Mariupol je další Sarajevo: Západ opět nezasáhl na obranu desítek tisíc civilistů

Tento týden před třiceti lety začalo obléhání Sarajeva. Je to výročí, které zaniklo v hukotu leteckého bombardování a ostřelování ukrajinských měst, především obleženého a tvrdě zkoušeného Mariupolu. Těžko v tom nehledat symboliku. Vypadá to totiž, jako by si každá generace Evropanů potřebovala zopakovat bolestnou historickou lekci hanby a ponížení těch, kteří hovoří o boji za svobodu, ale nejsou schopni pro to nic opravdového udělat. Volání po tom, aby Západ v Mariupolu zasáhl na obranu desítek tisíc civilistů, bylo oslyšeno stejně jako před třiceti lety v Sarajevu.

Ono to vůbec vypadá, že na balkánské lekce z 90. let minulého století Evropané dost zapomněli. V Bosně a Hercegovině hraje srbskou nacionalistickou kartou a zároveň na proruskou strunu šéf bosenských Srbů Milorad Dodik. V duchu ruské strategie vytváření nejistoty v okrajových částech Evropy ohřívá myšlenku na odtržení srbské části Bosny a Hercegoviny, čímž by pohřbil složitou konstrukci společného státu Bosňáků, Chorvatů a Srbů, kterou se podařilo dojednat po skončení války v roce 1995.

SLOUPEK ONDŘEJE SOUKUPA

Hlasy těch, kteří přežili mariupolské peklo. Nevěřili, že bude válka. Teď se bavíme nejen o dětech, co z šoku přestaly mluvit

1. 4. 2022 ▪ 3 min. čtení

Těžko říct, co by se potom dělo. Ale nic pěkného by to nebylo. V Srbsku v neděli vyhrál prezidentské volby další ruský kůň, dosavadní prezident Aleksandar Vučić. Ten začínal svoji politickou kariéru jako tvrdý srbský nacionalista a ministr informací (tedy propagandy) vlády srbského prezidenta Slobodana Miloševiče, který byl později obviněn z válečných zločinů a skončil před haagským tribunálem, kde během procesu zemřel.

Teď je Vučić téměř neomezeným vládcem Srbska, blízkým spojencem maďarského premiéra Viktora Orbána a reprezentantem ruských a čínských zájmů na Balkáně. Srbská společnost neprošla výraznou sebereflexí ohledně toho, jakou roli hrál srbský nacionalismus ve válkách v bývalé Jugoslávii. Spíš se Srbové podobně jako nyní Rusové ohledně války na Ukrajině utvrzují v silně deformovaném vlastním pohledu, který zdůrazňuje pocit obklíčení, nepochopení a neporozumění celého okolí s výrazným jiráskovským rysem „proti všem“.

Hospodářská nestabilita, oblíbenost vlády pevné ruky, nejisté hranice, to všechno jsou rysy, které lze pořád na Balkáně najít v míře větší než hojné a dohromady to vytváří podhoubí pro dlouhodobé podrývání sebejistoty celé Evropy. Některým státům, jako je Černá Hora, Albánie nebo Severní Makedonie, se podařilo za těchto podmínek vstoupit do Severoatlantické aliance vlastně zázrakem.

Skutečnou stabilitu ale přináší až vstup do Evropské unie, která má mnohem tvrdší požadavky na dodržování společných pravidel, a účinnější nástroje, jak pomoci vybudovat prosperující společnost. Rusko by se tak nemělo tolik bát ukrajinského vstupu do NATO, ale do unie. To je asi sice málo viditelná, ovšem vedle nutnosti bránit diktátorům zabíjet lidi nejdůležitější balkánská lekce posledních třiceti let.