Volby mají být rituálem vzdávání úcty, Rusko je povoláno ukazovat cestu ostatním. Co si ještě Putin vzal od svého gurua?

Ruský diktátor, který se v polovině března nechal potvrdit prezidentem na dalších šest let, jistě není žádný intelektuál studující filozofické nebo duchovní spisy. Jím vybudovaný režim dost připomíná vize budoucnosti Ruska, jakou před několika desetiletím nastínil myslitel Ivan Iljin.

Ačkoliv byl současný ruský vůdce v Komunistické straně Sovětského svazu a po studiu práv nadšeně přijal výcvik a práci sovětské tajné služby KGB, je jeho ideologickým guruem muž, který spatřoval v bolševickém převratu na konci roku 1917 katastrofu. A snil o tom, že fašismus pomůže bolševismus vymýtit. Od dávno zesnulého filozofa Iljina nyní Putin čerpá jak názory na státní uspořádání v Rusku, tak v pohledu na Západ a na Ukrajinu. Ruský diktátor ho cituje v proslovech v parlamentu i v televizi, doporučuje mladým Rusům a státním úředníkům číst jeho knihy. V roce 2005 se Putin osobně angažoval v převezení ostatků Iljina ze Švýcarska a jejich uložení v Donském klášteře v Moskvě. Kdo je člověk, ke kterému se Putin ostentativně hlásí, ale s výjimkou expertů na Rusko je ve světě prakticky neznámý?

Ivan Iljin se narodil v roce 1883 v Moskvě. Bylo mu čtyřiatřicet let, když se na konci roku 1917 dostali k moci bolševici. V ruské občanské válce rudých proti bílým stál Iljin na straně bílých a později byl v exilu titulován jako mluvčí ruské „bílé emigrace“. Pro lidi jako on v bolševickém Rusku nebylo místo, na rozdíl od jiných měl ale štěstí. Spolu s dalšími více než dvěma stovkami intelektuálů, profesorů, vědců, spisovatelů či malířů mu režim dal šanci přežít a dostat se do zahraničí na takzvaném parníku filozofů. Ve skutečnosti šlo o několik lodí a vlaků, kterými mohli vycestovat lidé z Ruska přes Petrohrad, Oděsu nebo Rigu. Dodnes není jasné, proč jim bolševici – jinak krutí vůči všem oponentům – dovolili odjet.

Literární historik Martin C. Putna o tom ve své knize Rusko mimo Rusko píše: „Na podzim 1922 učinila bolševická vláda krok, nad kterým dodnes kroutíme hlavou. Dala zatknout na dvě stovky nejvýznamnějších filozofů a vědců, kteří ještě v Rusku žili, a dala jim podepsat prohlášení, že se pod trestem smrti nesmějí vrátit. A poslala je pryč. Proč Trockij tehdy argumentoval pro zahraničí: ‚Oni jsou nebezpeční a my jsme humánní, proto vám je posíláme – časem bychom je totiž museli postřílet.‘ Můžeme se jen dohadovat, proč celou skupinu prostě nepostříleli. O pár mrtvých míň, nebo víc,“ uvádí Putna.

Ať byl důvod jakýkoliv, odpůrci bolševiků se „rozmístili“ po celé Evropě – nejvíce v Paříži, ale i Praze, Bělehradu, Římě, Bruselu či třeba Sofii. V Německu se na začátku dvacátých let usadila komunita zhruba sta tisíc ruských emigrantů. Mezi ně patřil také Ivan Iljin. V té době tam bylo ve srovnání s jinými zeměmi možné tisknout levně časopisy a knihy, proto se Berlín stal jedním z center ruské exilové literatury a publicistiky. Iljin byl první ředitelem Ruského vědeckého institutu v německé metropoli, později šéfredaktorem časopisu Ruský zvon. Nadšeně přivítal puč Benita Mussoliniho v Itálii a ve fašismu viděl protilék na bolševismus.

Vize o národním diktátorovi

Zásadně odmítal západní pluralitní demokracii. Budoucnost Ruska viděl v osvícené autoritářské vládě. Doslova psal o „národním diktátorovi, kterému bude lid ve volbách rituálně vzdávat úctu“. Věřil v ruskou výjimečnost a vyvolenost. V to, že Rusko je něčím zvláštním mezi Evropou a Asií, že je povoláno ukazovat ostatním cestu. Tu viděl kromě jiného v pevném sepětí diktátora s pravoslavnou církví. „Lídr bude zodpovědný za každý aspekt politického života. Bude zákonodárcem, vykonavatelem spravedlnosti a velitelem vojska. Demokratické volby stavějí do popředí zlo individuality,“ psal Iljin. Svobodu pro Rusko nechápal jako svobodu individuálních občanů, ale jako „organickou duchovní jednotu mezi vládou a lidem“.

VELKÉ ČTENÍ

Modlím se za mír, ten Putinův. Vliv Moskvy v druhé nejsilnější církvi v Česku sílí a řeší se, kam jdou peníze

16. 6. 2023 ▪ 15 min. čtení

A co je podstatné pro současnost: Iljin byl zastáncem takové podoby ruského impéria, která kategoricky vylučuje existenci ukrajinského národa, natož nezávislost ukrajinského státu, a dokonce – nedejbože – Ukrajiny nepřátelské vůči Rusku. „Malorusko (tím myslel Ukrajinu – pozn. red.) a Velké Rusko jsou spojeni vírou, slovanským původem, historickým osudem, zeměpisnou polohou, obchodem, kulturou a politikou,“ napsal Iljin v jednom ze svých traktátů. Nebyla náhoda, když v roce 2009 Putin navštívil Iljinův hrob a prohlásil tam: „Je zločin byť jen začít hovořit o rozdělení Ruska a Ukrajiny.“ V té době uplynulo pět let od oranžové revoluce na Ukrajině a Moskva se tehdy s Kyjevem hádala o výši poplatků za plyn, takže téma „rozdělení Ukrajiny a Ruska“ už bylo aktuální.

Myslet rusky

Když v září 2022 Putin v Kremlu oznamoval anexi čtyř ukrajinských oblastí Ruskem (Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské), opět citoval „svého filozofa“. „Projev bych rád zakončil slovy pravého ruského vlastence Ivana Alexandroviče Iljina: ‚Pokud považuji Rusko za svou vlast, znamená to, že miluji, přemýšlím a myslím ruským způsobem, zpívám a mluvím rusky.‘“

Iljin se zabýval filozofií Georga Hegela, takže vedle ruštiny ovládal velmi dobře také němčinu. To má vlastně společné s Putinem, který jako důstojník sovětské KGB působil v osmdesátých letech minulého století ve východoněmeckých Drážďanech.

Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler, Putinův vzor Iljin to nejprve uvítal. Dokonce tvrdil, že odmítá Hitlera posuzovat podle toho, jak se na jeho režim dívají Židé. Iljin se nicméně nechtěl zcela dát k dispozici nacistické propagandě a nelíbil se mu vztah německých nacistů ke křesťanství, takže se stáhl do ústraní a v roce 1938 přesídlil do Švýcarska. Finančně mu v tom pomohl podstatně známější ruský emigrant – skladatel Sergej Rachmaninov.

Poněkud lavíroval v tématu německého útoku na Sovětský svaz v roce 1941. Nejprve psal o „soudném dni bolševiků“, později zase tvrdil, že útok byl jedním z dlouhé řady západních pokusů rozdělit a zničit Rusko.

Po konci druhé světové války se Iljin ve svých esejích věnoval tomu, jak by Rusko mělo vypadat poté, až padne bolševický režim. Rozhodně nechtěl, aby vypadalo jako západní evropské demokracie. Jeho idolem se v té době stal španělský vůdce Francisco Franco.

Pozoruhodné je, že porozumění má pro Iljina ruský historik Andrej Zubov. Profesor, který nyní působí na Masarykově univerzitě v Brně a je odpůrcem Vladimira Putina i války proti Ukrajině. „Iljin byl vynikající ruský filozof, který až do konce svého života nepřestal bojovat proti komunismu a odhalovat jeho zločinnost. Iljinovo duchovní dědictví tvoří šestadvacet svazků vědeckých a publicistických prací vydaných v Rusku v podobě sebraných spisů, třebaže ještě neskončilo dohledávání jeho nepublikovaných děl,“ napsal Zubov a jeho kolegové v tisícistránkové knize Dějiny Ruska ve 20. století – 1893 až 1939.

Americký expert na východní Evropu Timothy Snyder charakterizuje Iljina jako Putinova filozofa ruského fašismu. „Iljin poskytl metafyzické a morální ospravedlnění politického totalitarismu. Putin oživil a realizoval jeho myšlenky,“ uvedl americký historik.

Je to paradox, že? Putin jako vůdce země, který zdůvodňuje agresi vůči sousedovi „ukrajinským nacismem“, vzývá myslitele, jenž k nacismu rozhodně choval sympatie.