Našla jsem skryté světy Zlína, prozrazuje Karolina Zalabáková. Její dokumentární snímek Batalives vznikal v Evropě, Indii i Jižní Americe

Ve zlínské fabrice Tomáše Bati kdysi pracoval její dědeček i otec. Ačkoliv dnes už Karolina Zalabáková žije v Brně, do Zlína se často vrací. Doktorské studium v ateliéru audiovize na tamní univerzitě zakončila dokumentárním filmem, který mapuje život v pěti baťovských městech napříč planetou. Ve spolupráci se spolužákem Petrem Babincem se mladá režisérka vypravila do indického Batanagaru, nizozemského Batadorpu, chorvatského Borova Naselje, jež se dříve jmenovalo Bata‑Borovo, a do Batayporu v Brazílii. Natáčelo se samozřejmě i ve Zlíně.

Celovečerní snímek Batalives měl premiéru předloni. „Chtěli jsme říct, že Baťa nebyl Bůh. Ale jeho zápal vybudovat fungující impérium, které ve světě nemá obdoby, mě dodnes fascinuje,“ říká usměvavá blondýnka, když se setkáváme v areálu brněnského bazénu. Ostatně „na bazén“ kdysi chodili i zaměstnanci obuvnických továren v baťovských městech. Povinně. Aby měli při práci dobrou kondici.

Baťovských měst je po světě čtyřicet. S jakým záměrem jste pro natáčení vybrali právě tuto pětici?

Od začátku nám bylo jasné, že pokud film nemá být jen povrchní útržkovitou mozaikou, nesmí být měst přespříliš – aby se téma dalo srozumitelně odvyprávět na ploše celovečerního dokumentu, který bude navíc divácky únosný. A zároveň jsme chtěli, aby byla města rozprostřená po celém světě. Nakonec jsme natáčeli v Evropě, Indii a Jižní Americe.

Původně jste ale měli natáčet také v Kanadě, proč to nevyšlo?

Ano, chtěli jsme do filmu zahrnout i kanadskou Batawu, ale plán nevyšel kvůli rozpočtu. Zpětně jsem si městečko mohla prohlédnout aspoň jako turistka, je kouzelné. Přijíždí se tam po lokální silničce, která se samozřejmě jmenuje třída Tomáše Bati. Na konci stojí bývalá továrna přestavěná do podoby nádherných loftových bytů.

Podle jakých kritérií jste pro film hledali hlavní protagonisty?

Každý z nich je tak trochu hrdina své země a města. A každý vyžadoval trochu jiný přístup. Dopředu jsme věděli, že nechceme točit klasický situační dokument, rozhodli jsme se trochu experimentovat s formou a udělat crossový žánr „doc‑fi“ – něco mezi dokumentem a hraným filmem. Takže jsme měli dopředu připravený poměrně detailní scénář. Nejtěžší hledání hlavního hrdiny se paradoxně odehrálo ve Zlíně, i když jsme si mysleli, že město známe jako svoje boty. V Indii už jsme nehledali klasického zaměstnance továrny, ale někoho, kdo pracuje v malé dílně v podstatě na koleni. Podobně to bylo v Brazílii a Nizozemí, kde jsme na pana Henryka narazili přímo při obhlídkách terénu.

Pocházíte ze Zlína. Co pro vás to město znamená?

Vyrůstala jsem ve městě, kde je pro dítě všechno z neznámého důvodu pojmenované po Baťovi: ulice, nemocnice, univerzita… Tomáš Baťa je navíc nad městem pochován a jako duch na něj i jeho obyvatele shlíží. Já jsem navíc vyrostla v typickém baťovském domku z červených cihel. Ale nikdy mi to nepřipadalo zvláštní, dokud jsem o pár let později neopustila hranice města. Tehdy mi došlo, jak moc je ve Zlíně zakořeněný lokální patriotismus. Nehodnotím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale prostě to tak je a lidé tam žijí v jakési povinné adoraci tradic, atmosféry a kultu, který přirozeně přijímají za vlastní. Pro někoho, kdo do Zlína přijede poprvé, to místo působí jako mix New Yorku a valašské vesnice se silnou hollywoodskou story.

O baťovská města jste se zajímala odjakživa?

Až když jsem nastupovala na doktorské studium, zjistila jsem, že jich je ve světě několik desítek. Dnes je to už poměrně známý fakt, ale před deseti lety o tom moc lidí nevědělo, zvlášť mladší generace. S kameramanem Lukášem Gargulákem a kolegou Petrem Babincem, který se do Zlína kvůli škole přistěhoval, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, jak to téma zpracovat atraktivně pro diváky napříč společností. Když ten projekt zpětně hodnotím, jeho vznik vnímám jako vlastní potřebu vyjádřit se k hodně osobnímu tématu – jak se vyrovnat s tím, že vyrůstáte ve sci‑fi skanzenu s prvky americké metropole a východní Moravy. Snažili jsme se do hlavní role nestavět konkrétní města, ale příběhy skutečných lidí, kteří v nich žijí. Vyprávět, jak vypadá jejich dnešní život a jakým způsobem na ně doléhá odkaz bývalého Baťova impéria. Film Batalives dnes někdo chápe jako komedii a jiný zase jako memento úsvitu jedné unikátní éry.

Jak jste prožívala natáčení v rodném městě?

Sama pro sebe jsem Zlín objevovala znovu, z jiných úhlů pohledu. Jasně, každý člověk do jisté míry zná své město a používá ho na každodenní bázi. My jsme pátrali v minulosti a nořili se do původního továrního kontextu. Na první pohled totiž Zlín může mít trochu komerční nádech – továrna je přestavěna na kavárny a obchůdky, kde je všechno raw, vegan a bio. Pak ale zatočíte do postranní uličky a zjistíte, že se tam dodnes šije na původních zelených strojích. Takhle jsme postupně objevovali takové zlínské zapadlé vlastence, jejich pokojíčky, utajené světy.