„Rusové jsou jako sarančata.“ Co teď bolí Ukrajinu a jak se naučit žít s válkou

Ticho na pláni vedle starého Lyčakovského hřbitova ve Lvově rušilo jen třepotání stovek žlutomodrých praporů ve větru. Seděla tam v zelené bundě na lavičce vedle hrobu mladá žena, kouřila jednu cigaretu za druhou, oči upřené na černobílý portrét usměvavého muže v nejlepších letech. Podle data padl před rokem a půl. Byla tak soustředěna, že jsem se neodvažoval ji rušit dotazem, jestli ten ukrajinský voják byl její bratr, manžel nebo milenec.

„To je cena, kterou platíme,“ řekla mi moje průvodkyně Halyna, obyvatelka západoukrajinského Lvova a pracovnice humanitární organizace Care, když jsme chvíli předtím přijeli na nový vojenský hřbitov. Ten vzniká právě vedle Lyčakovského, jenž byl před válkou jednou z turistických památek Lvova, protože jsou tam pohřbeny význačné osobnosti města.