Více než moci Německa se bojím německé nečinnosti, napsal slavně uprostřed dluhové krize eurozóny polský ministr zahraničí Radek Sikorski. Vzhledem k pohnuté historii to od šéfa polské diplomacie byla mimořádná věta. Pohoršit ale mohla jen notorické bojovníky dávno vybojovaných bitev, kteří, nemajíce jiná témata, v Němcích pořád vidí ty kruté Germány, kteří se snaží ovládnout Evropu. Dnes je Sikorského výrok opět naléhavě platný, ale potřebuje upravit: více než německé síly se bojme německé slabosti.

Zle se vede Německu. Jistě, musíme věci vidět v kontextu, stále jde o nesmírně bohatou zemi a o jedno z nejlepších míst k životu. Ale důležitý je trend. Ten je z pohledu Němců prostě špatný – nedaří se jejich ekonomice, která před sebou navíc nemá jasné vyhlídky na opětovný vzestup. A jestliže kancléřka Angela Merkelová byla naprosto nezpochybnitelně nejvlivnější političkou v Evropské unii, o jejím nástupci Olafu Scholzovi to neplatí. Německý leadership v EU je citelně oslabený. Pro Česko je špatnou zprávou oboje, tedy jak ekonomické problémy Německa, tak jeho politická slabost. Přiznejme si nahlas, že potřebujeme silné Německo. A upozorněme taky na to, jak se mýlí ti údajní čeští vlastenci, kteří by chtěli Německo slabé a podporují tamní radikální síly, jako je strana Alternativa pro Německo. Platí, že „prosperující Německo bylo vždy vstřícnější a otevřenější ke spolupráci a pomoci ostatním než Německo oslabené“, jak napsal Vladimír Handl z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Teď ale Německo oslabené je. Bohužel pro nás.

Když se na summitu v Bruselu sejdou premiéři či prezidenti jednotlivých členských zemí EU, jednání se často táhne dlouho do noci. Často to má logické důvody, nejednou jsou ale příčiny dost iracionální. V tom druhém vynikal podle svědků Andrej Babiš, když byl českým premiérem. Deník Financial Times popsal jeho poslední účast na summitu EU v prosinci 2021 takto: „Jednání protahoval daleko za hranici, kdy to ještě dávalo smysl, a láteřil ohledně vágních temných sil, které prý destabilizují trh se zemním plynem.“ Kromě Babiše schůzky lídrů často natahoval (a dělá to dosud) taky maďarský premiér Viktor Orbán. Ten ovšem leckdy „pouze“ vydíral, prostě chtěl víc peněz. „Váš premiér mluví na summitech víc ideologicky než Orbán,“ řekl mi o Babišovi diplomat z jedné země EU, která je přitom Česku nakloněná.

Jedno kafe nestačí

Co dělat v takové situaci? Obvykle sehrála mistrnou roli Merkelová. „Když během jednání summitu prohlásila ‚buďme rozumní, dohodněme se‘, tak poslechli i Orbán a Babiš,“ vzpomíná mimo záznam jeden pravidelný český účastník schůzek lídrů zemí EU.

Merkelové nástupce Scholz takto nefunguje. Nemusí to přitom nutně být jen kvůli osobnostnímu nastavení. Současný německý kancléř stojí v čele velmi nesourodé koalice tří stran, v níž jsou kromě jeho sociálních demokratů ještě levicoví Zelení a rozpočtově konzervativní liberálové. Všechny tři strany se navíc v průzkumech veřejného mínění propadají, často se hádají mezi sebou. Vláda je nepopulární. Slabost doma se odráží i ve slabosti navenek. „Pociťujeme nedostatek vůdcovství ze strany Německa,“ řekl mi proto pražský velvyslanec jedné země EU, která přitom měla s Berlínem tradičně značné rozdílné pohledy.

EU, a tedy i Česko ale potřebuje diplomaticky silné Německo, které má schopnost přijít s kompromisem v záležitostech, v nichž se sedmadvacet členů mezi sebou nedokáže shodnout. Místo toho ale nyní často vidíme Německo, které vlastně neví, co si o tom kterém návrhu, o němž se v unii právě jedná, myslet. A to proto, že se německé vládní strany nejsou schopné shodnout mezi sebou. Příkladem je třeba emisní norma Euro 7, kdy Němci prostě nevěděli, jak mají hlasovat.

Německo je ekonomicky zdaleka nejsilnější zemí, dokonce bylo často ochotno pustit nějaké to euro ze své státní kasy navíc nebo udělat ústupek, který pro něj nebyl až tak výhodný, jen aby se země EU dohodly a unie zůstala jednotná. Nikdo tedy nevolá po nějakém německém válcování zbytku Evropy a Němci to tak ani v rámci EU nedělali. Nyní je prostě fakt, že pokud nejsilnější hráč není plně ve hře, neprospívá to výkonu celého týmu.

Kancléř Scholz roli hráče, který tmelí celý mančaft, zatím ukázal jen jednou, a to v prosinci minulého roku, když premiéru Orbánovi poradil, aby během bruselského summitu odešel z jednacího sálu na kafe, a tím umožnil schválení zahájení přístupových rozhovorů s Ukrajinou o jejím členství v EU. Byl to merkelovský kousek, ale udělat ho jednou nestačí. Zatím se nezdá, že by měl Scholz sílu a vůli uplatňovat pozitivní německý leadership dlouhodobě.

Co zpackala Angela Merkelová

Aby to nevypadalo, že Merkelová byla příkladem dokonalé političky – to ani náhodou. Řada chyb, na které teď Německo doplácí, se stala právě za její vlády. Mluvíme především o ekonomice a energetice. Zcela zanedbané investice do digitalizace, naplánované vypnutí jaderných elektráren bez vybudování náhradních zdrojů, rostoucí závislost na ruském zemním plynu. To vše přičtou budoucí historici Merkelové jako minus. Je ovšem potřeba vidět kontext – kdyby kancléřka v době své vlády navrhla třeba odchod od ruského zemního plynu, prakticky celá společnost by ji prohlásila za nebezpečnou hazardérku. Je jisté, že by to v praxi nemohla prosadit, takže zrovna v tomto ohledu není její dnešní kritika úplně spravedlivá. Ale je faktem, že merkelovské Německo si užívalo let velmi dobrého hospodářského růstu, jako by nebylo třeba udělat nic v zájmu příprav na budoucnost.

Symbolem mohou být třeba současné problémy koncernu Volkswagen, jasně největší automobilky v Evropě, s výrobou a prodejem elektrických aut. Firma žila příjemnou přítomností tak silně, že zanedbala to, co přitom bylo evidentním trendem. „Němci byli tak strašně úspěšní v tom analogovém světě, že se jim z něj nechtělo,“ jak to mimo záznam vyjádřil jeden vysoce postavený český znalec Německa.

Dnes je německé hospodářství ve stavu, kdy jen těsně přelezlo úroveň dosaženou těsně před nástupem pandemie covidu-19. Lepší než Němci jsou třeba i takoví velmistři ekonomické stagnace, jakými jsou Italové. Česko je na tom ovšem ještě hůř, nejhůř z celé EU. Rozhodně za to nechceme vinit slabost německého hospodářství, ale vzhledem k obrovské české závislosti na Německu je jasné, že kdyby se Němcům dařilo, vedlo by se i Čechům podstatně lépe.

Negativní zprávou je, že Berlínu nenahrává současná situace ve světě. Němci byli zvyklí sázet na obchodní styky s každým v přesvědčení, že pěstování byznysu oteplí i vzájemné politické vztahy. To se ukázalo být iluzí – zdá se, že globalizace, z níž německá exportní lokomotiva tak profitovala, má svůj vrchol za sebou. A Německo není ani náhodou zemí, v níž by jako houby po dešti rostly inovativní start-upy, setrvává v onom analogovém světě. Taková Francie je na tom v tomto ohledu mnohem líp.

Co přinese budoucnost? Není důvod, aby Německo opět nezačalo prosperovat, vzhledem k výborné vzdělanosti tamní populace nebo třeba kvalitě tamních institucí, jak upozorňuje berlínský profesor ekonomie Marcel Fratzscher. Přejme si, aby se to stalo, aby Německo bylo po všech stránkách opět silné. Silné Německo totiž rozhodně není nebezpečné. Nebezpečné by mohlo být, jen pokud by se v něm dostali k moci nacionalisté. Tedy ty síly, které zcela nepochopitelně podporují oni čeští „vlastenci“, jako je třeba exprezident Václav Klaus.

Nahlédněte do zákulisí dění v Evropě a sledujte českou stopu v Bruselu. Odebírejte jediný newsletter v Česku věnovaný unii Ředitelé Evropy. Připravují ho pro vás každý týden Ondřej Houska z Prahy a zpravodajka HN v Bruselu Kateřina Šafaříková.