastaralá, že jsem z toho byl normálně zhrzený. Zlomilo mě ale jiné představení o několik let později, to bylo v pražském Rubínu: Návod, jak hledat zlato. To bylo fenomenální a nastartovalo mě to k divadlu.