Je třetí světová válka pouze strašení? Jen abychom Putina zase nepodcenili

Vraťme se zpátky v čase, do roku 2008. Známý britský novinář a znalec východní Evropy Edward Lucas vydal začátkem toho roku knihu s názvem Nová studená válka (New Cold War). Popisoval v ní, jak se Rusko za skoro osm let vlády Vladimira Putina změnilo. Už to není země, která se snaží dostat z vlastních ekonomických problémů, soustřeďuje se na ně a nepředstavuje pro nikoho velkou hrozbu.

S Putinem v roce 2000 nastoupila v Rusku touha pomstít se za prohranou studenou válku, nenávist k Západu a snaha být znovu obávanou velmocí, která si respekt vynucuje silou. Tak to vnímal Lucas. Jeho knihu přijali někteří jeho kolegové s pochybnostmi. Označovali ho za alarmistu, který „zamrzl“ v době studené války se Sovětským svazem a není schopen v pohledu na Rusko odložit už staré a nefungující ideologické brýle.

Lucasova kniha se ale ukázala být prorockou, když vidíme vše, co se během šestnácti let od jejího prvního vydání stalo. A vlastně se to ukázalo už za pouhé tři měsíce, když se v dubnu 2008 konal v Bukurešti summit Severoatlantické aliance. V obrovském bývalém prezidentském paláci, který ve městě zůstal jako připomínka megalomanství někdejšího komunistického diktátora Nicolaea Ceaušesca.

Prosadit svou

Za tyto zdi přijel jednat jako host také Vladimir Putin, v té době ruský premiér. Bukurešťský summit je památný v tom, že Putin tehdy v rozčilení nad návrhy přijmout do NATO Ukrajinu a Gruzii poprvé veřejně promluvil o možnosti zničení Ukrajiny. Americkému prezidentovi Georgi Bushovi řekl, aby si uvědomil, že je to umělý stát a že za určitých okolností nemusí existovat. 

Výhra promoskevského kandidáta Viktora Janukovyče v ukrajinských prezidentských volbách o dva roky později konflikt odsunula, jenže pak přišel konec roku 2013. A tam se znovu jasně ukázalo, o co Kremlu jde. Janukovyč se chystal podepsat ve Vilniusu asociační dohodu mezi Ukrajinou a Evropskou unií, ale Putin si ho „předvolal“ do Moskvy. Slíbil mu velkou ruskou hospodářskou pomoc. Co přesně mu řekl, nevíme, ale Janukovyč na poslední chvíli otočil o 180 stupňů a odmítl dohodu přibližující Ukrajinu k EU podepsat. Začaly protesty v Kyjevě, revoluce známá jako Majdan, svržení Janukovyče, anexe Krymu a válka na Donbase.

Ruská vláda prezentovala konflikt jako ukrajinskou občanskou válku a bohužel mnozí Evropané měli sklon to tak brát, protože odmítali věřit, že Rusko k prosazování svých zahraničněpolitických cílů nasadí vojáky a zbraně. 

Intel, Huawei, Dell i IBM. V západních sankcích vůči Rusku zejí obří díry, ukázal rozbor ruských zbraní

17. 1. 2024 ▪ 4 min. čtení

Před deseti lety, stejně jako v roce 2022, se nechtělo věřit, že Putin je schopen válčit, aby prosadil svou. I na začátku předloňského roku kolovaly názory, že Rusko přece nevydá na válku tolik peněz, Putin nebude riskovat svou moc kvůli velkému počtu mrtvých ruských vojáků nebo že se obává tvrdých sankcí Západu. Byla to mýlka: teď vidíme jasně, že Putina jeho vlastní mrtví nezajímají. Že sebevětší západní sankce Rusko ekonomicky do kolen nedostanou, protože má Indii, Čínu a další země. Že Rusové zkrátka jsou schopni chod celé země včetně průmyslu podřídit dobyvačné válce. Že touha obnovit impérium ze sovětských časů a nostalgie po pocitu, že „tehdy se nás každý bál, a proto nás respektoval“, je silná a neoslabují ji ani velké ztráty na životech.

Znalec Ruska Jaromír Štětina kdysi napsal, jak někdy na začátku devadesátých let potkal v ruské vesnici ubohou stařenu, která žila ve strašných podmínkách. Ale říkala mu, že to všechno nevadí, že hlavně Rusko musí být mocné a silné a musí se mu naslouchat. Ona sama byla politováníhodnou a zoufalou bytostí, ale vědomí, že je součástí obávané a vojensky silné země, dávalo jejímu životu smysl a naplňovalo ji hrdostí, důstojností.

Existují samozřejmě Rusové, kteří by chtěli žít v normální zemi, nesoupeřit nesmyslně se Západem a neválčit na Ukrajině, ale není jich mnoho, určitě ne většina. 

Z informací, které máme, vyplývá, že rodiny zabitých ruských vojáků dávají vinu víc Ukrajině než Putinovu rozhodnutí na ni zaútočit. Na sociální síti Telegram nedávno Rusové sdíleli video z tramvaje, ve které se žena dozvěděla telefonicky, že její syn padl. Rozplakala se a křičela „Prokletá Ukrajino!“ Předpoklad, že rostoucí počet obětí se obrátí proti Putinovi, byl a je nesprávný.

Stejně tak předpoklad, že po katastrofálním neúspěchu s útokem na Kyjev na jaře 2022 se ruská snaha podrobit si Ukrajinu sesype. Rusové se adaptovali, zbrojovky vyrábějí naplno a nezdá se, že by i přes vysoké ztráty okupantům na Ukrajině zbraně a munice v dohledné době došly.

Taktika spálené země

Ale vraťme se zpět k úvahám o tom, že druhá studená válka se může změnit ve třetí světovou. Ono to vypadá poněkud fantasticky a nepravděpodobně. Zase si říkáme: Opravdu by byl Putin schopen napadnout nějakou členskou zemi NATO? Reagovat na nějaký krok Západu útokem na evropské město? Není to trochu přitažené za vlasy? Proč by to dělali, copak jsou v Kremlu takoví šílenci? 

Jenže obdobné otázky padaly v roce 2014 před tím, než Rusové anektovali Krym a začali válku na Donbase, a také 2022, před velkou agresí vůči Ukrajině. A stejně tak na konci předloňského roku, kdy se Rusům nepovedlo dobýt Kyjev a ustupovali z pozic na východě Ukrajiny. Když se v roce 2015 rozhodli intervenovat v Sýrii, málokdo si dovedl představit, jak brutální a barbarské budou ruské nálety na syrská města. Nemocnice, pekárny, veškerá infrastruktura. Taktika spálené země bez ohledu na životy, na cokoliv. Vždy šel Putin do velkého rizika. Nevzdal to, naopak se rozhodl pro dlouhou, krvavou válku. Přitom si vždy řada lidí na Západě říkala, že přece tak daleko nezajde. Zašel.

Ruská státní televize vysílá debaty, jejichž účastníci hovoří o ruském jaderném útoku na Berlín nebo Londýn. Jeden z Putinových hlavních propagandistů neustále tvrdí, že třetí světová válka už začala. V lednu 2023 říkal s vážnou tváří, že život je přeceňován a že Rusové by se neměli bát jaderných úderů na své nepřátele, protože přijdou do nebe. Přitom je třeba mít na zřeteli, že televize je v Rusku stále hlavním komunikačním prostředkem a že mnoho lidí tam informace stále konzumuje nejvíc touto cestou.

„Tón vysílání státní televize je dlouhodobě útočný a nenávistný. Ruští političtí předáci podle mého soudu byli mentálně ve válce už před 24. únorem 2022, kdy invaze začala. Nikdo nevidí za zdi Kremlu, ale já jsem pro brát to, co ve vysílání zazní, velmi vážně. Ruská televize je prostředek komunikace nejen doma v Rusku, ale i směrem do zahraničí. Nedávno jsem se díval na jednu debatu, kde se hosté shodli, že každý, kdo kritizuje Rusko, je vlastně nacista. To je prostě velmi nebezpečné. Zároveň vysílání ruské televize funguje jako určitý ukazatel, jakým směrem se bude nebo může ubírat ruská politika. Proto zastávám názor, že není správné se nad tím usmívat, že je to jen nějaký cirkus,“ říkal mi v jednom v rozhovoru velký znalec Ruska, nizozemský historik Hans van Koningsbrugge.

Minulý týden jsem hovořil přes WhatsApp s důstojníkem  švédské armády ve výslužbě Niklasem Granholmem, který dříve plánoval strategii švédského námořnictva. Ten říkal, že Západ se musí změnit ohledně možnosti války v první řadě mentálně. Lidé si musí uvědomit, že po mnoha generacích je otevřený konflikt možný a že se kvůli tomu budou muset něčeho vzdát a něco obětovat. Éra devadesátých let, kdy to vypadalo, že se v Evropě už nikdy nebude válčit, a americký politolog Francis Fukuyama publikoval svoji studii Konec dějin, předpovídající globální triumf liberální demokracie, v únoru 2022 ruskou agresí nadobro skončila. Soudí také, že Lotyšsko a Estonsko jsou ve vážném nebezpečí, pokud Putin uspěje na Ukrajině. 

Pokud zvažujeme, co Kreml udělá jako další krok, obávám se, že je po zkušenostech uplynulých let vždy lepší kalkulovat s tou horší možností.