Zenové hrabání písku

Vracím se z Beskyd, z nejvýchodnější části mého revíru, kde jsem byl zkontrolovat, jak probíhají práce na rekonstrukci vyhořelé chaty Libušín, již navrhl Dušan Jurkovič. Hrubá stavba repliky rychle roste, tesaři koncertují, někteří si pískají, dřevo voní. Představuji si, jak asi dopadnou nástěnné malby podle návrhů Mikoláše Alše, ale to se dozvím až za dva roky. Jedu tedy do metropole, abych mohl sepsat protokol. Hned na serpentinách do bečevského údolí začíná hustě pršet − a prší neustále: děsím se toho, že bude lít až do Prahy a dálnice sužovaná zúženími se promění v řeku, což některé borce jistě povzbudí k sešlápnutí plynu. V Olomouci to raději vezmu přes kopce na Hradec Králové. Dobrá volba, neboť v Moravské Třebové již slunce odstrčilo mračna. Pročištěný vzduch nabízí daleké výhledy i bez dalekohledu.

V Litomyšli zastavím, abych se občerstvil. Dělám to pokaždé, když tímhle umění a architektuře zaslíbeným městem projíždím, protože se to prostě vyplatí. Když se letos konala Smetanova výtvarná Litomyšl, proběhlo tady najednou 20 výstav. V desetitisícovém sídle! Na náměstí zakupuji pralinky a navštěvuji Galerii Miroslava Kubíka, abych se seznámil s výsledky česko-italského malířského sympozia. Za Česko vystavují: Vladimír Skrepl, Viktorie Valocká, Radim Langer. Za Itálii: Alessandra Draghi, Chiara Giorgetti, Virginia Dal Magro, Cristiano Rizzo. Pozoruhodný mix. Máloco potěší jako dobrý obraz, na výstavě jich visí spousta − však se do 11. listopadu můžete sami přesvědčit o jejich kvalitě. Vše je tu blízko.