Bacha, nastupují Kunčičky. Ostravská čtvrť nechce být ghettem, rozmáhajícímu se zmaru čelí boxem a fotbalem

Jednu branku pod nakládací rampou místního konzumu vyznačuje stará pneumatika. Druhou představují dvě nezřetelné čáry namalované na betonu.

Na improvizovaném hřišti, kam se vejdou nejvýš dvakrát tři hráči, se v prvním jarním slunci blyští skleněné střepy a zátky od lahví. Zlatá bunda trenéra dětského streetfotbalového klubu Mongaguá Ostrava Jaroslava Horvátha ladí se žlutí trávníků a kontrastuje s rozfoukanými odpadky.

Ač je všude bláto, Horváth má dokonale čisté boty.

"Tady trénuju od dětství a chodím sem i s kluky z klubu," rozkládá Horváth rukama u plochy pro nakládku zboží a snaží se k nám přivolat pětičlennou skupinku dětí, která se vynořuje zpoza blízké bytovky.

Kluci z úcty k trenérovi − a obecnímu "strýci" se značnou autoritou − chvíli postojí, ale z foťáku nadšení nejsou. Brzy utíkají za děvčaty, která se nám obloukem vyhnula.