Od mala do mě hučeli, že musím makat, jinak skončím v rudných dolech, říká malíř a pedagog Pavel Forman

O rozhovorech se říká, že nejlepší historky přijdou, když se vypne diktafon. Pro čtyřicetiletého malíře, který strávil podstatnou část kariéry v Německu a USA, to neplatí − historky přicházejí v proudu, který téměř nelze zastavit. Někdejší básník, karatista a dnes též otec tříměsíční dcery je kvůli svému citu pro dobrodružství vyhledávaným společníkem, učitelem i nositelem odkazu svých rodných moravskoslezských Sudet.

Formanův talent kdysi nasměroval fotograf Jindřich Štreit. A významný galerista Zdeněk Sklenář poslal malíře na stáž do svého pekingského ateliéru. Ale Formanova cesta do českých uměleckých kruhů je relativně čerstvá. Než se zhruba před třemi lety vrátil domů, cestoval, kam ho zrovna napadlo. Teď je zpět a hodlá se ujmout role "spořádaného umělce", který se věnuje žánrům obohaceným expresí, sny i pop-artem. Ovšem na "spořádaného občana" nejspíš Forman tak úplně aspirovat nehodlá.

Váš společenský debut se odehrál v legendární bruntálské hospodě Špinavá vesta, poetické "čtverce bez větráku". Léta jste žil v Německu, v Americe, pracoval jste v Číně. Kladete si někdy otázku "co já tady vlastně dělám"?

Když člověk cestuje, dojde na ni často. Naposledy to bylo před třemi měsíci, kdy jsem se měl stát otcem, a vezl matku své dcery, opavskou rodačku, do krnovské porodnice, v níž celý život pracovala má matka. To jsem si říkal: "Sedmnáct let pendluju po světě, snažím se prosadit, usadit a nakonec se kruh stejně uzavře tady."

Chtěl jste vždy uspět v cizině?

Odjakživa. Z mé generace v rodném kraji nezůstal nikdo. Když přišla revoluce, bylo nám dvanáct a všichni do nás hučeli: snaž se, jinak půjdeš makat do rudných dolů nebo do lisovny nových hmot. Odmalička jsem taky věděl, že chci malovat, ačkoliv jsem si chvíli nebyl jistý, jestli chci být malířem, nebo básníkem.

Kdy šel básník malíři z cesty?

Když jsem na podnět fotografa Jindřicha Štreita odešel do Olomouce. Pořídil jsem si první ateliér, přesvědčený, že na umění není třeba vzdělání, protože se přece "dělá srdcem". Jindřich mě přesvědčil, ať jdu aspoň na "pajdák". Tam jsem si umanul, že budu studovat v Berlíně. Na Humboldtově univerzitě mě nakonec přijali na novou německou literaturu, po dvou letech jsem přestoupil na Universität der Künste.

Z literatury sice doktorát nemáte, ale doktor pedagogiky jste, viďte?

Máma mi tehdy k nápadu s doktorátem řekla: "Ježišmarjá, do čeho ses to zase zapletl!"

Jak na vás přišel Jindřich Štreit, který v kraji vedl celé generace nadaných dětí?

Přes legendární bruntálskou kantorku Jitku Tomáškovou. Odvezla mě do obce Sovinec, kde Jindřich bydlí. Jitka mi taky neustále připomínala, že žijeme v "zakletém kraji" a je potřeba odtamtud urychleně vypadnout. Stejné doporučení si vzali k srdci všichni mí kamarádi: jeden žije v Praze, zbytek je roztroušený od Floridy přes Afghánistán až po Kanadu. Když se na Vánoce scházíme, bývá to zábavné. Posledně jsme se potkali v pajzlu u Bruntálu. Přijely dvě Japonky, pár Poláků, Italů, Francouzů, Němců a jeden černoch ze Zimbabwe. Dovedete si takovou sestavu představit ve Špinavé vestě?

Cyklus Formanových autoportrétů s názvem Self-Fee je znepokojivý i vtipný.

Foto: archiv Pavla Formana

Zkouším to a nesmírně mě to baví. Jak to probíhalo?

Hospoda ztichla. Strýcové viděli poprvé v životě černocha. Já ale zjistil, že kořalka stojí osm korun a objednal jsem rundu pro všechny. Strýcové během hodiny nanosili z domu cukroví, přitáhli PlayStation, gauč i televizi, aby se kluk ze Zimbabwe mohl dívat na zápas Manchester United.

Podepsala se vaše relativně úspěšná kariéra na některém z vašich přátelství?

Vůbec ne. Je ale pravda, že v Čechách si lidi v našem oboru často okopávají kotníky. V Německu ani USA se na to nehraje. Aby se tam člověk mohl živit uměním, potřebuje zvládat jiné věci.

Jaké třeba?

Předně je třeba pochopit, že v osmdesátimilionovém Německu nikdy nebudete hvězda. Na začátku studia vám řeknou, že malbou se uživí čtyři procenta absolventů, a to ještě s výkyvy. V posledním ročníku se starají, jestli umíte napsat tiskovou zprávu, vyjednat si grant a zařídit stipendium. Řeší se praktické záležitosti, bez kterých se neobejdete.

Jak se vaši rodiče vyrovnali s prvním umělcem v rodině?

Máma situaci akceptovala až po mé třicítce. Předtím jsem poslouchal: "Prosím tě, nechceš si najít nějaké seriózní zaměstnání a tohle dělat jako hobby?" To samozřejmě nejde, malba se s běžným zaměstnáním neslučuje.

Cyklus Formanových autoportrétů s názvem Self-Fee je znepokojivý i vtipný.

Foto: archiv Pavla Formana

Jezdí maminka na vaše vernisáže?

Jistě. Ačkoliv ze začátku je těžce nesla. "Pavline, proč máš pořád v ruce to víno? Ježišmarjá, viděla jsem tě v televizi, zase jsi držel kelímek s pivem!"