Chata uprostřed Prahy. Proč ceny odstupného v zahrádkářských koloniích letí divoce vzhůru

Zdeňka Kopecká odemyká vrátka. Štíhlá předsedkyně zahrádkářů s respirátorem na obličeji pouští do kolonie na Libeňském ostrově mladšího muže, který si podle protipandemických předpisů rovněž vzorně zakrývá nos a ústa. Je začátek dubna 2021, zákaz opouštět hlavní město dosud platí a Robert Kavan, jenž je tu poprvé, se náhle ocitá ve světě, který je běžně pro většinu Pražanů nedostupný. Ajťák z nedalekých Holešovic se rozhlíží kolem sebe: před chatkami v zeleni posedávají spokojeně se tvářící lidé bez roušek, další se hrabou v záhoncích, děti pobíhají kolem svého bunkru v roští na břehu slepého ramene Vltavy, opodál číhají na úlovek rybáři. Idylu doplňuje bubnování strakapouda. Zatímco tisíce českých chat a chalup v celé zemi v té době zejí kvůli zákazu cestovat mezi okresy prázdnotou, osady zahrádkářů v centru města skýtají azyl a vyžití, které by bylo mnoho lidí ochotno vyvážit zlatem.

„Je to trochu risk, ale půjdu do toho,“ prohlašuje odhodlaně pan Kavan. Podle svých slov je ochoten zaplatit sumu 800 tisíc korun jako odstupné za volnou zahrádku s malou zděnou chatkou, na kterou se přišel do libeňské kolonie podívat. Zmíněný risk je ale v tom, že o zahrádku a chatku může pan Kavan třeba i během jednoho roku přijít a stavbu bude ještě muset za vlastní peníze odstranit. Pozemky na Libeňském ostrově totiž patří magistrátu a radnice je zahrádkářům pronajímá na dobu neurčitou s roční výpovědní lhůtou. „Je to pro případ, kdyby město mělo s těmi pozemky jiné plány,“ říká radní magistrátu Jan Chabr z TOP 09. Dodává nicméně, že o žádných nových záměrech s Libeňským ostrovem neví: „Město kolonie rušit nechce.“