S Karlem Gottem už František Janeček, bardův dlouholetý polistopadový manažer, osm roků nespolupracuje, ale rozešli se prý v dobrém. Svědčit o tom může i malovaný zpěvákův portrét nad Janečkovým pracovním stolem. Někdejší kapelník skupiny Kroky, ukázkového produktu populární hudby normalizačního období, i ve svých 74 letech nesmlouvavou rukou šéfuje muzikálovým produkcím ve své GoJa Music Hall na pražském Výstavišti. "Vás to nebaví, já to na vás poznám," sleduje mě zkoumavě Janeček, když mi na monitoru v sídle své firmy v jedné z jeho dvou hostivařských vil pouští úryvky ze show na newyorské Broadwayi, o jejíž licenci pro pražské uvedení jedná.
Během rozhovoru vykouří několik cigaret. Z toho by neměli radost lékaři, kteří o Janečka pečovali po infarktu, který utrpěl letos na jaře ve svém floridském apartmá. Tehdy mu včasným přivoláním lékaře zachránila život Natálie Grossová, dcera před třemi lety zesnulého bývalého premiéra Stanislava Grosse, jež byla u Janečka na návštěvě. Její rodina vlastní v miamském komplexu byt sousedící s tím, jenž patří hudebnímu bossovi. Teprve šestnáctiletá Natálie Grossová získala hlavní roli v předchozím Janečkově muzikálu Ples upírů. Od letošního září lidé do jeho divadla chodí na Fantoma opery, kde jednu z postav hraje Tereza Mátlová, o 31 let mladší Janečkova partnerka.
Před dvaceti lety jste v jednom rozhovoru řekl, že pracujete dvanáct až šestnáct hodin denně. Teď jste ale asi zvolnil, ne?
Upřímně, nemám pocit, že bych zvolnil. Když v životě najedete na nějaký rytmus, a navíc vás to ještě podněcuje a baví, tak se nezařadíte do kategorie odpočívající důchodce, který sedí u okna a dívá se, jak kolem chodí lidi a jezdí tramvaje. Samozřejmé je, že vám energie ubyde. Ale já si neumím představit, že bych byl bez práce.
◼ Hudební a muzikálový producent a někdejší popový klávesista se narodil před 74 lety v Praze. Vystudoval pedagogickou fakultu a sedm let učil biologii a chemii. Později vystudoval dálkově práva.
◼ V roce 1973 založil skupinu Kroky, která nejdříve doprovázela polskou zpěvačku Marylu Rodowiczovou, následně Janu Kratochvílovou, v roce 1979 se stal hlavním interpretem Michal David.
◼ Ve druhé polovině 80. let dostal Janeček povolení pracovat pro hudební oddělení mnichovské firmy Promotion Sport Marketing. Po roce 1989 obchodoval s textilem, v roce 1993 založil s Karlem Gottem společnost GoJa a stal se manažerem jeho koncertů. V roce 2001 Janeček otevřel muzikálové divadlo GoJa Music Hall.
◼ Se zpěvačkou Terezou Mátlovou má desetiletou dceru, z předchozího vztahu dvě dospělé děti.
Takže ještě nemáte ani volné víkendy?
Jistěže ne, hraju divadlo. V tom, myslím si, jsem trošičku jiný než řada mých kolegů. Já jdu na každé svoje představení. A to je v pátek, v sobotu a v neděli. V sobotu dvakrát. Čili tady v kanceláři v pátek pracuju do pěti, pak zvednu kotvy a před šestou jsem na zvukové zkoušce.
To jste mikromanažer jako Andrej Babiš, který musí mít všechno pod kontrolou?
Ne. Ale my hrajeme především zahraniční licenční tituly a pro ně platí diametrální rozdíl v celkovém pojetí ve srovnání s jinými divadly, která dělají české věci. Nebudu nikoho jmenovat. Tímhle formátem se zabývám 25 let. A když si zajdete na Fantoma opery ke mně a pak na nějakou českou provenienci, po deseti minutách ucítíte, že je to markantní rozdíl. Já mám celoživotně jediné kritérium. A tím je publikum.
Všiml jsem si, že máte vyprodáno na měsíc dopředu.
Pro mě je divák na prvním místě. A samozřejmě mi jde o to, abych získal licenci na další muzikál. Ti Angličani a Američani, kteří je udělují, vás musí mít opravdu dobře prověřeného. Show je jedna část a druhá část je byznys. To znamená, že závazky musí být ze sta procent splněné, bez vad na kráse. Tak se budují letité vztahy. Proto jsem dělal Miss Saigon nebo Bídníky třikrát po sobě.
Loni vyšel na serveru Neovlivní.cz žebříček nejvlivnějších mužů v českém showbyznysu. Byl jste na sedmém místě. Cítíte se na víc?
Já to neřeším, to řeší mlaďoši. Ankety tohoto typu mě nechávají chladným. V čem vlivný? Zaprvé sám sebe celoživotně příliš neprožívám. To, co dělám, je řemeslo jako každé jiné. Ale samozřejmě jsou dobří a špatní instalatéři. A vliv? Nevím. Je ale pravda, že v naší produkci se v průměru pohybuje 350 herců, maskérů a převlékačů. Je to docela slušná továrna.
Vraťme se na start vaší kariéry. Na začátku 70. let jste se spojil s tehdy slavnou polskou zpěvačkou Marylou Rodowiczovou. Prý s vámi v Praze i žila?
Ano, pět let. Tady v tom domě, kde teď sedíme a který jsem postavil. Byla to moje láska a měl jsem k ní obrovský respekt. Ona patří k nejmuzikálnějším lidem, jaké jsem kdy potkal. Sypala jeden šlágr za druhým. Maruška Rottrová, Jana Kratochvílová i Helena Vondráčková některé převzaly od ní.
Jana Kratochvílová byla také ve vaší kapele. Jedna z nejoriginálnějších a poté nejbizarnějších zpěvaček, jakou český pop měl. Jak se s ní spolupracovalo?
To jste pojmenoval pěkně. Teď je ještě bizarnější, než bývala. Bylo to složité. Ale pro mě byla umělecky něco zcela ojedinělého a výjimečného. A když vidím takovéto zjevení, v tu chvíli zapomenu, že jsem panna.
Narážíte na znamení, v němž jste se narodil a které je spíše akurátní a vyznává pečlivost…
… a přesná pravidla z jedné i druhé strany. To občas působí potíže. Ale zpátky k Janě. Nejkomplikovanější moment byl v tom, že jste nevěděl, kdy se dostaví nebo jestli se vůbec dostaví. Jezdili jsme spolu na koncerty v mém autě a ona přišla tu s půlhodinovým, tu s hodinovým zpožděním: "Františku, já se vám vomlouvám." Musíte se vžít do situace, máte 200 kilometrů před sebou a nemůžete na místo přijet pět minut před vystoupením. Bylo potřeba dorazit minimálně tři hodiny dopředu, aby se udělala zvuková zkouška a další přípravy.
Proč jste od zpěvaček typu Rodowiczowá či Kratochvílová, které se líbily posluchačům i kritikům, přešaltoval na poněkud jinou úroveň, k Michalu Davidovi a pak i k postavičkám jako Pavel Horňák nebo Markéta Muchová?
Myslím, že v sobě mám hodně pokory. A přistupuju ke každému s velkým respektem. Vycházejme z toho, co jsem vám řekl: že vnímám hudbu z pohledu diváka. U těch písní, které jsem napsal já, David a Barták a ještě další lidi, jsem pyšný na to, že po 35 letech fungují. Michal David vyprodá halu pro osm až deset tisíc lidí. Teď má turné a jedenáct hal vyprodaných. Ty, co nad ním ohrnují nos, vnímám okrajově. Já se ani ke konkurenci nevymezuju takovýmto způsobem. Když mě v jiném divadle něco neoslní, nevidím důvod, abych to dílo pozvracel. Mně to přijde nevychované. Praktikuju americký model. Tam lidi soupeří, jde o daleko větší peníze, velmi se vymezují a pak na ně najede kamera a všechno je "great". Je to otázka úrovně vystupování a chování.
Uspokojovalo vás víc, že vaši hudbu poslouchají miliony lidí, anebo to, že přináší miliony na účet?
Lhal bych, že jedno nesouvisí s druhým. Vždyť se to jmenuje showbyznys. To je, jako kdybyste chtěl, aby Škodovka vyráběla auta, která si nikdo nebude kupovat.
Auta a písničky se nedají srovnávat.
Ano, je to jiný obor. Ale třeba Gott - v principu to je taky krásná karoserie a vynikající produkt.
Co se dočtete dál
- Co dělal František Janeček první roky po převratu a v čem podnikal?
- Chtěla po něm StB, aby spolupracoval?
- V jaké německé firmě v 80. letech vedl umělecké oddělení a co tam dělal?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist