„Když mě vyhodili dveřmi, vracela jsem se oknem,“ vzpomíná ukrajinská režisérka Oksana Moiseniuk, jak se prosadila v Česku

Narodila se na Zakarpatské Ukrajině, tedy v oblasti, která patřila meziválečnému Československu. V devíti letech Oksaně Moiseniuk zemřela maminka a školačka se spolu se sestrou, která se stala její opatrovnicí, a sestřiným manželem přestěhovala do Česka. „Ve škole se mi spolužáci smáli, že jsem věřící,“ vzpomíná na své začátky v nové zemi.

HN: Chtělo se vám odejít z Ukrajiny?

Nechtělo. Bylo mi dvanáct, doma jsem měla kamarády, ve škole jedničky, byla jsem předsedkyní třídy… V Česku jsem uměla říct akorát tak ahoj. Ve škole se mě ptali na úkoly a já nechápala, co chtějí, protože „úkoly“ znamenají v ukrajinštině „injekce“. Sama puberta není nejsnadnější období, do toho se mi vracelo trauma z máminy smrti. Tatínek byl nemocný a zůstal doma. I já se chtěla vrátit na Ukrajinu. Nakonec jsem se přece jen vrátila a pět let jsem ve Lvově studovala žurnalistiku.