Ranní ptáče, dál doskáče. Kdo ráno vstává, Pán Bůh mu dává. Význam alespoň jednoho ze zmíněných rčení i při doslovném překladu by zcela bez potíží pochopili také lidé v Polsku, Německu, Rusku, Francii, Británii, Španělsku a jistě i v dalších zemích. Zkrátka je odnepaměti známo, že brzké vstávání se vyplácí. A vědecké výzkumy dávají pořekadlům do jisté míry za pravdu. Ranní ptáčata jsou šťastnější, zdravější, méně se stresují nebo mají vyšší příjmy než noční sovy. Příčina je přitom závažná jak pro noční sovy, tak pro společnost jako celek.
Ve Finsku byly v minulém roce zveřejněny výsledky rozsáhlé studie, která analyzovala 22 976 dvojčat v dospělém věku. Vědci v ní podrobili výzkumu data za celých 37 let jejich života. Do roku 2018, kdy sledované období končilo, zemřelo 8728 pozorovaných osob. Na takto vybraném vzorku tamní populace se pak rozhodli vyhodnotit, zda existuje vztah mezi délkou dožití a faktem, že se daný jedinec identifikoval jako ranní ptáče nebo naopak spíše jako noční sova – těch bylo ve vzorku 42,9 procenta.
Výsledek? Finové preferující bdění dlouho do noci čelí o devět procent vyššímu riziku úmrtí bez ohledu na příčinu než lidé vstávající brzy ráno. Potvrdil se výsledek, k němuž došly už některé dřívější studie.
Hlavními faktory, které u sov zvyšují riziko smrti, je například méně zdravé stravování, více stresu, vyšší požívání alkoholu, častější kouření nebo méně fyzického pohybu. Do noci bdělí lidé tak mají vyšší šanci na rozvoj řady onemocnění či v průměru nižších výdělků než časně vstávající.
Rozdíl je jistě pro noční sovy frustrující, protože si svůj životní styl vlastně nevybraly. Řečeno opět s pomocí rčení – zda člověk vstává se zakokrháním a uléhá se slepicemi nebo naopak vyje s vlky do noci, je značně podmíněno geneticky. Každý člověk má v mozku hlavní hodiny, které regulují takzvaný cirkadiánní rytmus, jenž zase synchronizuje vzorce aktivity jednotlivce s 24hodinovým dnem. Některým lidem tak hodiny říkají, že mají jít spát v osm večer, jiným ve dvě ráno.
V roce 2019 vědci z Exeterské univerzity a Massachusettské hlavní nemocnice při Harvardově univerzitě identifikovali ve svém výzkumu u 700 tisíc účastníků více než 350 genů, které do značné míry určují, jak komu v hlavě odsýpá čas a jaký má cirkadiánní rytmus. Zdali je člověk ranní ptáče, nebo noční sova, je podle výsledků studie podmíněno geny z 20 až 50 procent. Zároveň platí, že se rytmus může v čase měnit, a lze říci, že čím je člověk starší, tím spíše patří k lidem, kteří vstávají brzy a též chodí spát časně.
Proč nejsou všichni od přírody ranní ptáčata, když se zdá, že je to výhodnější? Odpověď nabízí studium lidu Hadza žijícího v Tanzanii, jejichž životní styl lze charakterizovat jako život lovců a sběračů. Když jim vědci umístili na zápěstí zařízení monitorující jejich denní režim, zjistili, že nikdy se nestalo, aby spala celá skupina. V jakýkoliv okamžik bylo vzhůru minimálně osm lidí. Evolučně se totiž ukázalo, že je výhodné pro přežití mít v tlupě jedince s různými cirkadiánními rytmy, aby byl neustále někdo na stráži.
Moderní společnost už ale šavlozubí tygři, medvědi nebo další nebezpečné šelmy neohrožují. Navíc je výrazně vychýlená svým fungováním ve prospěch ranních ptáčat, neboť se začíná pracovat zpravidla v dobu, kdy se noční sovy teprve dostávají do stadia probouzení. Obzvlášť neblahé důsledky pak má brzké vstávání na děti a pubescenty, mezi nimiž je více nočních sov než mezi dospělými. Podle odhadů tak přes 70 procent středoškoláků nemá dostatek spánku a brzký začátek školy jim rozbíjí rytmus.
Ve Velké Británii se jedna střední škola rozhodla provést experiment a po dobu čtyř let různě měnila začátky vyučování. Sledování, jaký to bude mít vliv na studenty, ukázalo, že pozdější začátek (tedy například v 10:00 místo v 8:50) přinesl lepší studijní výsledky a menší nemocnost. V Česku ve školách začíná vyučování zpravidla v osm hodin, někde ale ženou studenty do lavic už v sedm, což znamená, že ti dojíždějící musí vstávat ještě výrazně dříve, a to je pro režim sov přirozeně devastující.
Samotné ponocování, pakliže je v souladu s cirkadiánním rytmem, není příčinou vyšší úmrtnosti, stresu nebo zdravotních obtíží. Být noční sovou tedy není problém sám o sobě. Potíž je, když se člověk s tímto režimem snaží nebo je nucen žít v rytmu, ve kterém funguje společenství. Žáci a studenti těžko ovlivní, v kolik musí vstávat do školy, ale dospělí lidé už mají přece jen větší možnosti najít si zaměstnání, která budou v souladu s jejich přirozenými vnitřními hodinami.
Teoreticky má takovou možnost každý, prakticky už je to vzhledem ke schopnostem, nákladům nebo nedostatku času na změnu povolání či rekvalifikaci podstatně těžší. Nicméně jestliže je cirkadiánní rytmus genetikou podmíněn jen částečně, existuje prostor pokusit se jej v zájmu vlastního zdraví poupravit. „Je to možné, ale nelze nikdy člověka přeprogramovat úplně,“ uvedla pro americký web CNN ředitelka centra pro cirkadiánní a spánkové lékařství ve Feinbergově lékařské škole Phyllis Zeeová.
Následně nabídla i několik tipů, které by měly člověku byť jen s mírným posunem režimu pomoci. Probouzet by se měl ideálně se slunečním světlem nebo v případě umělého osvětlení se vystavit modrému světlu, na které organismus reaguje probouzením. Ideální jsou třeba lampičky, které s blížící se chvílí probuzení zvyšují intenzitu modrého světla. Při usínání platí pravý opak, to by měl člověk delší dobu před spaním vypnout televizi a na počítači nebo smartphonu minimálně odfiltrovat právě modré světlo.
Noční sovy snažící se posunout si režim by pak měly ráno cvičit a naopak večer se cvičení vyhnout, podobně by neměly jíst před spánkem alespoň tři hodiny. Zeeová důrazně varuje před prášky na spaní a jako možnou alternativu navrhuje malou dávku melatoninu, což je hormon, který tělo produkuje přirozeně, když se chystá ke spánku. Nikdy by jej ale člověk neměl požívat v okamžiku, kdy je vystaven světlu. Tělo by tak čelilo zmatení. Samotný posun spacího režimu by pak měl postupovat jen po malých krůčcích.
