Argentinské století: blahobyt, diktatury, Evita a státní krach. Nyní „cvok“ Milei slibuje nový zlatý věk

Druhá největší jihoamerická země patřila na přelomu 19. a 20. století k nejbohatším zemím světa, ale od té doby se pohybuje na šikmé ploše. Svezla se po ní až do třetího světa. Novopečený argentinský prezident Javier Milei, proslulý svou výstředností a ultraliberalismem, hned po nástupu vyhlásil smršť dekretů a zákonů, kterými chce ze své vlasti „opět učinit globální velmoc“. Může se mu povést za čtyři roky mandátu pozměnit trajektorii namířenou do stále hlubší hospodářské bažiny?

Kdo se projde po Buenos Aires, zlatý věk z přelomu 19. a 20. století na něj dýchne. Z budov vycítí, že metropole sama sebe považovala za pupek světa. Třeba Kolumbovo divadlo bylo postaveno tak skvostně, že je dodnes jedním z nejlepších míst planety, kam zajít na operu. Město chtělo být na špici i v použití moderních technologií, takže první linku metra tu radní spustili už roku 1913 jako desátí v globálním srovnání a s přehledem první na jižní polokouli. A hlavní třída 9. července je tak široká, že ji chodec (pokud nesprintuje) může přejít jen se zastávkami na dvou semaforech. Snaha o majestátnost až nabubřelost, kterou „královna na la Platě“ překoná i Paříž, byla příkazem veleúspěšné doby.

Házeli jsme sádlo na strop

Argentina sice nikdy nebyla první světovou velmocí, jak dnes proklamuje čerstvý prezident, ale rozhodně patřila mezi nejvyvinutější země. Pro chudé evropské vystěhovalce byla stejně přitažlivou jako vysněné Spojené státy. Hrubý domácí produkt měla srovnatelný s Francií a vyšší než Itálie nebo Německo. „Jak se od té doby u nás říká, měli jsme se tak dobře, že jsme házeli sádlo na strop,“ vytahuje místní přísloví Silvia Naishtatová, ekonomická novinářka konzervativního deníku Clarín. „Argentinu tehdejší doby si můžeme představit zhruba jako dnešní ropné emiráty v Perském zálivu. Velice rychle jsme zbohatli bez vlastního zásadního přičinění.“