Ukrajina je hranicí mezi eurasijskou stepí a východoevropskou lesnatou krajinou. Mezi západním a východním křesťanstvím, nyní mezi Evropou a takzvaným ruským světem. Být hranicí nebo bránou je osudem Ukrajiny, vyplývá z knihy historika Serhiie Plokhyho příznačně nazvané Brány Evropy.
Plokhy je Ukrajinec, který vyrůstal na východě země a později přesídlil do Spojených států, kde je profesorem historie na Harvardově univerzitě. Znalost ukrajinských reálií se v něm kombinuje se schopností komunikovat historické události své domovské země západnímu publiku.
Jeho kniha Černobyl – historie jaderné katastrofy se dočkala v roce 2018 obrovské mezinárodní chvály a překladů do mnoha jazyků. Brány Evropy napsal Plokhy o tři roky dříve, v roce 2015. Motivací byla ruská anexe Krymu a válka na Donbase, knih o historii Ukrajiny bylo do té doby v Evropě a Spojených státech v angličtině i dalších jazycích poskrovnu. To, že český překlad vychází až nyní, má svoji výhodu. Obsahuje novou předmluvu, kterou autor napsal loni v červnu, už po začátku ruské agrese.
V ní polemizuje s tezí ruského prezidenta Vladimira Putina, že Rusové a Ukrajinci jsou vlastně jeden národ a že Ukrajina ve svých současných hranicích je dílem politika, bolševického vůdce Vladimira Iljiče Lenina. Podle Plokhyho je Putinovo přesvědčení nepochopením původu a dějin Ukrajiny, jehož výsledkem jsou a budou obrovské ztráty na lidských životech. „Putinova takzvaná speciální vojenská operace se brzy zhroutila, což překvapilo nejen ty, kteří ji naplánovali, ale i pozorovatele z celého světa. Kyjev nepadl do dvaasedmdesáti hodin, ukrajinský prezident neopustil zemi a ukrajinské ozbrojené síly, o kterých toho svět věděl jen velmi málo, si vedly znamenitě a donutily Rusy k ústupu z Kyjeva a severní Ukrajiny,“ píše historik.
Likvidace knih
O Putinových záměrech a cílech nepochybuje. „Rusko se snaží obnovit svoji imperiální minulost a zničit nejen ukrajinskou státnost, obyvatelstvo, ekonomiku, infrastrukturu, historii a kulturu, ale vůbec samotnou myšlenku existence Ukrajiny,“ dodává. Za pravdu mu dává to, co jsme viděli ve školách a knihovnách v okupovaných městech, jako byl Cherson nebo stále je Mariupol. Vynášení knih v ukrajinštině na hromady a jejich likvidace, místo nich přísun ruských učebnic s ruským pohledem na historii, kde pro samostatnou Ukrajinu a ukrajinštinu není místo.
Plokhyho kniha je dlouhou odpovědí na dvě otázky zároveň: Proč Rusko útočí na Ukrajinu a proč se Ukrajinci brání. A jde v této odpovědi hluboko do historie.
Spojení kozáků vedených Bohdanem Chmelnickým s ruským carem Perejaslavskou dohodou v roce 1654 vedlo k postupné likvidaci jejich samostatnosti. V bitvě u Poltavy v roce 1709 se kozáci spojili proti carovi Petrovi I. se Švédy, ale prohráli a Kateřina II. pak vytrhala z kořenů poslední zbytky kozácké autonomie. Ukrajina se stala částí Ruska tak, jak by si to dnes představoval Putin, který se vidí jako následovník Petra I.
Putin předvádí na Ukrajině ruský fašismus. Je to genocidní válka, říká reportér Guardianu
Přesuňme se o století později. Plokhy popisuje osudy ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, dnes považovaného za otce moderní ukrajinské literatury. Narodil se v roce 1814 v ukrajinské rodině jako nevolník, později byl sluhou v Petrohradu. Přátelé ho vykoupili z nevolnictví a on pak napsal sbírku Kobzar v ukrajinštině. Car Mikuláš I. jej za trest jako nebezpečného buřiče a narušitele jednoty Ruského impéria poslal na deset let do vyhnanství.
Jeho život je metaforou ukrajinské existence v ruském područí v podstatě dodnes: kdo se hlásí ke svému ukrajinství a zdůrazňuje svoji odlišnost od Ruska a Rusů, zasluhuje trest a musí být napraven. V uvažování tehdejšího cara a Vladimira Putina není rozdíl: Ukrajinci mají právo na existenci, ale jen jako odnož Rusů. Pokud to odmítají, jsou považováni za nástroj nepřátelské propagandy. V devatenáctém století označovala moc Ševčenka za polského agenta, dnes to Moskva svaluje na Západ a NATO.
Zhroucený sen
Dvacáté století je ukrajinským bojem o přežití. Na konci první světové války se Ukrajinci pokusili v atmosféře rozpadu imperiálních mocností vytvořit samostatný stát – zahrnující jak území, které patřilo Ruské říši, tak Rakousku-Uhersku. Ale na rozdíl od československého projektu Ukrajincům nebylo přáno, protože neměli dostatečnou podporu v zahraničí. Nezávislou republiku ovládli a rozdělili si mezi sebe silnější sousedi: už bolševické Rusko a Polsko (malé kousky území připadly Rumunsku, Československu a Litvě). „Zhroucený sen“, nazval kapitolu o tomto období Plokhy.
Střední a východní Ukrajina se ocitla v Sovětském svazu. Stalinova nenávist ke statkářům a Ukrajincům vyústila v obrovskou tragédii a zločin. Uměle, záměrně vyvolaný hladomor. Stalin chtěl venkov kolektivizovat a zničit samostatně hospodařící zemědělce. Nařídil drastické normy dodávek obilí, které nebylo možné plnit, a jako trest za sabotáž sovětská moc konfiskovala veškeré potraviny a zboží.
„V důsledku hladomoru na Ukrajině zemřely téměř čtyři miliony lidí. A zemi to naprosto zdecimovalo. V letech 1932 až 1934 podlehl hladu každý osmý obyvatel Ukrajiny (…) Hladomor zanechal ukrajinskou společnost hluboce traumatizovanou a na několik generací rozdrtil její schopnost projevit otevřený odpor proti režimu,“ píše Plokhy. Za pozornost stojí jedna z věcí, kterou učinili ruští okupanti po dobytí Mariupolu v květnu loňského roku. Památník obětem hladomoru ve městě odstranili.
Koho téma hladomoru zajímá víc, může si najít na Netflixu dvanáctidílnou ukrajinskou sérii A budou tam žít lidé. Líčí osudy lidí z fiktivní vesnice Tarasivka východně od Kyjeva od začátku století až po třicátá léta, kdy bolševici rekvírovali všechny zásoby, ve vězení a na popravišti končili i bývalí straničtí funkcionáři a odpůrci režimu se marně pokoušeli o ozbrojený odpor v lesích.
V roce 1941 hitlerovské Německo porušilo spojeneckou dohodu se Sovětským svazem (známou jako dohodu Molotov–Ribbentrop, nazvanou podle jmen ministrů zahraničí obou zemí) a zaútočilo. Ukrajina dostala další úder: v letech válečného běsnění přišlo o život sedm milionů obyvatel Ukrajiny, tedy šestnáct procent populace. „Mnozí obyvatelé vítali německý postup v létě 1941 s nadějí, že ukončí teror rozpoutaný v posledních letech sovětskými úřady (…) Takováto očekávání se však brzy ukázala jako mylná bez ohledu na to, z čeho naděje na lepší život pod německou okupací pramenily,“ uvádí Plokhy.
Němečtí okupanti nemínili tolerovat nezávislou Ukrajinu a nositele této myšlenky Stepana Banderu internovali až do konce války v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jeho dva bratři zahynuli v Osvětimi. Ukrajince brali nacisté jako levnou pracovní sílu.
„V letech 1942 a 1943 bylo odchyceno a posláno do Německa téměř 2,2 milionu Ukrajinců. Mnozí z nich zemřeli na podvýživu, nemoci či při spojeneckém bombardování zbrojních a muničních továren, v nichž pracovali. Ti, kteří se dožili osvobození Rudou armádou, byli často považování za zrádce a někteří putovali z německých koncentračních táborů rovnou do sovětských gulagů (…) Sovětští občané až do osmdesátých let museli v četných formulářích odpovídat na otázky, zda oni či jejich příbuzní žili na území okupovaném Německem. Hned za kolonkou záznam v rejstříku trestů,“ zmiňuje Serhii Plokhy.
A po tom všem dnes musí Ukrajinci poslouchat od ruských a proruských propagandistů, že jsou nacisté a banderovci. Jedno je ve srovnání s minulými ukrajinskými katastrofami a tragédiemi v současnosti jiné. Tentokrát má země velkou podporu ze zahraničí, není nepřátelům vydána sama napospas. Tentokrát má šanci.
