Hlasy těch, kteří přežili mariupolské peklo. Nevěřili, že bude válka. Teď se bavíme nejen o dětech, co z šoku přestaly mluvit

Byla sobota 12. února. V ukrajinském Mariupolu jsem nasedl do vlaku, který mě za 16 hodin dovezl do Kyjeva. V průmyslovém městě na břehu Azovského moře jsem strávil skoro týden. Mluvil jsem tam s rybáři, říkali, že by si potřebovali pořídit nové lodě. Milovníci řemeslných piv líčili, jak obtížně se k nim nové značky dostávají. Povídal jsem si s ekologickými aktivisty o tom, jakým způsobem by se dala zlepšit kvalita ovzduší. Mluvčí radnice mi ukazoval strategii rozvoje města do roku 2030. Pravoslavný kněz se pochlubil rekonstrukcí kostela a komunitním centrem, které vytvořil a kde učí děti anglicky.

Mluvili jsme o mnohém, jen o jednom jsme vlastně mlčeli. O válce. Ne úplně, téměř každý říkal, že s vědomím války žijí už osm let. Přece jenom, linie fronty s doněckými separatisty byla pouhých 30 kilometrů od města. Vysvětlovali mi, že každý má vlastní plán, jak a kam odvézt děti a staré rodiče, kdyby konflikt začal. Že doma mají trvanlivé potraviny na dva týdny. Ale z tónu rozhovorů bylo zřejmé, že nikdo ve válku nevěří. Nevěřil jsem ani já. Jak by mohla ruská armáda dobýt toto půlmilionové město? Vždyť by to byl strašlivý masakr, říkal jsem si.

SLOUPEK DANIELA ANÝŽE

Putin Západ úspěšně rozděloval, teď spojil i Joe Bidena s Andrzejem Dudou

25. 3. 2022 ▪ 3 min. čtení

Deset dní po mém návratu do Prahy začal ruský útok na Ukrajinu. Podle očekávání se Mariupol, ležící na půl cesty mezi separatisty a Ruskem anektovaným Krymem, stal jedním z prvních cílů. Pět počátečních dnů války ve městě ještě fungovala elektřina, internet, tekla teplá voda. Psal jsem si a volal se všemi, které jsem ve městě potkal. Jenže postupně začali mizet a od zbývajících přicházely zprávy o tom, že půlka města je bez elektřiny a lidé rozdělávají ohně na ulici, aby si mohli uvařit. Pak asi 10 dní jsem z Mariupolu nedostal žádnou zprávu. Postupně se však začali objevovat ti, kterým se podařilo dostat z města.

„Měl jsem plán odvézt děti a rodiče manželky na chatu, jenže když jsme tam vyrazili, ukázalo se, že na tu vesnici právě útočí jednotky separatistů z Doněcké lidové republiky. Otočil jsem auto a ujížděl zpátky. Kolem to bouchalo a v té rychlosti jsem urval nápravu. Takže jsme skončili zpět ve městě a bez auta,“ vzpomíná Artur, který pracoval jako systémový inženýr.

„Doufali jsme, že k dispozici budou kolony evakuačních autobusů. Jednou už jsme byli v autobusu, vyjeli jsme z města, ale pak se vepředu začalo střílet a museli jsme se vrátit,“ říká podnikatelka Anžela, kterou z Mariupolu nakonec odvezl soused v napůl rozstříleném mikroautobusu. „Objeli jsme minové pole a dostali se k ruským jednotkám. Po několika hodinách čekání nás pustili dál do Berďansku a nedovedete si představit tu rozkoš, když jsem se skoro po třech týdnech mohla osprchovat,“ vzpomíná energická šedesátnice, která nyní koordinuje pomoc pro další uprchlíky z Mariupolu.

Mráz, hlad, neustálé ostřelování, děti, které z šoku přestaly mluvit, vypálené domy. O tom se teď bavíme s lidmi z Mariupolu.