Umělec musí vydělávat, a ne žadonit o granty, říká galeristka a spolumajitelka DSC Olga Trčková

Umělec nemůže bokem roznášet pizzu, aby manželce a dětem zajistil obživu," říká spolumajitelka pražské DSC Gallery, privátní výstavní síně v Dlouhé ulici, jež exkluzivně zastupuje řadu předních českých autorů. Podle ní je užitečné méně si romantizovat tvůrčí úděl a zamýšlet se i nad tím, do jaké pozice umělce staví závislost na státní podpoře.

Olga Trčková pečuje také o portfolio sběratelů, mezi nimiž najdeme zásadní osobnosti českého byznysu. Vztah mezi galeristou a sběratelem je však diskrétní záležitostí; na vývoj vkusu zajímavých jmen se proto nemá cenu vyptávat. O obrysech jejich cesty k umění se však mluvit dá, přičemž o tom, jak by měly fungovat komerční vztahy s výtvarníky, se podle galeristky mluvit dokonce musí.

Kromě empatie s autory však Olga Trčková dokáže projevit pochopení i pro návštěvníky vernisáží, kteří čas od času bojují s tím, jak se k tomu, co na výstavě vidí, postavit. "Poradím vám dvě slova, s nimiž se dostanete z jakékoliv pasti," říká a se stejnou lehkostí, s níž se z tenisek přezuje do jehel, přejde z role odbornice do role společenské opory, která vám nedovolí se ztrapnit.

Na Instagramu máte zhruba 11 500 sledujících. To už je skoro stav, kdy by se na vás mohly obracet značky kvůli komerční spolupráci, nestává se to?

Na svém účtu se věnuji výhradně mladému českému umění, takže tematicky zaměřený už je, používám ho pro komunikaci s umělci a galeristy ze zahraničí. Že by za mnou chodil Mercedes-Benz a plakal, jestli něco nevymyslíme, tak to ne.

K dílům, která na něm prezentujete, připojujete vtipné popisky. Zdá se mi to jako sympatická cesta, jak lidem, na něž může soudobé umění působit neprostupně, pomoct zbavit se ostychu. Je to taktika, nebo vás to baví?

Baví. Humor vám hned pomůže zjistit, s kým si rozumíte. Dokonce bych řekla, že výběr umělců v naší galerii je smyslem pro humor trochu podmíněný. A také osobní statečností. Vybíráme si autory, kteří jsou rebelové a věci jim nejsou lhostejné. Ne náhodou zastupujeme Davida Černého nebo Romana Týce, který se skupinou Ztohoven vyměnil prezidentskou vlajku za obří rudé trenky.

Na jedné fotce sedíte u kávy s poznámkou: "Takhle vypadám, když mi mladý umělec líčí neo-eko-konceptuální tendence ve své tvorbě." I vám se někdy stane, že byste se nechytila?

Jasně. Ale pokud se nechytím já, není velká pravděpodobnost, že se chytí náš sběratel. Vytvářet elitní kroužky zasvěcených, kteří sedí v ebenové věži a mluví mezi sebou vlastní kurátorskou řečí, samozřejmě můžeme, ale jakou to má vizi? Strategii jít s uměním ven razím už od dob, kdy jsem začala na Václaváku vystavovat velké sochy.

Co na ně lidé říkali?

Mnozí je kritizovali, ale jinak by v Praze Juliana Opieho nebo Erwina Wurma neviděli. Festival jsem pořádala osm let, pak se ale dostavila únava: tři měsíce v roce vystavujete, osm měsíců s umělci a pojišťovnami řešíte, že jsou všechny sochy zničené. Zjistila jsem, že už nemám sílu dělat umění pro všechny, a shodou okolností potkala Petra Šece, spolumajitele DSC Gallery, s nímž jsme se rozhodli udělat privátní galerii naopak pro ty, kteří umění milují.

Nevěděla jsem, že za vznikem galerie stála, mimo jiné, únava z vysvětlování a z vandalů.

Ano, bylo to opotřebení materiálu. Tehdy ale nebylo moc privátních galerií, takže jsme měli chuť udělat něco jinak.

Do jaké míry musíte ještě vašim sběratelům vysvětlovat, že v DSC nenajdou "ty naše Špály a Filly", o kterých jste mluvila ve starších rozhovorech a hodnotila je, stručně řečeno, jako investice bez přesahu?

Milovníci Filly už chodí do svých aukčních domů. To, že je nikdy nebudou moct vyvézt za hranice, protože je to protizákonné, a nakupují tedy zboží, které nebude obchodovatelné ve světě, je fakt. Sběratelé také chápou, že dnes není progresivní to, co bylo "in" v mládí jejich pradědečků. Jsem přesvědčená o tom, že k určitému životnímu stylu patří rozhled a znalost přinejmenším deseti současných českých umělců. Nedovedu si představit, že někdo má skvělou kariéru a děti na nejlepších školách, ale zároveň má nulové povědomí o tom, co dělají naši tvůrci.

Foto: Milan Bureš

Jak dnes vypadá zrození dobře situovaného českého sběratele? Začíná fotkou od Sudka a dojde přes onoho Fillu až k vám?

Někdy začíná rovnou u nás. Bývají to třeba mladí právníci, generace třicátníků, potkáme se například na běhu nebo charitě. Ti Fillu úplně přeskočí, protože jim přijde aktuální asi jako babiččiny natáčky. Zalíbí se jim třeba Pasta Oner, vzbudí to v nich emoci, připomene divokost jejich mládí, drsné filmy, hudbu. Druhý typ sběratele je člověk, který je pro nás trofejí. V aukci se bije o Štyrského, pak přijde k nám a zamiluje se do mladého autora. Ale že by někdo šel po ulici, nakoukl a nakoupil? To ani ne.71566980

Za dveřmi kanceláře máte odložené tři obrazy z aktuální výstavy tria Tinei, Gerboc, Bolf. Jsou vaše?

Jenom ten malý Bolf. Jinak je to shoda okolností. Dělala jsem si k nim poznámky na přednášku.

Bývá u vás pravidlem, že se věci prodají dřív, než se výstava otevře, jak tomu bylo tentokrát?

Někdy se to stane, tato výstava s názvem Skin byla úspěšná, ale jindy je to spíš zázrak. Děje se to − a nechci to zakřiknout − u Jakuba Matušky alias Maskéra. Podařilo se nám ho dostat do galerie Dukan v Paříži a Lipsku, takže jsme až třetí galerie v pořadí, pro niž připravuje výstavu. Nenamaluje toho tolik, aby uspokojil všechny, na jeho obrazy je pořadník. Maskérova výstava, kterou chystáme, je už téměř celá rezervovaná. Ale u jiných autorů se kolikrát neprodá vůbec nic.

Máte doma něco z každé výstavy?

Doma mám umělce, které mám skutečně ráda. Z každé výstavy ne, to bych nezvládla.

Nebýváte z takového množství podnětů unavená?

Myslíte, jestli zažívám pocit vyhoření? Umění mě neunavuje. Co mě vyčerpává − a tomu se pořád neumím bránit −, je nekonečná frustrace, v níž žijí čeští umělci, kteří vědí, že jsou kvalitní, ale nedokážou prorazit na světový trh. Výtvarník třeba u nás dosáhl všeho, čeho mohl, je mu padesát let, ale jako by mezi ním a zahraničím byla nepropustná membrána, na kterou když zatlačí, tak ho odmrští zpátky. Umělci posun v kariéře trochu čekají od nás a my děláme, co můžeme. Spolupracujeme například s německými kurátory, ale ti mají tolik svých kvalitních autorů, že na zázraky z magické Prahy bohužel příliš nečekají.