Předvánoční čtení

Blahodárná mlha zapomnění
Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr, Argo

Co by se stalo, kdybychom si pamatovali o svých nejbližších opravdu všechno? Letošní nobelista Kazuo Ishiguro klade tuto otázku v Pohřbeném obrovi svým vlastním způsobem. S citem pro poloodstíny, náznaky, pro nevyřčená, zamlčená tajemství. (Právě těmi se proslavil ve své nejslavnější knize Soumrak dne.) Žánrově je přitom Pohřbený obr něco mezi historickým, fantazijním a mystickým románem.

Odehrává se v Anglii, za barbarských časů raného středověku. Římská říše je už jenom vzpomínkou, s jejím koncem nastoupily do rozvrácené společnosti mytické bytosti − obři a draci. Ishiguro je ovšem pojímá zcela střízlivě, jako všední nebezpečí. Pohřbený obr je tak trochu Pán prstenů pro ty, kdo dávají přednost osobnímu příběhu před mystickým. Na své si ale přijdou i milovníci historických látek. Ishiguro po svém pracuje s odkazem artušovských mýtů, stejně jako s narážkami na kafkovská témata. Nejpodstatnější je ovšem osobní drama, nesené dvojicí nepravděpodobných protagonistů. Dva senioři spoutaní pevným, desetiletí ověřeným svazkem putují krajinou. Za cílem, který je předmětem otázek, tak jako mnohé ostatní. Vzpomenou si, kam vlastně jdou? A bylo by vůbec dobré, kdyby si vzpomněli? − Kdybychom si vzpomněli? Působivě přeložila Lenka Sobotová.