Vzpomeň si na koronáč a plať

Restaurační karanténa je konečně za námi, byť některé restaurace už nikdy neotevřou.

A jiné otevřou jinde a jinak. Stejně jako koronavirus lidi zabíjel hlavně v souvislosti s jinými chorobami, byl i pro některé restaurace jen posledním hřebíčkem do rakve.

Současně ale ukázal, jak je svět bez restaurací smutný. Kvůli komunismu, který gastronomii ponížil na jednu velkou závodní jídelnu, sice v Česku stále přežívá lidové moudro, že nejlíp se najíte doma, v případě dobré restaurace to ale neplatí. Dokonce je to naopak: doma se nikdy nenajíme tak jako v dobré restauraci, i když jsme dnes všichni televizní nebo facebookoví šéfkuchaři.

I proto se nejen já, ale i většina mých známých tolik těšíme, až si zase zajdeme do restaurace. A držíme všem restauratérům, kteří si zaslouží přežít, palce. Přesto jsem ale i od milovníků dobrého jídla slyšel jednu kritiku restauratérů. A sice snahu některých z nich prosadit vládní kompenzaci ušlého zisku, jíž dal v médiích jako obvykle tvář Zdeněk Pohlreich. Mnoha mým známým koronavirus taky výrazně "nakazil" život, zatímco některým vymazal tržby stejně jako restauratérům. I oni ochutnali nulu. Nikdo z nich ale nežádá kompenzaci snížených příjmů nebo ušlého zisku. Protože pak bychom ji museli žádat skoro všichni a nejspíš bychom společně zbankrotovali.

A je tu ještě jedna věc. Krize bývají momentem pravdy, takže buďme upřímní: spousta restauratérů dopřávala svým dodavatelům "koronavirus" dávno před karanténou, když jim prostě neplatila, ačkoliv někteří z nich střídají luxusní auta jako boty. Přesto nejen svým dodavatelům vína, kterých znám dost, klidně zrušili tržby, když jim i několik měsíců neuhradili faktury. Jen o nich nikdo neslyšel, neboť neměli kde vymáhat "kompenzaci ušlého zisku". Teď si totéž na vlastní kůži prožili sami restauratéři, když jim přes dva měsíce nezaplatili hosté, kteří prostě nepřišli. Doufám proto, že si tuhle zkušenost vezmou k srdci, protože bez peněz se nedá žít ani v komunismu.