Naděje tváří v tvář Putinově hrozbě jadernou válkou: že se opět najdou lidé, kteří budou mít odvahu ustoupit

Námořníkům amerického torpédoborce Cony se naskytl pohled, jaký ještě nikdy neviděli. Nedaleko od nich, v Sargasovém moři, v oblasti známé také jako bermudský trojúhelník, se vynořila sovětská ponorka. Na její palubu vyběhli důstojníci, kteří ze sebe začali strhávat naprosto propocené uniformy – uvnitř ponorky bylo až 50 stupňů Celsia, poblíž motorů dokonce více než 60. Mezi důstojníky byli kapitán ponorky Valentin Savitskij a Vasilij Archipov, velitel svazu několika sovětských ponorek operujících v této oblasti.

I v hluboké noci bylo vidět stejně dobře jako ve dne – na ponorku mířily světlomety několika amerických lodí včetně torpédoborce Cony. Atmosféra byla mimořádně napjatá, byl 27. říjen 1962, vrchol kubánské raketové krize, v níž se obě supervelmoci dostaly na pokraj jaderné války. Sovětští a američtí námořníci si vyměnili několik světelných signálů. Zdálo se, že toto setkání bude sice mimořádné, ale nikoliv nebezpečné.

„Z ničeho nic náš klid ukončil pilot námořního letectva,“ vzpomínal Gary Slaughter, tehdy 23letý podporučík na torpédoborci Cony. „Řvaly nad námi motory jeho gigantického letadla P2V Neptune.“ Pilot shodil několik zápalných náloží, aby si ponorku mohl co nejlépe vyfotit. Vyvolaly ohlušující rámus. „Prásk! Prásk! Prásk! Záblesky světla byly oslepující,“ popsal situaci Slaughter.

Kapitán ponorky Savitskij si to vyložil jednoznačně. „Domníval se, že je terčem útoku,“ zaznamenal Slaughter. „Přední torpédová šachta ponorky teď mířila ve směru na Cony.“

Na palubě amerického torpédoborce vypukla panika. Jeho kapitán ale zachoval chladnou hlavu a nařídil Slaughterovi, aby se ponorce za chování pilota omluvil. Slaughter omluvu ihned signalizoval. „Naštěstí byla krátká. Slaughter by si asi jen stěží dokázal představit, že právě vyřešil nejen nepodstatné nedorozumění, ale že zabránil jaderné válce. Torpédo, které mířilo na Cony a ostatní lodě, jež ponorku obklopovaly, bylo vyzbrojeno jadernou hlavicí,“ píše historik Serhii Plokhy ve své nedávno vydané a doslova strhující knize Jaderné bláznovství, nová historie kubánské raketové krize.

Jak mohla situace dojít tak daleko? Sovětská ponorka s označením B-59 byla součástí skupiny čtyř sovětských ponorek, které se skrývaly v Sargasovém moři. Měly za úkol doprovázet sovětské lodě, které na Kubu vezly jaderné zbraně. Vůdce SSSR Nikita Chruščov věřil, že operaci utají, následně existenci zbraní triumfálně oznámí světu a bude na Američanech požadovat ústupky. Jenže americký letecký průzkum zbraně odhalil. A obě nukleární supervelmoci stály tváří v tvář. S prstem na spoušti, doslova.

Američané ponorku B-59 objevili a několik dní se pokoušeli přimět ji k vynoření a k identifikaci. Kapitán Savitskij se snažil uniknout, ale neúspěšně. Z amerických lodí směrem k jeho ponorce například pršely cvičné hlubinné nálože – šlo o snahu navázat kontakt, ale sovětští námořníci si nemohli být jisti, jestli nálože neobsahují skutečnou trhavinu.

Najednou se poblíž ponorky ozvala obrovská rána. Savitskij, totálně vyčerpaný a neschopen navázat spojení s Moskvou, propadl zuřivosti. Jeho ponorka měla k dispozici 22 torpéd, z nichž jedno bylo jaderné. Právě to nařídil Savitskij zasunout do odpalovací šachty. „Nahoře už možná začala válka a my se tady zblázníme. Teď je zasáhneme vším, co máme,“ křičel prý Savitskij podle vzpomínek jednoho z jeho důstojníků. A nařídil vynoření a jaderný útok. Archipov, který sice ponorce přímo nevelel, ale fakticky byl nejvýše postaveným důstojníkem na palubě, se prý, jako jediný z vyšších důstojníků, postavil proti.

Je to příběh, který jiní členové posádky později zpochybnili. Vše nejspíš, tedy zpočátku, probíhalo výrazně klidněji. Savitskij dal rozkaz k vynoření, a to proto, že neměl na výběr, elektrické baterie jeho stroje byly prázdné a ponorka na hladinu vystoupat prostě musela. Ještě před vynořením ovšem Savitskij nařídil připravit jaderné torpédo k boji. Důstojník pověřený vykonáním tohoto rozkazu oněměl úžasem a nezmohl se na slovo. Neudělal nic. Situace dospěla na hranici vzpoury. Ale jaderné torpédo nakonec přece jen putovalo do torpédové šachty.

Autor HN

Co se pokazilo? Důvody, proč se vztahy mezi Západem a Ruskem vyhrotily až k dnešnímu nepřátelství

4. 3. 2022 ▪ 7 min. čtení

A právě následující okamžiky pozoroval z paluby torpédoborce Cony podporučík Gary Slaughter. Nemohl vědět, jak extrémní desítky hodin měli sovětští námořníci za sebou. Jejich ponorka byla zkonstruovaná pro chladné vody Severního moře, nikoliv pro operace v Karibiku. Kromě zmíněné extrémní teploty místy přesahující 60 stupňů dosahovala koncentrace oxidu uhličitého na palubě hodnot už takřka neslučitelných se životem. Námořníci byli na pokraji sil, netušili, co se děje nad hladinou. Možnost, že už zuří válka, byla z jejich pohledu naprosto realistická.

Po vynoření ponorky se ale nějakou dobu nedělo nic. Jenže do toho nad hlavami sovětských důstojníků zaburácelo americké protiponorkové letadlo. Kapitán Savitskij vydal rozkaz zasáhnout opodál stojící torpédoborec Cole jaderným torpédem. Že k tomu nedošlo, bylo neuvěřitelným štěstím. Jak řečeno, podporučík Slaughter sice směrem k ponorce okamžitě signalizoval omluvu, ale Savitskij ji neviděl – bleskurychle totiž slezl dovnitř svého stroje. Po něm slézali další důstojníci a až na samém konci stál Vasilij Archipov, velitel skupiny sovětských ponorek. Ten Slaughterovu signalizaci zahlédl a rozkázal útok zrušit.

Dopadlo by vše jinak, kdyby tím posledním mužem na můstku sovětské ponorky byl někdo jiný než Archipov? Nevíme. Vyloučit se to ale nedá – třeba kapitán Savitskij se evidentně choval s menším klidem. Asi nikdo to nevyjádřil lépe než americká metalcorová skupina Converge v písni Archipovský klid.

„Trpělivost je test, odděluje muže od chlapců, a můj archipovský klid mi poslouží, až bude třeba. Jsou to ohně, které uhasíme, co nás zachrání před našimi pekly. Jsou to války, které nebojujeme, co umožňuje lásce, aby přežila.“

Pokud by Archipov rozkaz k útoku nezrušil, americký torpédoborec Cole by zasáhlo jaderné torpédo, jehož síla se rovnala dvěma třetinám bomby svržené na japonskou Hirošimu. Všechny americké lodě nacházející se v dané oblasti by zničil buď výbuch, nebo by je převrhla obrovská vlna, kterou by exploze způsobila. Americký prezident John Kennedy by prakticky neměl jinou možnost než na sovětský jaderný útok odpovědět stejně.

Byl to přitom sám Kennedy, kdo se jen o pár dní dříve než Archipov ocitl tváří v tvář nesmírnému dilematu. Jeho generálové na něj tlačili, aby na objevení sovětských jaderných hlavic na Kubě reagoval okamžitým útokem a invazí na ostrov. Kennedy se nakonec vzepřel – uvědomoval si, že by zemřely tisíce sovětských vojáků a Moskva by musela odpovědět. Jaderné válce by se už jen těžko dalo zabránit.

Nukleární katastrofa přitom byla ještě mnohem blíž, než si Američané tehdy uvědomovali. Netušili, že Sověti na Kubě měli i taktické jaderné zbraně, tedy hlavice s krátkým doletem určené k nasazení proti invazní armádě. V jednu chvíli přitom bylo jejich použití čistě v kompetenci místních sovětských velitelů. Pokud by tedy Kennedy vyhověl naléhání svých generálů a schválil invazi na Kubu, americké síly by dost možná vyhladil sovětský jaderný protiútok. A následnou americkou odpověď si asi dokážeme představit.

Když se o existenci sovětských taktických jaderných zbraní na Kubě o 30 let později dozvěděl Kennedyho ministr obrany Robert McNamara, „musel se chytit stolu, aby neupadl“, vzpomínal jeden ze svědků. „Bylo to šokující. Znamenalo to, že pokud bychom se na Kubě vylodili, na 99 procent by došlo k jaderné válce,“ prohlásil zdrcený McNamara.“

Svět zachránili lidé jako Kennedy a Archipov. Ti, kteří „měli odvahu ustoupit“, jak to ve své knize nazval historik Serhii Plokhy. A připomíná, že takovou odvahu svět potřebuje i dnes.

Původně publikováno 22. října 2021 na výročí kubánské raketové krize