Vítejte na pohřební hostině za Karlovy Vary. Miloš Urban tvrdí, že už zabil mnoho lidí, ale ještě nikoho tak drsně jako ve své poslední próze

KAR je temná kniha. I když Miloš Urban tvrdí, že už zabil spoustu lidí, způsob, jakým to pojal ve své poslední detektivce, je výjimečně drsný. "Můžou za to asi Karlovy Vary. Mé milované i nenáviděné rodné město," říká. "Dlouho jsem o něm chtěl napsat, ale nevěděl jsem, jak na to. Až jsem si přečetl zprávu o floridském kanibalovi. A měl jsem to!"

Lehce se usmívá, když líčí, jak znovu procházel těmi známými ulicemi, nahlížel do zahrad, do oken školky či školy, jak vzpomínal na bazén hotelu Thermal, když ještě býval ozdobou celého města a on v něm pravidelně plaval s babičkou, na byt, kde bydleli s bratrem-dvojčetem a rodiči. Krok po kroku se vrací ve vlastních stopách, objevuje znovu důvěrně známá místa, žasne nad svou i jejich proměnou a nad zkázou města, jež bývalo kdysi sice nudné pro dospívajícího muže, ale pořád živé, pulzující, zatímco teď zvolna odumírá a vývěsní štíty v azbuce jen marně chrastí ve větru. Je to mysteriózní "pohřební hostina za jedno město", což říká i podtitul knihy. Miloš Urban píše děsivý příběh, v němž lidé požírají lidi, s chutí. S chutí vraždí, dokonce i děti. Tak to tu ještě skutečně nebylo.

Jak se vám spí poté, co jste dopsal tak temnou detektivku?

Dobře, už jsem to dopsal a ten náklad, co jsem na sobě měl, je pryč. Vypsal jsem se z toho. To jsem potřeboval a teď se mi spí dobře, i když mám trochu obavy, že jsem už tak vypsaný, že možná už nikdy nic nenapíšu.

Takže se dostavila krize z bílé stránky, respektive prázdného monitoru? Už jste to někdy zažil?

Asi tak dvakrát nebo třikrát, ale vždy se to před dokončením knížky zlomilo. Teď mám knížku hotovou, vyšla − a žádný nový nápad nepřichází. Možná je to taky tím, že se uzavřel kruh. Vracím se domů, do Karlových Varů, a tou knížkou jako kdyby skutečně něco skončilo.

Říkáte to podezřele smířeně. Nechce se mi ale věřit, že jen tak přestanete psát.

Asi by mi vážně nevadilo, kdybych už nic jiného nenapsal. Mám pocit, že jsem toho napsal dost, a teď s velkou radostí zase překládám. To jsem dlouho nemohl právě kvůli vlastnímu psaní. Na to jsem se soustředil a vlastně se stal poměrně vyhořelým redaktorem, až jsem svou práci v nakladatelství začal nenávidět. A teď se k ní vracím a vyloženě mě to baví, vím, že to chci dělat až do penze, nechci už měnit profesi.