Popravdě, původně jsem si myslel, že fotografie Ľudovíta Füleho zachycující Alexandera Dubčeka, prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, a tudíž nejvlivnějšího komunisty té doby, který zastiňoval i prezidenta, jak skáče − vzorově prohnutý, s odvážně rozpaženýma rukama, v pruhovaných plavkách − do bazénu, je koláž a že kdosi jen do snímku umně doplnil politikovu hlavu. Jenže do až surrealisticky působící fotky vůbec nikdo nezasahoval. Fotograf ji pořídil 16. června roku 1968 na koupališti v jihoslovenské obci Santovka, kde se Dubček chtěl zchladit při své cestě na kulturní slavnosti slovenských Maďarů do nedalekých Želiezovců.
Fotografie má v sobě takový dobový náboj, až to bere dech. Atmosféra léta a bezstarostnosti příznačné pro dobu začínajících prázdnin, stejně jako vrcholících šedesátých let, kdy se Československo rozhodlo vylepšit socialismus. Zdálo se, že všechno je na správné cestě. Esence optimismu. Směr reforem určuje teprve šestačtyřicetiletý politik s chlapeckým, pořád jaksi překvapeným úsměvem, který se nebojí ukázat sám mezi lidmi, a když na to přijde, klidně v plavkách. Jenže to samo o sobě nic neznamená. Už za pouhých pět týdnů − 21. srpna − všechno skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy. Idyla vzala zasvé. Dubčekova bezstarostnost je ve světle známých událostí přinejmenším zarážející. Kdyby měla fotografie vyjádřit reálný stav věcí, Alexander Dubček by skákal do bazénu, z něhož byla vypuštěna veškerá voda. O osudu československých reforem bylo rozhodnuto v Moskvě. Pražské jaro skončilo v létě.
Fotka opět ožívá při padesátém výročí neblahých událostí, kvůli nimž zemi opustilo osm set tisíc lidí a Československo se definitivně stalo vazalskou zemí Sovětského svazu bez možnosti rozhodovat o vlastním osudu. Dubček byl odložen do Turecka, kde byl krátce velvyslancem, potom následoval vyhazov ze strany a sešup do lesních závodů na pozici mechanizátora.
Protokol
Fotografie skákajícího Alexandera Dubčeka je důležitým motivem výstavy Anatomie skoku do prázdna, kterou pořádá Západočeská galerie v Plzni − v budově Masných krámů. Expozice se soustřeďuje na odraz roku 1968 v československém výtvarném umění. Dubček v plavkách je jediná autentická fotografie, jinak jsou na objevné přehlídce prezentovány jen obrazy, sochy či grafiky. Ale pokud jste přesvědčeni, že pouze a jedině fotografie nejlépe připomene tragické události roku 1968, můžete se na ně podívat kupříkladu na Staroměstské radnici v Praze, kde je okupace podána prostřednictvím snímků hned čtyř desítek fotografů. Anebo stojí za to zajít do pražského Uměleckoprůmyslového muzea na výstavu Josefa Koudelky, jejíž součástí je cyklus Invaze, světově nejproslulejší dokument o srpnové okupaci. Díky němu se i lidé v zahraničí mohli přesvědčit, že nešlo o potlačení kontrarevoluce, nýbrž o sprostý, brutální, zákeřný vpád stovek tisíců vojáků hned několika cizích států na území naší země. K završení potupy sami českoslovenští vrcholoví komunističtí představitelé podepsali už 27. srpna v Moskvě protokol, kterým se distancovali od předchozích reforem, a okupace byla pojmenována eufemisticky "bratrskou pomocí". Sovětská vojska pobyt zprvu deklarovaný na dočasný protáhla až do roku 1991. A zemi to zlomilo vaz.
Okupace Jana Zrzavého
O vážnosti situace vypovídají umělecká díla, která se − na rozdíl od většiny fotografií − mohou mnohem hlouběji ponořit do dané tematiky: vznikají s určitým odstupem, autor má více času vstřebat zážitek a pak jej ztvárnit pomocí barevných akcentů, nejrůznějších kompozičních postupů, volbou materiálu, techniky a formátů.
Vnímáme apokalyptické zoufalství, s nímž se Jan Zrzavý, který se nejraději toulal po Malé Straně, musel vyrovnat na sklonku života.
Je až šokující, jak přesvědčivý dokázal být Jan Zrzavý, který se proslavil jako pravděpodobně nejmelancholičtější český malíř dvacátého století, příslušník té nejbytostnější avantgardy ještě z doby před první světovou válkou. I když toho zažil hodně, události 21. srpna jím hluboce otřásly a svoje dojmy vtělil do obrazu lapidárně nazvaného Okupace: osm vyděšených postav spíná ruce k nebi, na němž se promenují černé bombardéry. Janu Zrzavému bylo tenkrát už sedmdesát osm let, před dvěma roky byl jmenován národním umělcem, a to nikoliv proto, že by byl loajální ke komunistickému režimu, ale prostě a jenom proto, že jej národ opravdu miloval. V jeho Okupaci vnímáme apokalyptické zoufalství, s nímž se starý muž s pohádkovým vousem, který se ze všeho nejraději toulal po Malé Straně, musel vyrovnat na sklonku života.
Hned dvojici syrových obrazů z tragického dne namaloval Miroslav Šnajdr starší, moravský malíř a zároveň hudebník, hráč na lesní roh. Obě plátna nazval 21. srpen 1968, obě jsou mistrovskými díly. Na jednom krvavá skvrna na zdi, na druhém kříž v kruhu zaměřovače chystajícího se zaútočit na neurčitý cíl. Umělci bylo teprve třicet; zdá se, že jeho umělecký vývoj tragické události urychlily a ještě prohloubily dosavadní výraz, kterým zaujal výtvarné kritiky. Jednalo se o okamžik zlomu.
Co se dočtete dál
- Jak se vyrovnal s okupací umělec Jan Zrzavý, který v době příjezdu sovětských vojsk byl už v pokročilém věku? Jak události zaznamenali třeba Theodor Pištěk nebo krajinář Jiří John?
- Jakým způsobem umělci reagovali na upálení Jana Palacha?
- Proč komunisté zničili monumentální sousoší Rodina? Kdy došlo k jeho vzkříšení.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
