Tomáš Sedláček myslí a nedá se to zastavit. Během našeho bezmála tříhodinového setkání v pražské kavárně Savoy se náš hovor pohybuje po ose kvantová fyzika − Bible − smažený brzlík (v podniku ho nabízejí vedle řízku s bramborovým salátem, prý je vynikající), ale do praktičtějších témat se pokaždé trochu nutíme. "Co jiného mám říkat?" zeptá se trochu znejistěle poté, co rozebereme legendu o Lilith, Adamově druhé ženě, která se vzepřela prvnímu muži i Boží vůli. Sedláček o ní píše knihu. Položím tedy osobnější otázku − a znova se vydáváme na oběžnou dráhu jeho zájmů, zatímco ekonom po očku sleduje, jestli stíhám. Když se ujistí, že ještě můžu, v rámci odpovědi vystřihne společenskovědní esej. Pokud by v konverzaci takový žánr existoval.

Je-li pro Sedláčka něco charakteristické, nejsou to nejspíš jeho politické postoje, jež si s ním veřejnost navykla spojovat, nýbrž vášeň pro myšlení a upřímná, téměř dětská radost z nových podnětů. Sedláček miluje nezvyklá slovní spojení a obrazy ("Bůh umírá") i teze ("ufoni žijí mezi námi a vtělili se do fyzikálních zákonů"). Provedu poslední dva pokusy zjistit o něm něco přízemního: Jak to má například se sportem? "Někdo by mi měl vysvětlit, proč lidi zajímají naprosto nezajímavé věci, jako třeba zrychlený pohyb cizích osob po hřišti, a ty skutečně zajímavé je nezajímají." Takže poslední otázka, míněná v trochu zoufalé nadsázce: Jak se vlastně uživíte, když pořád jenom myslíte? "No jak, dobře, pořád pracuju!" A tak se pokorně vrátíme k hlavnímu tématu, které se dá před Vánocemi shrnout variací na profláknutý reklamní slogan: Myšlení je radost. Radost je myšlení.

Na schůzku jste přijel na monokole, jen v saku s kapesníčkem. Víc toho s sebou nenosíte?

Ne.

Kde se takové monokolo parkuje?

Za dveřmi u deštníků. Mám doma dvě. Černé a bílé, abych ladil.

Člověk mívá pocit, že je vás ve veřejném prostoru plno, ale pak zjistí, že poslední osobnější rozhovor, který jste dal médiím, proběhl téměř před rokem. Čím to?

Skoro žádné rozhovory už nedávám. Jsou plytké. Tedy pardon, bývají plytké.

To je v pořádku. I tak jdou vaše vyjádření k různým tématům ročně do desítek. Vypadá to, že máte napilno.

Mám. Ale když je pozornosti moc, trvá dlouho, než se mi zase podaří stáhnout do ústraní. Mívám vlny, kdy mě vystupování baví, jindy vůbec. Jedinou konstantou jsou mé články do Hospodářských novin, které píšu pořád. Bude to 11 nebo 12 let. Zrovna je dáváme dohromady do knižní podoby. V Německu po mně chtějí publikaci, a já ještě pořád nemám hotové své tři knihy.

Tomáš Sedláček (40)

Český ekonom, vysokoškolský pedagog a hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Byl poradcem prezidenta Václava Havla a ministra financí Bohuslava Sobotky. Je doktorem filozofie a teoretické ekonomie Univerzity Karlovy, zúčastnil se programu Yale World Fellows na Yaleově univerzitě v USA. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, ale také na dalších školách, je lektorem European Leadership & Academic Institute (ELAI). Jeho mezinárodně ceněná kniha Ekonomie dobra a zla byla přeložena do řady světových jazyků, pravidelně přispívá do knižních výborů, pracuje na několika monografiích a komentuje společenské dění. V pražském baru Blue Light má vlastní drink s názvem Bipolar.

Jsou to tři knihy, o kterých jste mluvil už vloni, anebo jste rozepsal další?

Jsou to tytéž. Vidíte, nic se nezměnilo. Možná byste na mém starém rozhovoru mohla změnit datum a použít ho znova… Jde o 520 článků čili 520 stránek, bude to pěkná bichle.

Nebudete z textů dělat výběr?

Do knihy dáme všechno. Selekce na mě působí tak, že si člověk vybírá věci, které se mu hodí do krámu. Mně se zdá zajímavější sledovat, kde jsem se třeba pletl. Anebo se podívat, co jsem si myslel před těmi 12 lety. Dneska bych to možná neřekl, nebo řekl jinak, ale proč to skrývat? V knize budou i dva články, které považuji za slabé a byl bych nejradši, kdybych je vůbec nenapsal, ale když už vznikly, zdá se mi fér je do knihy zařadit. Čili výběr proběhne jinak. Mé texty se dotýkají 20 různých témat od náboženství, mytologie, psychologie až po ekonomii a matematiku, takže je barevně rozlišíme. Možná by se z toho daly udělat dvě menší knížky − jedna bude povrchní a druhá hluboká… Vidíte, to je dobrý nápad.

Málokomu nevadí, když ostatní vidí, v čem se plete. To je sympatické. Když píšete komentáře 12 let s týdenní pravidelností, není to tak, že občas musíte mít názor, i když ho ve skutečnosti nemáte?

Je to tak.

Dal jste si u nějaké nedávné kauzy pozor, abyste s žádným komentářem nepřišel?

Dobrá otázka. Zrovna minulý týden jsem měl sto chutí pochválit Miloše Zemana. Média řešila ruský článek o tom, že sovětská okupace z roku 1968 nebyla okupace, ale záchrana. Říkal jsem si: Teď jsem zvědav, padni komu padni. Čekal jsem, jak se prezident zachová, jestli bude stejně arogantní na Rusy, jako bývá na jiné. Jeho reakce byla opravdu ostrá. Po dlouhé době jsem měl dojem, že se zachoval státnicky. Není vyloučeno, že to bylo celé zinscenované, ale zdálo se mi sympatické, že si v tom případě Zeman dokáže ruské vládce takhle veřejně povodit. Navíc nechápu, že to ruská strana připustila. Podobná jednání obvykle probíhají za zavřenými dveřmi, kdy si politici pět minut povídají a pak se udělá společné tiskové prohlášení, kde se celá věc zahraje do autu. Měl jsem velkou chuť o tom napsat, a to se počítám za Zemanova velkého kritika. V úterý jsem si to rozmýšlel − komentáře píšu ve středu −, a nakonec jsem se rozhodl počkat týden dva, až si sedne prach. Člověk by neměl být plný událostí v době, kdy se dějí. Dávám si na to pozor, obvykle mívám své články dlouho připravené.

Klid v hlavě nemám nikdy. To ale ještě není tak špatné. Horší je, když vás k jedné věci napadne šest dalších. Nebo třeba osm.

To je zajímavé, dlouholetí komentátoři často využívají schopnosti přijít se silným názorem z minuty na minutu, protože jim v podstatě nic jiného nezbývá.

Já pracuji jinak. Když mě něco napadne, uplatním na to své filtry. To znamená, že zkoumám, jestli téma funguje napříč obory − ekonomicky, filozoficky, jestli zabírá osobně, psychologicky nebo třeba teologicky. V momentě, kdy myšlenka funguje, se o ní bavím s kamarády po večerech v hospodách a barech. Když projde přes ně, je srozumitelná a zajímavá, přednáším o ní ve studentských skupinách, na nichž testuji své nejčerstvější nápady. Někdy to bývá naopak. Ale chci, aby mi bylo rozumět z mnoha pohledů. Když to můj nápad přežije i tak, přednáším o něm v plénech, a když obstojí v nich, teprve tehdy napíšu článek.

jarvis_5a37e4e8498e089630894818.jpeg
Foto: Josef Horázný

Otázka možná zní ještě trochu jinak. To, co popisujete, jsou vaše vlastní, nové myšlenky a proces, jakým je testujete. Zajímalo by mě, jestli někdy narazíte na téma a rozhodnete se na něj nereagovat. Prostě si nic nemyslet.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se