Filozof Václav Němec: Chcete manipulovat lidmi? Namluvte jim, že se jimi manipuluje. Zbytek zvládnou sami

Technologický pokrok uvolňuje stále víc lidské psychické energie. Máme víc času na vzdělání, tvorbu i přemýšlení. Do čeho ji investujeme? Do způsobů, jak rychleji zblbnout. A jednou z našich oblíbených kratochvílí je nedůvěřovat lidem, kteří přemýšlejí a nemají na to oficiální objednávku. I tak by se daly parafrázovat postřehy filozofa, pedagoga a aktivisty Václava Němce, jehož profil jsme přinesli v magazínu ego!.

Jak má za úkol myslet filozof a jaká vystoupení jsme si navykli tolerovat ve veřejném prostoru? Platí, že nahoře je dole, vlevo je vpravo – a kdokoliv už může říkat cokoliv, i když to není pravda? "Barbaři mezi námi se poznají podle toho, že těží z výdobytků civilizace, ale neuvědomují si její podmínky," zmiňuje Václav Němec na závěr, když probíráme praktické důsledky duševní lenosti. Prý se z nich ještě dá vybabrat, aniž bychom museli obětovat peníze, kariéru nebo osobní bezpečnost. A myšlení může být dobrý začátek.

Schopnost myslet máme všichni, filozofové ji však celý život kultivují. Nestává se vám někdy, že by vás myšlení odcizovalo nám, kdo "myslíme jen tak" a nad tím, jak to děláme, jsme se nikdy nepozastavili?

Někdy to k tomu svádí, hlavně když má člověk období, kdy je do něčeho hodně zakutaný, píše knihu nebo článek. Když jsem psal svou dizertaci o latinském filozofovi Mariu Victorinovi, studoval jsem latinské, řecké a koptské texty, pak jsem přišel k sestře do kavárny, kde byli její kamarádi podnikatelé, a těžko jsem hledal společná témata, o nichž bych se s nimi mohl bavit. Připadal jsem si mezi nimi jako Marťan. Filozofie opravdu může člověka přivést do jisté izolace a uzavřenosti ve světě myšlenek, se kterými obcuje, a pak se odtamtud těžko vychází.

Jaké to je, když vidíte, že si váš bližní na něco dělá názor, snaží se dojít z bodu A do bodu B, vezme to přes celou abecedu a skončí u Y, ale jeho závěr má stejnou hodnotu jako ten váš?

To může být trochu frustrující. Souvisí to také s dnešní úrovní veřejné debaty. V té je podstatný názor jako takový a je jedno, jestli je kvalifikovaný nebo ne. Role znalostí se vytrácí, podle mě je to dané i moderními komunikačními prostředky.

Myslíte, že za to mohou technologie, anebo na způsob, jakým hodnotíme svět okolo, jen upozornily?

Nevím. K západní kultuře posledních několika staletí patří pěstování veřejného prostoru, který předpokládá, že je svobodný od ekonomických a politických tlaků a že do něj vstupují lidé, jejichž znalosti je opravňují k tomu, aby se k něčemu vyjadřovali. Podobnou funkci plní univerzity – pěstuje se na nich kultivovaná diskuze, jejímž předpokladem je studium tématu, čtení, psaní a kritické rozhovory o něm. Bez této duševní práce je tvorba názorů v podstatě bezcenná. Demokracie je ale založená na tom, že hlas každého váží stejně, ač třeba o věci nic neví. Sledovat člověka, který z neznalosti volí někoho, kdo jedná v důsledku přímo proti jeho zájmům, může být trochu frustrující, to ano.

Byl byste tedy pro úpravu volebního systému? Pro kádrování lidí podle vzdělání nebo třeba znalostí týkajících se aktuální politiky?

Asi ne. Musely by zase vznikat nějaké posuzovací komise, a kdo by v nich zasedl? Dostali by se do nich znova ti nejhorší a nejhloupější – a možná by to celé dopadlo ještě hůř. Podle mě by pomohla změna atmosféry ve společnosti a obnova veřejného prostoru, který se postupně rozpadá. Za současný stav však činím odpovědným spíš selhání elit než běžných lidí. Dnešní elity snadno rezignují na důležité hodnoty a principy, mezi něž patří i principy racionální veřejné debaty.

Selhání elit je pojem, který se rozebírá několik posledních let v souvislosti s vítězstvím populistů ve volbách na celém světě. Není to jen masochismus, jímž se takzvané elity – do nichž si každý zařadí toho, kdo mu zrovna nejvíc vadí – bičují po prohraných volbách, aby se připravily na další?

Odpovím za svůj obor. Sokratés se vyznačoval tím, že vzal každý názor vážně, a pak dotyčného vedl k tomu, aby ho domyslel do důsledků. To považuji za autentickou polohu filozofie. Neopovrhovat míněním nebo názory jiných lidí, ale pracovat s nimi, přivést člověka k nahlédnutí vlastních předpokladů, které mohou být mylné nebo neudržitelné. Většina toho, čemu říkáme "náš názor", jsme stejně někde pochytili a většinou vůbec nejsou "naše". Pojetí moderní individuality ale posiluje dojem, že jsme to my, kdo si něco myslíme, přestože v nás ve skutečnosti myslí někdo jiný. Filozofie zná dějiny idejí, ví, odkud se vzaly, k čemu vedly, dokáže rozkrývat jejich předpoklady a kriticky je nasvětlovat. Díky tomu může plnit nezastupitelnou roli ve veřejné debatě.

Jak by měla filozofie tuto roli plnit v každodenním životě?

Kdybych měl rozpočet, založím na to institut. Shromáždil bych pár filozofů, kteří by se věnovali kritické analýze toho, co se říká ve veřejném prostoru. O něco podobného se ostatně pokouším tím, co léta dělám. Píšu, přednáším, účastním se debat, vystupuji v médiích. Nedělám to proto, abych vyslovil další názor, ale snažím se rozebrat to, co politici říkají, rozkrývat vnitřní rozpory, konfrontovat to s idejemi, na něž se odvolávají. Považuji to za službu, kterou by intelektuál měl společnosti prokazovat, protože ona mu umožnila vystudovat, shromáždit znalosti a zkušenosti. Že tahle služba společnosti je často nevděčná, to je jiná věc.

Proč to spolu s vámi nedělá víc filozofů i bez institutu?

Někteří to dělají, ale většina na to rezignuje, protože nemají čas a kapacitu. Akademický svět je podfinancovaný a neustále se v něm vyvolává stav existenčního ohrožení. Když chci někoho rozesmát, řeknu mu, jaký mám základní plat jako vyučující na Univerzitě Karlově. Protože je v oboru málo peněz, je třeba neustále žádat o granty. Když člověku nevycházejí granty, není úspěšným akademikem. Podobných nesmyslů bych mohl jmenovat tisíc. Výsledkem je, že systém krade vzdělaným lidem čas na kreativní činnost, tj. na myšlení, čtení, psaní, přednášení, a tím méně jim umožňuje angažovat se nad rámec svých povinností. Občas se zdá, jako by ten systém někdo vymyslel.

Že bychom to svedli na konspiraci?

Nejsem příznivcem konspiračních teorií, myslím si, že nejhorší ďábelské věci a systémy jednotlivec nevymyslí. Vznikají spíše tím, že jednotlivci nekladou dostatečný odpor určitým trendům a tendencím. Nejodpudivější tváří selhání elit jsou ovšem vzdělaní lidé, kteří začnou surfovat na vlnách veřejného mínění. Vzniká tak začarovaný kruh: když začnete lidem říkat, co chtějí slyšet, je potřeba jim říkat ještě něco horšího a primitivnějšího, než ve skutečnosti sami chtějí slyšet. Pak vás budou chtít poslouchat a volit o to víc. V literatuře o bulvárních médiích se tomu říká "zvyšování dávky".

Přesně tohle dělají populisté – na jednu stranu se trefují do potřeb své cílové skupiny, a zároveň laťku průběžně snižují. Záměrně kazí společnost a srážejí ji níž. Tohle dělá nejen prezident Zeman, ale i lidé jako Petr Robejšek nebo Klausové starší a mladší. Stávají se z nich výrobci politických kýčů, o jakých mluvil spisovatel Hermann Broch. Podle Brocha lze nad konzumenty těchto kýčů mávnout rukou, ale o jejich autorech "se nedá říct nic jiného, než že jsou to prasáci," – to cituji Brocha. Často na něj myslím, když se dívám na chmurné zjevy naší politické scény.

Kde podle vás končí surfování na vlnách veřejného mínění a začíná touha aktivně škodit? Jak poznám, že některý z našich předních populistů ještě postupuje podle hesla "účel světí prostředky", aby dosáhl něčeho relativně rozumného, anebo už je mu skutečně jedno, jestli na Hradní nádvoří vjedou ruské tanky?

Ta hranice není jasná. Často záleží na okolnostech: někdy jsou poněkud odpudivé politické kroky ještě relativně nevinné, protože se odehrávají ve fungujícím systému, který zabrání jejich nejhorším důsledkům. Jindy už může jít o čisté zlo. My jsme ještě pořád v situaci, kdy si někteří populisté mohou dovolit škádlit bosou nohou zmiji, protože hřeší na to, že jejich slova nebudou mít důsledky. Tohle je pěkně vidět na postoji našich politiků k Evropské unii. Nejsme impérium jako Rusko, proto naši politici nemohou dělat dojem na zakomplexovanou část národa tím, že obsadí Krym, rozdmýchají konflikt na východní Ukrajině nebo povraždí stovky civilistů v Sýrii. Ale i mnohým českým voličům imponují projevy siláctví.

Někteří naši politici proto aspoň dělají ramena na demokratické mocnosti, které se k nám – podobně jako někteří starší sourozenci – pořád chovají relativně slušně. Německo nebo Francie nás, drzé spratky, kteří sypou písek do kol, berou jako daň za rozšíření EU. Myslím si, že naši politici si na Unii vyskakují proto, že vědí, že případný rozklad systému nepadne na ně. Jsem si docela jistý, že sami nechtějí to, co přivolávají. Ale jestli se jim to podaří způsobit, nebude se v tom dobře žít ani jim a přijdou o vlastní raison d’être jako třeba Nigel Farage po Brexitu.