Poslání vojenského kaplana je stůj co stůj připomínat, že člověk by měl za každých okolností zůstat člověkem

Že je jeho cestou víra, zjistil Rostislav Strojvus v osmnácti letech, ještě v rodném ukrajinském městě. Rozhodl se stát se knězem a zvolil si podle rodinné tradice řeckokatolickou církev. V 90. letech vystudoval cyrilometodějskou teologii v Olomouci a po jejím dokončení už v Česku zůstal. Oženil se tu a stal se duchovním. Kontakt s Ukrajinou ale neztratil a od roku 2006 vedle starosti o své farníky začal také koordinovat církevní humanitární projekty zaměřené na pomoc této zemi.

O deset let později vstoupil do české armády a stal se kaplanem 71. mechanizovaného praporu Hranice. Válka na Ukrajině jeho duchovní službě přidala další rozměr: coby armádní kaplan a překladatel pomáhal ve vojenském újezdě v Libavé na Olomoucku při výcviku ukrajinských vojáků. Mnozí z nich už měli za sebou zkušenost z aktuálních bojů. Strojvus jim pomáhal vyrovnat se s těžkými situacemi, které ve válce zažili, a mluvil s nimi i o strachu a smrti. „Ve válce vždy dochází k útokům na lidskou důstojnost v různých směrech. Je to výbuch emocí. Úlohu kaplana cítím v tom, že je má tlumit,“ říká osmačtyřicetiletý vojenský duchovní.