Dobře, tak to probereme. Dáte mi adresu hospody, kde se tam scházíte?“ zeptal se mě náměstek jednoho českého ministra krátce před předsednictvím EU v roce 2022. Chystal se do Bruselu, kde jsem působila jako zpravodajka, a ukázalo se, že téma se nedá vyřídit jedním telefonátem. „Nalejvárnu“ by ocenili i další kolegové, a proto jsem mu navrhla, aby si na nás v Bruselu udělal čas.
Na jeho otázku zmíněnou v úvodu jsem ale neměla co říct. Žádná „česká“ hospoda, místo, kde by se scházeli Češi a Češky, v Bruselu není. V prvních letech po rozšíření se třeba narozeniny slavily v restauraci jednoho bodrého českého emigranta do Belgie a vítězství národního hokejového týmu v baru naproti europarlamentu, kde zápasy promítali na plátno.
Ani jedno už ale neplatí. „České“ místo tam není. Poláci mají svoje bary, síť obchodů s polským zbožím a kostel s bohoslužbami v polštině. Svůj kostel mají i Slováci a scházejí se v jedné místní kavárně, kde jejich europoslanci pořádají debaty se Slováky a Slovenkami, kteří přijíždějí do města.
I Češi si můžou poslechnout krajana. Konkrétně v Pražském domě, který tu má magistrát pro svoje reprezentační účely a často se v jeho prostorách pořádají diskuse nebo vernisáže. Nemůžete tam ale přijít jen tak z ulice, pořád je to hlavně úřední budova Prahy.
Mnohokrát jsem si ověřila, že jakmile se šustne něco okolo Polska, okamžitě se to rozšíří po celé komunitě v Bruselu. Ta česká takhle nefunguje. Je rozpadlá, řada lidí o sobě neví, a pokud se aktivně nedomluví, nepotkají se. Burza informací, historek, místo, kde si skočíte po práci do českého světa na jedno, tu neexistuje. Protaženo do důsledků, oslabuje to český hlas v institucích EU, protože možné spojky země se vzájemně míjí.
Možná bychom si proto mohli dát jako úkol do dalších dvaceti let v unii najít si to jedno fyzické místo v Bruselu. Snáz by se pak hledalo místo pro Brusel i v českých hlavách.
