Snadno bychom si ji mohli představit ve vedení úspěšné firmy. Její oči za obroučkami brýlí hledí sice přísně, ale autorita, která z ní vyzařuje, nikoho nedusí a netlačí do kouta. A když se z tenisek přezuje do lodiček, místo sportovního typu ženy tu stojí elegantní dáma.

Její práce se od řízení firmy nejspíš zas tak neliší. Stejně jako vrcholový manažer musí i trenér vědět, na koho zatlačit a koho podpořit, nebo rozpoznat, jaké jsou v týmu vztahy.

Během své více než třicetileté trenérské ka­riéry mnohokrát dokázala, že pokud jde o vedení basketbalistek, těžko bychom hledali většího experta než je ona. Se svými týmy získala 21 národních ligových titulů a pět vítězství v eurolize. Zázraky dokázala především s družstvem slovenského Ružomberku, které se pod jejím vedením v 90. letech zařadilo mezi přední evropské týmy. Nyní už osmým rokem vede basketbalistky ZVVZ USK Praha.

Ačkoliv spousta z nich před začátkem letošní sezony odešla jinam, nový, nesehraný celek se probojoval mezi čtyři nejlepší v eurolize. "Tento tým je zázrak," říká Slovenka, která začínala s "velkým" basketem v dresu vysokoškolské Slavie právě v hale USK. "A tady s ním i skončím," tvrdí na palubovce obklopené barevnými sedačkami. Navzdory původnímu plánu to ale hned tak nebude.

jarvis_5c9cc40d498e11e9dd122fcd.jpeg
Foto: Lukáš Oujeský

Pocházíte ze Žiliny, ale už v dětství jste jezdila s rodinou do Prahy za babičkou. Váš původ je tedy československý?

Spíš česko-rusko-slovenský. Babička z tatínkovy strany byla Ruska, ale žila na Ukrajině, kde si vzala dědečka, Jaroslava Hejka. Pocházel z Prahy a začátkem 20. století působil jako šéf České banky v Kyjevě. Zapojil se do politiky, podporoval vznik Československa a během první světové války navštěvoval zajatecké tábory, kde hledal Čechy a Slováky, kteří by mohli sloužit v legiích. Jenže se přitom nakazil tyfem a těsně po válce zemřel. Když začátkem 20. let vypukl na Ukrajině hladomor, babička se sbalila a se třemi dětmi odjela dobytčákem do Prahy, protože tady žila část jejích příbuzných. Tehdy panovala v Československu vstřícná atmosféra, země přijímala uprchlíky z Ruska a bylo tu dokonce ruské gymnázium, kde babička získala místo a díky tomu i ubytování.

To je rodinná historie zralá na román. Ale chybí v něm slovenská linka.

Jedním z těch tří dětí byl můj otec, který vystudoval v Praze stavební fakultu ČVUT. V 50. letech byl vyslán na Slovensko do malé dědinky na Oravě, kde měl za úkol postavit cestu. Potkal tam moji maminku, slovenskou učitelku, kterou na Oravu poslali stejně jako jeho. Díky tomu jsme se já a moje sestra narodily na Slovensku.

Natália Hejková (64)

Rodačka ze Žiliny začala s basketbalem ve 14 letech. V roce 1972 přešla do pražského vysokoškolského týmu Slavie, s nímž o rok později vyhrála mistrovství Československa. Mezi lety 1979 a 1986 hrála za Ružomberok a později tamtéž až do roku 2003 působila jako trenérka. Pod jejím vedením tým třikrát zvítězil ve federální lize, desetkrát ve slovenské lize a dvakrát v Eurolize. V následujících letech trénovala družstvo maďarské Šoproně a pak Spartaku Moskevská oblast, s nímž dvakrát vyhrála Euroligu a získala dva tituly také v nejvyšší ruské soutěži. Působila i v Dynamu Moskva a ve španělské Valencii. Jako hlavní trenérka slovenské reprezentace získala čtvrté místo na evropském šampionátu v roce 1999. S reprezentací Ruska získala v roli asistentky titul mistryň Evropy v roce 2007 a bronzovou medaili na LOH v Pekingu následující rok. Tým ZVVZ USK trénuje od roku 2012. Dosud s ním šestkrát vyhrála domácí basketbalovou ligu. V Eurolize tým postoupil za posledních pět let čtyřikrát na závěrečný turnaj, v roce 2015 ho ovládl. Finále letošní soutěže se odehraje v půlce dubna. V anketě Slovenské basketbalové federace byla Natália Hejková vyhlášena trenérkou století a od roku 1998 je i nositelkou Řádu Ľudovíta Štúra III. třídy.

Dětství jste strávila v Žilině. Jaké bylo?

Úžasné, protože jsme bydleli v kolonii dřevěných dvojdomků na švédský způsob. Stála na kraji města, obklopená přírodou a každé děcko včetně mě sportovalo. Když jsem se podívala z okna a viděla, že děti venku něco hrají, šla jsem a přidala se k nim.

K basketbalu jste se dostala až ve 14 letech, což je poměrně pozdě. Jakou šanci na profesionální kariéru byste v takovém věku měla dnes?

Velmi malou, dnes už pátnácti- či šestnáctiletá děvčata, pokud jsou šikovná, začínají v ligovém týmu. Tehdy to ale bylo jinak a také díky tomu, že jsem měla za sebou průpravu z jiných sportů, šla moje výkonnost rychle nahoru.

V 70. letech jste hrála ve vysokoškolském týmu Slavie, protože jste v Praze studovala práva. Vaše hráčská a především trenérská kariéra je ale spojená zejména s Ružomberkem. Jak jste se tam ocitla?

Díky svému bratranci. Pracoval v ružomberském závodu Svit a kamarádil se s šéfem tamního basketbalového oddílu Jozefem Micudou. Bratranec mu poradil, aby mě angažoval do týmu, protože v Praze končím školu a budu muset změnit tým. Micuda za mnou tedy začátkem léta vyrazil do Prahy. Jenže nezastihl mě doma, jen sestru, která mu řekla, že jsem na koupališti na Lhotce. Neváhal a vyrazil za mnou na plavečák, kde si mě nechal vyvolat rozhlasem. Vylekalo mě to, myslela jsem si, že se někomu něco stalo. Hned na tom koupališti mě začal přemlouvat. Kývla jsem na jeho nabídku i proto, že Ružomberok leží asi 60 kilometrů od Žiliny. Domluvili jsme se, že tam půjdu na dva roky, a nakonec z toho bylo 24 let. V roce 1979 jsem tam přišla a roku 2003 odcházela.

Na jakém postu jste hrála?

Dneska se tomu říká "dvojka", dřív druhá rozehrávačka, která tvoří hru. Nebyla jsem ale hlavní, na to tam byly jiné osobnosti.

S Ružomberkem jste potom zaznamenala úspěchy hlavně jako trenérka. Třikrát jste s ním vyhrála ještě federální ligu, desetkrát slovenskou ligu a dvakrát Euroligu. Z týmu vzpomínáte zejména na hráčku Ivetu Bielikovou. Čím byla výjimečná?

Byla to osobnost s nesmírnou vůlí. Seděl na ni slogan "Kde jiní končí, my začínáme". Nechtěla se vzdát ani ve chvíli, kdy už padaly jiné hráčky doslova na hubu a ona sama měla vyčerpáním bílé rty. Nezapomenu, jak jsme hrály doma v Ružomberku finále Euroligy. Zvítězily jsme nakonec po dvou prodlouženích. Kdyby Iveta nedala pět vteřin před koncem základní hrací doby trojku, vůbec by se neprodlužovalo. Ale ona zkrátka nepřipustila, abychom doma ve finále prohrály.

O co víc mi bůh dopřál v basketu, o to víc mi vzal v osobním životě.

V 80. letech asi nebylo moc trenérek na vrcholové úrovni. Setkala jste se někdy se zpochybňováním svých schopností kvůli tomu, že jste žena?

Jednou se mi něco takového stalo během obhajoby sezonního tréninkového plánu. Sportovní činovník, který tyto elaboráty posuzoval, si na titulní straně přečetl: hlavní trenér − Nátália Hejková. Spontánně z něj vypadlo. "To je snad sranda." Ale hned si uvědomil, že to přehnal, a protože měl špatné svědomí, jeho oponentura byla mírná a všechno schválil. Je pravda, že ženy na vrcholové úrovni v Československu netrénovaly, pracovaly spíš s dětmi, a nebylo to obvyklé ani jinde v Evropě. Zatímco v Americe tehdy vedly 90 procent basketbalových univerzitních ženských týmů. To se ale později změnilo, protože se ve vysokoškolském sportu objevily slušné peníze, muži začali mít o tyto trenérské pozice zájem a dnes už vedou ženy méně než 40 procent ženských týmů. Nikdo neví, co s tím.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • Jaké jsou výhody a nevýhody, když žena trénuje ženy?
  • Projevuje se na výkonu hráček, že mají nového partnera nebo partnerku?
  • Změní Natálii Hejkové letošní úspěch její profesní plány?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se