Můj Andrej Babiš. Jak jsem poznal Babiše jako politika a jako člověka

Tak to spolu strávíme noc, pane premiére,“ říkám v žertu Andreji Babišovi, když pilot vládního speciálu oznamuje, že letadlo nemůže odstartovat. Je před půlnocí, jsme na letišti v Bruselu. Člen premiérovy ochranky před chvílí omylem vystřelil ze služební pistole, kapitán má strach, že kulka mohla prorazit trup letadla. Náhradní stroj prý dorazí až nad ránem.

Babiš není znám úplně vytříbeným smyslem pro ironii, takže na moji poznámku cosi zabručí. Když ale přichází člen jeho delegace s tím, že už je pro něj zajištěný hotel a může do něj hned odjet, okamžitě reaguje: „To určitě ne, počkáme, až bude hotel pro všechny. Odjedeme až všichni společně.“ Bylo to milé gesto. Nevím, jestli by ho nějaký premiérův předchůdce udělal. Babiš se opravdu nechová jako papaláš. Psal se duben 2019.

Proč Můj Andrej Babiš? Když zemřel fotbalista Diego Maradona, napsal komentátor italského deníku Corriere della Sera článek Můj Diego Maradona. A představil v něm Maradonu tak, jak ho on sám osobně poznal, se všemi klady i zápory. Bylo to fascinující čtení. Co se týče Babiše, v Česku je řada novinářů, kteří ho znají mnohem lépe než já. Ale troufám si tvrdit, že z hlediska působení v Evropě Babiše nikdo nepoznal tak zblízka jako já.

„Hádejte, kdo nosí takové ponožky,“ říká Babiš a ukazuje mi na svém mobilu fotku, na níž jsou vidět růžové ponožky v pánských botách. Je duben roku 2016, Babiš se jako ministr financí účastní zasedání spolu se svými kolegy z ostatních zemí Evropské unie. Babiš si během jednání nenápadně vyfotil nohy svého francouzského kolegy Michela Sapina. Nemyslí to nijak zle, je to legrace, zasmějeme se tomu a neformálně si povídáme o tom, co ministři na schůzce řešili.

Jakožto ministr financí měl Babiš velký cíl: prosadit, aby Česko mohlo změnit výběr daně z přidané hodnoty, zavést takzvaný reverse charge. Sliboval si od toho omezení daňových úniků. A po několika letech snah se mu to povedlo. A to hlavně proto, že to dal české státní správě za jasný úkol. Česko tak vysvětlovalo, argumentovalo. A nakonec prosadilo svou. Že to, co prosadilo, nakonec z vlastního rozhodnutí neuvedlo do praxe, je zase jiný příběh.

Babiš coby ministr financí poznal, jak unie funguje – když máte argumenty, ostatní přesvědčíte, i když jsou třeba zpočátku skeptičtí. Když ale jen cosi ublíženě pokřikujete, k úspěchu to většinou nevede.

Poučil se z toho i Babiš, když v prosinci roku 2017 poprvé přijížděl jakožto premiér na summit lídrů členských států, tedy na vrcholnou unijní schůzku? Tehdy se choval jinak, než jak jsme ho znali z Prahy. Tatam byla přezíravá suverenita, s níž doma označoval všechny politické konkurenty za zloděje, nemehla nebo za obojí. „Pro mě je to další velká zkušenost, další zážitek,“ prohlásil pokorně.

A dělo se něco nevídaného. Premiér před summitem i během něj celé hodiny pozorně poslouchal rady českých úředníků a diplomatů, skvěle informovaných profesionálů. „Je to jeho velký den, na který jsme jej dlouho připravovali,“ řekl mi jeden z nich. To neznamená, že by Babiš byl ve vleku těchto lidí, zodpovědnost za rozhodování má samozřejmě politik. Ale jsou politici jako třeba Angela Merkelová, kteří jedou na každé jednání detailně připraveni. A pak tací, kteří jen opakují fráze, chovají se i na uzavřeném jednání skoro jako na předvolebním mítinku.

Naděje, že Babiš bude patřit k těm prvním, nevydržela dlouho. „Nedovedete si představit, jaká je to práce, přimět ho, aby aspoň přečetl papír,“ povzdechl si po čase další zdroj z prostředí české evropské politiky. „Váš premiér mluví na summitech víc ideologicky než Orbán,“ shrnul to vysoce postavený diplomat z jedné země EU, která je přitom Česku nakloněná. Ptal se mě, proč tomu tak je. A nebyl sám.

Summity lídrů států EU se konají za zavřenými dveřmi. Jde o to dobrat se společného stanoviska, domluvit kompromis. Není to předvolební televizní debata. Jestliže tam někdo nemluví věcně, je to většinou důkaz, že se buď dohodnout nechce, nebo toho o dané záležitosti příliš neví. O Babišovi platí to druhé.

„Ochráníme Česko před nesmyslnými plány na výrobu elektromobilů,“ řekl premiér v rozhovoru s HN. „Pro ten návrh ale přece v EU hlasovala i vaše vláda, konkrétně ministr životního prostředí Brabec,“ namítám mu. Očividně o tom slyší poprvé. Nebo jiný příklad, který ilustruje totéž: Babiš často chrlí čísla a data a po svých podřízených vyžaduje, aby mu je připravili. Dělá to však bez zjevné spojitosti, nezdá se, že by problému skutečně porozuměl. Stará se o všechno a o nic. Sám říká, že je mikromanažer, že řeší vše včetně sebemenších detailů. Jenže totální mikromanagement vede k totální neznalosti. Takový člověk pro stromy nevidí les.

Babiš přitom několikrát zaujal principiálně správný postoj. Třeba když se jasně postavil za Velkou Británii poté, co Rusko na jejím území zaútočilo otravnou látkou novičok. Nebo když v reakci na kauzu Vrbětice Česko vyhostilo ruské diplomaty. Ne vše vláda udělala obratně, ale co je podstatné – zlikvidovala ruskou ambasádu v Praze jako špionážní centrum, které bylo pro Moskvu zázemím pro podvratné akce v celé střední Evropě. Odborník na Rusko Mark Galeotti to pro HN označil za „docela impozantní“. Muselo to být o to těžší, když si uvědomíme, kdo sedí na Pražském hradě.

Les, nikoliv jen stromy, ale Babišovi jinak ve většině případů unikal. Premiér sice správně říká, že o tom, jestli má Česko být členem EU, bychom vůbec neměli diskutovat – prosazovat czexit je úplný nesmysl. Ale když dodává, že „to neznamená, že bychom měli automaticky přijímat vše, co vymyslí eurokraté v Bruselu“, je to jen fráze. Jistěže by to Česko nemělo dělat. Jenže nutností je být natolik kompetentní, aby mohla daná země zformulovat srozumitelnou pozici, v níž by partnerům vysvětlila, proč se jí nelíbí to či ono. A proč by to celá EU měla dělat jinak. A to Česko neumí. Často jen kritizuje, ale bez argumentů. A že máme nejen své vlastní zájmy, ale že je naším zájmem i společný prospěch unie jakožto klubu, do něhož patříme, to už nám uniká úplně. To je ovšem obecný problém českých politiků, zdaleka se netýká jen Babiše.

Autentický Babiš není ten, který 1. května na výročí vstupu do EU napsal: „Sedmnáct let jsme součástí unie. Sedmnáct let mezi spojenci a přáteli. Sedmnáct let míru a bezpečí. Sedmnáct let rekordního ekonomického rozvoje.“ Autentický Babiš je ten, který loni dlouho nebyl schopen pochopit, proč je na ekonomickou krizi způsobenou pandemií nutné reagovat v rámci EU společně, aby se zotavili naši spojenci a přátelé, kteří jsou zároveň našimi obchodními partnery. Nebyla to z jeho strany nějaká ideologie, ale daleko spíš neporozumění tomu, o co jde.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Andrej Babiš často zdůrazňuje, že má na ostatní evropské lídry mobil a dokáže se s nimi domluvit v několika jazycích. Jenže to mnoho neznamená. „Spoléhal se na své osobní vztahy se zahraničními lídry a na předvádění se jako stvořené pro televizní obrazovky. Instinkt, osobní vztahy a předvádění se patří k repertoáru každého prezidenta. Ale ani náhodou nejsou tím nejpodstatnějším. Analýza, plánování, intelektuální disciplína a důslednost, schopnost posoudit výsledky a zkorigovat postup, to jsou pro rozhodování každého prezidenta ty nejzákladnější dovednosti,“ napsal o Donaldu Trumpovi jeho někdejší poradce pro národní bezpečnost John Bolton. Trump tyto dovednosti neměl a nemá je ani Babiš.

Vyslovme proto jedno přání. Když historik Karel Durman porovnával americké prezidenty Clintona a Bushe mladšího, konstatoval: „Byl-li Clinton politikem s kompetencí nezatíženou morálními principy, osvojil si Bush ve zralém věku morální principy, ale ne kompetenci.“ O Andreji Babišovi a morálce nemusíme ztrácet slov – Čapí hnízdo, StB… Tak si přejme, ať se mu ještě ve zralém věku podaří osvojit si kompetenci.