Současná česká poezie: Tři básně Elsy Aids

Stojím na letišti a pozoruju odlety.
Letadla se pomalu zvedají, odrážejí se od země
a lehají si do prázdna.

Chvíli na obloze září jako staniol, pak zčernají a už je nevidím.
Čas ubíhá a pomalu mě zbavuje možností.

Myslím na video se ženou,
která si do díry zastrčí celý heineken.

Umění zmizet je odvaha lehnout si do prázdna
a už se nevracet,
i kdyby stěny byly jen skleněné.

Umění zmizet znamená zmizet úplně,
jako světloplachost ve  tmě,
a stejně tak nevinně.

+

V noci se jí zdálo o válce,
měsíc odplul a její tělo vyteklo jako pračka.
Ve stejnou chvíli na jiném místě svěsím nohu z matrace.

Škoda že se tak málo vidíme.
Zase je sama − připadá si jako koberec
přilepený k podlaze.

Noc je temnější než vyjetý olej.
Cestou na záchod po hmatu rozsvěcím řadu zářivek
a procházím chodbou až na konec.

Když se vyprazdňuju, zdá se mi,
že by bylo snadnější se znovu narodit
než žít dál.

+

Podzimní dovolená je levnější
a  po  válce je to levné hned dvakrát.

Na  písku leží vyholená těla žen,
kolem košů se vrší odpadky.

Večer z nekonečna prosvítají první hvězdy
a září vysoko nad obzorem.
Trávník se poddává krůpějím umělého zavlažování,
šero konejší.

Už dávno jsem nebyl u  moře.

V noci se odrážím od tropických pásem společného pokoje
a plavu jako pes daleko od pevniny
až tam, kde namísto barev vidím jen odstíny.

Elsa Aids je autorem tří básnických sbírek (Trojjediný prst, Nenávist a Kniha omezení). Žije v Praze.

"Kdo umí dát tak ostré obrysy svému smutku?" napsal o jeho poezii spisovatel Ladislav Šerý.

Zaprvé dodávám: Kdo umí dát tak smutné obrysy nemilosrdným pohledům na vlastní tělo a partnerský vztah? Za druhé: V současné české poezii málokdo! Aidsovy texty jsou – kromě jiného – bolestivým rozborem milostného vztahu, který se mění v partnerský, do něhož vstupuje domácnost a děti a rutina soužití. Jsou to podrobné záznamy banalit, denní i noční (služba je nepřetržitá!) popisy prstů, v nichž byl a už není cit, kruté zápisy postupného zatmění původní milostné blízkosti.

Autor pozoruje všechno to, co ho ve vztahu ke druhému zastupuje, co si na něj hraje a co s takovou chutí sám vytváří a uplácává a strojí. Ale jeho verše jsou také – místy – křehké a ostražité sběry chvil opravdového prolnutí, které zbývají. Posmutněle pableskují.

–Petr Borkovec