Krádež obrazu za miliony ustojím, ale lidi nenahradím, říká šéfka krumlovského Schiele Art Centra

Egon Schiele Art Centrum právě v Českém Krumlově představuje celoživotní dílo Pavla Brázdy a jeho ženy Věry Novákové. Je to impozantní výstava, výrazná událost sezony, která boduje u návštěvníků i kritiků.

Zážitek ještě umocňuje atmosféra neobvyklého prostředí. Procházka od obrazu k obrazu velkolepými sály někdejšího pivovaru, pod masivními klenbami a trámovím, končí až v podkroví − u Egona Schieleho. Jeho díla patří dnes k ozdobám města, stejně jako celý tento unikátní výstavní prostor a zahradní domek u Vltavy, kde v létě 1911 vídeňský uličník a mimochodem jeden z největších výtvarných talentů svlékal radostně své modelky.

Egon Schiele Art Centrum vybudovala a proti všem pohromám − a to bez přehánění − ubránila Hana Jirmusová Lazarowitz. Pracovnu má také v podkroví.

Pocházíte z Boskovic. Jak jste se vzala v Českém Krumlově?

Studovala jsem v Brně střední knihovnickou školu a chtěla jsem pak jít na vysokou. Bylo to v roce 1981, komunismus v plném rozkvětu, a tak mi u přijímaček řekli, že jsem už jednu příležitost dostala, ať jdu pracovat do knihovny.

A vy jste chtěla být kunsthistoričkou?

Byla jsem tehdy velký sportovec a chtěla jsem studovat tělocvik.

Fakt? Tak to bych nečekala.

Po celý rok, do dalších přijímaček, jsem pak pracovala jako plavčík v brněnském bazénu. Říkala jsem si, že aspoň budu v oboru, než přijde druhý pokus. Jenže v tom bazénu trénovala Rudá hvězda, samí vrcholoví sportovci. A ten nejkrásnější z nich se jmenoval Jirmus. Přes 190 centimetrů, 72 kilo, překrásnej kluk, mně bylo osmnáct, jemu dvacet. Zamilovala jsem se, otěhotněla a stěhovala se s ním do Budějovic, kde žila celá ta slavná letecká rodina Jirmusů. Tam se nám narodil syn Adam.

Teď dodáte, že jste začala pilotovat letadlo, a já se vlastně ani nebudu moc divit.

Trvala jsem na tělocviku. Jenže v Budějovicích se na pedagogické fakultě neotvíral, a tak jsem se přihlásila na češtinu–dějepis. Státnice jsem dělala v roce 1989 a na diplomovou práci jsem hrdá. Rodina letců Jirmusů mě skutečně inspirovala, a tak jsem si zvolila jako téma "podíl Jihočechů na vývoji letectví".

To jsme ještě hodně daleko od expresionismu a Egona Schieleho.

Ale už to byl poměrně jiný směr než v tom brněnském bazénu. Součástí mé diplomky byly i rozhovory s Jihočechy, kteří létali za druhé světové války v RAF. Když jsem brala kameru, co mi skoro tajně půjčili na fakultě, a jela také v půjčené Škodě 1000 MB v roce 1988 třeba za panem Maňákem, který byl jako jeden z mála v kanadské letce, přežil německé zajetí, ale v Československu ho po roce 1948 vyhodili z aerolinek a perzekvovali, bylo to dobrodružství. Po státnici jsem začala pracovat v budějovickém kulturním domě, přišla revoluce a ve městě se záhy začali objevovat Rakušané a chtěli organizovat jazykové kurzy. Pomohla jsem jim, pak jsem pro ně sehnala třeba cimbálovku, až jednou zavolali, jestli nevím, kde by mohli prezentovat mladé rakouské výtvarníky. Zrovna prý jejich práce vystavují v Pasově, ať se na to jedu podívat. Dojela jsem tedy do Pasova, prohlížím si jednotlivá díla, až narazím na snědého chlápka, takový maďarský typ. Byl to šéf muzea, Gerwald Sonnberger. Dali jsme se do řeči, posléze přijel do Budějovic na výstavu, já zase viděla jeho úžasnou expozici českého kubismu v Pasově… Až došlo na Egona Schieleho v Salcburku, výstavu, kterou pořádal americký sběratel Serge Sabarsky.

Osudové setkání?

Bez přehánění. Hned jsme si všichni tři porozuměli. Pan Sabarsky se narodil ve Vídni, ale na sklonku 30. let musel emigrovat. V kapse nosil vždy 20šilinkovku, přesně tolik měl peněz, když utíkal. To se už nepovedlo jeho rodině. Maminka skončila v plynu a tatínek spáchal sebevraždu. Sabarsky žil dva roky v Paříži u cirkusu, pak se mu podařilo dostat do Spojených států a své nové zemi se odvděčil tím, že vstoupil do armády a s invazními jednotkami pak zase bojoval v Evropě. Po válce si za oceánem otevřel jednu z prvních galerií s rakouským a německým expresionismem. On vlastně Američanům představil jména jako Schiele nebo Nolde. Tedy umělce takzvaného zvrhlého umění. Když jsem Serge poznala, své impozantní sbírky vystavoval po celém světě. Podíval se tehdy na mě a povídá: "Víte, že Schiele namaloval spoustu krásných věcí v Českém Krumlově? Co kdybyste se tam jela podívat a našla prostor pro výstavu?"

Věděla jste tehdy, kdo byl Egon Schiele?

Nevěděla. Myslím, že nikdo v Krumlově to nevěděl, snad kromě pana doktora Zálohy z archivu, jenž nastupoval ještě za Schwarzenbergů. Bylo mi 27, snad jsem ani neuměla vše domyslet. Ale ti dva pánové byli nadšení a schopní, naše spolupráce měla pro obě strany exotickou příchuť.

Co říkali Krumlovští, když jste se začala ptát po galerii?

Dojela jsem tam zase tou škodovkou 1000 MB, vyhledala jsem pana starostu Vondrouše a tehdejšího ředitele Českokrumlovského rozvojového fondu doktora Milana Marka − a nic nebyl problém, až na to, že žádný vhodný prostor ve městě nebyl. Tam se netopilo, tam bylo vlhko, jinde zase chybělo zabezpečení. Zbyla jediná možnost: nějaký dům opravit. Starosta se smál, dal mi seznam obecních domů a igelitku s klíči. Už nevím, kolik budov jsem prolezla, ale v konečném výběru zůstaly tři domy. V prvních dvou byly obecní byty, a my jsme nechtěli způsobit žádné stěhování, takže zbyl obrovský bývalý pivovar. Serge se zděsil: "Ty ses zbláznila, co s tím budeme dělat?" A Gerwald, který pracoval v Pasově zároveň jako architekt, jásal. Nad šindelovými střechami a nad prostornými sály.

Co v té obrovské budově tehdy bylo?

V druhé polovině 16. století dostalo město povolení vařit pivo, dařilo se, a tak postupně provoz v Široké ulici rozšiřovali. V letech 1605−1608 provedli s pomocí italského stavitele velkorysou rekonstrukci původních domů. Pivovar fungoval až do sklonku druhé světové války. Potom se tu měnilo obyvatelstvo a po znárodnění se v pivovaru usídlil Podnik služeb neboli komunál. Měli tu své sklady a dílny řemeslníci, kominíci a další. V roce 1991 komunál rozpustili. Přišli jsme v pravý čas. Bylo třeba jen vybourat ty novodobé parazitní vestavby a příčky a nechat dům nadechnout.

Jsem konzervativní. Vyplatí se mi do člověka, jenž má zpočátku problémy, investovat energii a naučit ho, jak má co dělat, než ho rychle vyhodit a zase to zkoušet s dalším.

Říkáte to s úsměvem, jako kdyby to spravila jedna letní brigáda.

Když jsme začínali, neměli jsme v Krumlově ani kde bydlet, platili jsme penzion. Já a pan Sonnberger jsme založili nadaci, pan Sabarsky se posléze stal čestným prezidentem a řekli jsme si, že budeme opravovat dům postupně a přitom shánět peníze. Prvních 500 tisíc nám poskytli Rakušané z takzvaného Kulturkontaktu. A já nalistovala telefonní seznam a začala obvolávat firmy. "Máte kompresor? Mohli byste nám pomoct?" Vznikaly zajímavé situace. Najala jsem třeba romskou firmu z Budějovic a za dva dny přiběhli místní: "Proč proboha berete na práci Budějčáky?" Tak jsme se seznamovali.

Krumlovští dům věnovali vaší nadaci?

Sedm let byl dům ještě majetkem obce, odpouštěli nám nájem a přispěli i na opravy první etapy, my sami jsme sháněli peníze po celé Evropě. Po sedmi letech se stala budova součástí nadačního jmění, ale kdybychom to tu někdy zavřeli, vrátíme areál městu. Počátky byly velmi euforické a přes řadu těžkostí se první krok povedl a v roce 1993 jsme otevřeli první výstavou.

Ano, vzpomínám si. Egon Schiele byl pro českou veřejnost zjevení.

Z Ameriky dorazilo 12 beden originálů. Přivezli je před galerii přesně v den, kdy mi okresní úřad a památkáři dělali hloubkovou kontrolu. Nelíbilo se jim mimo jiné, že jsme nevyrobili repliky dveří. Ale Gerwald Sonnberger razil zásadu, že to, co v domě zbylo původního, zachováme, byť třeba ve zlomku. Ale když tam nic není, nebudeme předstírat. "Nechtějte, abychom si hráli na renesanci. Tak se památková péče ve světě už nedělá". Tehdy byla v Česku velká snaha dostat Krumlov do renesanční, maximálně barokní podoby, třeba 19. století se vůbec necenilo. Dokonce budova, v níž máme ateliéry, měla být zbourána, protože stojí na městských hradbách!

Všechny obrazy pro první výstavu byly zápůjčky ze zahraničí?

Všechny patřily panu Sabarskému − 90 Schie­leho originálů, kresby, akvarely, oleje. Úspěch výstavy přinesl nové kontakty a finanční pomoc. Od té doby jsme každý rok opravili jednu dvě další místnosti nebo místnůstky. To, co tady vidíte, moje kanceláře, je takové provizorium, jež vzniklo v roce 1994. Serge Sabarsky mi jednou zavolal: "Poslyš, vrátil se mi z Japonska Emil Nolde, mám ho teď na půl roku v New Yorku, nemám ti ho poslat?" A já namítám: "Vždyť je zima, chodí málo lidí, nemám další sály." To ho pobaví: "Tak něco oprav!" A tak jsem narychlo opravila tuhle místnost, panely, na nichž visely krásné květinové akvarely, tu zůstaly dodnes, nebyl čas to měnit. Na takovou výstavu se normálně čeká roky. Když se takhle sejdou okolnosti, máte štěstí a věci se stanou.

Ale pan Sabarsky v roce 1996 umřel.

A my si s Gerwaldem Sonnbergerem nevěřili, že to bez něho utáhneme. Ale − ono se dařilo. Lidi byli ještě nadšení z otevření hranic, takže jsme získávali výstavy ze Švýcarska, Německa i Spojených států. Ještě žila také Olda Kokoschková. Půjčila nám skvostné manželovy obrazy a výstavu, kterou jsme nazvali Kokoschka: Praha­−Wien, přijela sama otevřít. Dělali jsme také Andyho Warhola, z Ameriky nám půjčili spoustu věcí včetně dvoumetrového Double Elvise, který se vezl vojenským speciálem, protože se do normálního letadla bedna nevešla. Opravovaly se další místnosti, přibývaly ateliéry. Pak ale onemocněl Gerwald Sonnberger. Nebylo mu ještě padesát, doktoři říkali, že je to otázka týdnů, a on přežil rok a půl. Vzdoroval, využil všechny možnosti léčby, měl dvě nedospělé děti a na krku starost o obrovský barák a holku v Krumlově. Nakonec dokázal, že jsem na to nezůstala sama.

Ředitelka Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově Hana Jirmusová Lazarowitz

Foto: Tomáš Nosil

Jak?

Pár měsíců před jeho smrtí jsme byli ve Vídni, šel na chemoterapii, a když se zvedal v kavárně, povídá: "Počkej tady, za chvíli se tu zastaví děvče, které by se ti mohlo hodit, kdybych tu náhodou už nebyl." Seděla jsem u kavárenského stolečku a říkala si: "Vždyť ji nemůžu poznat." A najednou vidím uprostřed houfu lidí ráznou energickou postavu. Byla to Ingeborg Haberederová a jednoznačně zamířila k mému stolku. Od prosince 2001, kdy zemřel Gerwald, to v Krumlově táhneme spolu.

Zemřel v prosinci 2001? To znamená, že věděl o tom, že vám ukradli jeden obraz Schieleho?

Zloděj pár minut před zavírací dobou vytrhl i se šrouby ze zdi jeden obraz, pohled na Krumlov, a vyběhl s ním pod kabátem na ulici. To byla pohroma. Celý ten kolotoč s policií a pojišťovnou! A když pak ještě umřel Gerwald… Ono se to dneska špatně popisuje, protože jsem to přežila, ale vlastně nemůžete dýchat, jste jako pod vodou a nevíte, jestli vyplavete, nebo jestli vás to semele. Nakonec jsem zjistila, že i krádež originálu za miliony dolarů ustojím, ale lidi nenahradím.

Pardon, ale každý je asi nahraditelný.

To je úplná blbost! Všechno by bylo jednodušší, kdyby se dali lidi měnit jako součástky ve stroji, jenže naštěstí to tak není. A moji dva společníci byli unikátní.

V roce 2002, po deseti letech, jste tedy zůstala sama. Jak jste zvládla povodeň?

V červenci jsem odjela za kamarádkou do Dubrovníku. Byla to moje první dovolená po deseti letech. Musela jsem to nějak všechno vydýchat, rozmyslet si, co dál, když jsem sama. Takže jsem byla vlastně výjimečně odpočatá, když jsem se začátkem srpna 2002 vrátila.

Kde jste byla, když začala stoupat voda?

Na cestě do Vídně. Moji lidé mi volali, ať se nebojím, že to zatím stíhají vytírat! Vytírat? Takže je voda už v sále!? Bylo mi blbé to jednání zrušit, ale někde v hlavě blikal majáček: Otoč to! Auto jsem nechala na Kaplické ulici, utíkala jsem dolů a tady ke kolenům vody. Ale můj tým tu byl, všechny věci dali na stoly, ještě žertovali, že jen nejde elektrika, jinak pohoda. Pak začalo být zle, Krumlov se evakuoval. Jenže já tady měla 40 Schieleho akvarelů a 20 Klimtů. Všechny lidi jsem poslala domů, zůstala jsem s jedním spolupracovníkem. Někdy o půlnoci mi řekl, že neumí plavat. "Pane Rácz, to mi říkáte až teď? Kdyby bylo zle, musíte se chytit nějakého trámu!" Fakt jsme to takhle řešili. Pak jsem zavolala synovi do Budějovic, měl záznamník a já už jen dvě čárky na mobilu. Jak v americkém filmu: "Adame, doufám, že jsi v pořádku, mám tě moc ráda." Někdy ve tři ráno volal starosta: "Kde máte Schieleho? V prvním patře? Vyneste ho do druhého!" To mě šokovalo: "Proboha, všechny obrazy jsou na zdi našroubované, jak to mám udělat?" Byl ve stresu, říkal, že musí zachraňovat životy, a ne obrazy. Ale představte si, někomu to musel říct, najednou se objevila parta vysportovaných kluků, proplavali ke vchodu do baráku a pomohli nám to odmontovat a vynosit do klimabeden o patro výš. Pak zase zmizeli a já doteď nevím, kdo to byl. A pak volal šéf Povodí a křičel, ať už konečně z toho baráku vypadnu. A já prý stále dokola opakovala, že mám morální povinnost tam zůstat. Vždyť už mi jeden obraz ukradli, nemohu ty další utopit! Na druhý den trochu vysvitlo slunko, v přízemí jsme měli dva metry.

Kde jste sehnala peníze na opravy?

Za prvé jsme byli dobře pojištění − a to zase díky Gerwaldovi Sonnbergerovi, který dbal, aby v pojistce byla zahrnuta i velká voda. Já, naivka, se tehdy divila. Jaká voda? On měl ale bohaté zkušenosti z Pasova. A potom sehrála velkou roli solidarita. Byla to očistná doba. Po povodni nám vláda poskytla na deset dní deset vojáků, pomohlo město, představte si, deset tisíc eur nasbírali ti výtvarníci, co u nás pobývali v atelié­rech. To mě dojalo. Oni jsou věčně švorc. Vím, že také Ostdeutsche Galerie v Německu uspořádala aukci v náš prospěch, v Kanadě zase spolek J. A. Komenského sesbíral peníze, dostali jsme také téměř milion korun z Estonska, jež čelilo povodním pár let předtím. Otevřeli jsme vlastně velmi brzo − a až pak na mě dolehla deprese. Ale musela bych se stydět, kdybych to vzdala.

Co vás z té krize dostalo?

Jeden noční telefonát.

Zavolal prezident USA?

Jen se smějte! Nemohla jsem spát. Vždycky jsem se ve dvě vzbudila a koukala do stropu. A najednou zvoní telefon: "Tady Policie České republiky." Strnula jsem, ale pak si uvědomila, že syn spí vedle v místnosti, že se mu nemohlo nic stát. A hned mi to došlo: Našli Schieleho! Klobouk dolů před Interpolem a českou policií.

No, když obraz ukradli, nechala jste se slyšet, že policie vůbec nic nedělala.

Stalo se to deset minut před zavíračkou, já dorazila v 18.30 a najdu jen své vyděšené lidi. "Kde je policie?" ptám se. Už odjeli. Skočila jsem do auta, řítila se na krumlovskou služebnu a nechtěla pochopit, že se nic neděje. "Zavřeli jste hranice?" Zůstala jsem na té chodbě asi do čtyř do rána a oni vždycky otevřeli dveře: "Vy jste tady ještě?" Bylo to dva dny po útoku na New York, nedovedla jsem si představit, jak tam zavolám a řeknu, že se ztratil obraz za miliony dolarů. Až když byla vyslovena cena obrazu, začalo to na policii fungovat rychleji. A pak to dostal mimořádně schopný tým, myslím částečně z Budějovic, a ten náš obraz i zloděje skutečně do roka vypátral. Zázrak. Vznášela jsem se 20 centimetrů nad zemí.

Co na tu krádež říkali Američané, majitelé obrazu?

Zachovali klid. Dostala jsem spoustu dopisů, psali mi většinou ředitelé galerií: "Nesmíte si to brát osobně. Ten, kdo chce něco ukrást, má spoustu času, aby to promyslel, není možné, abyste se vy dokázala na to zcela připravit." A když se obraz vrátil, tak mi zase psali, že je to neuvěřitelný zázrak, protože většina ukradených děl se už nikdy nenajde. Budete se smát, ale já na to mám dnes jediné vysvětlení: Ti dva "moji" kluci se tam nahoře prostě přičinili.

Ředitelka Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově Hana Jirmusová Lazarowitz

Foto: Tomáš Nosil

S Ingeborg Haberederovou spolupracujete dodneška?

První výstavu jsme s Inge udělaly Alfredu Kubinovi, daly jsme dohromady přes 200 originálů a přitom jsme zjistily, že jsme super tandem. Od té doby v tom jedeme spolu − Chagall, Giacometti, Keith Haring… Inge sem skoro každý měsíc jezdí, byť má ve Vídni svůj vlastní program. Snažíme se hledat zajímavé umění, ale samozřejmě musíme řešit i to, aby to pro nás bylo schůdné, protože jsme soukromá instituce. Každého 1. ledna jsme na nule, nikdo nám nepošle pár milionů. Za ty roky jsme si vytvořily vlastní systém přežití.

To mi vysvětlete − systém přežití.

Dokud jsem měla Sabarského, nevěděla jsem ani, kde jsme v Americe pojištěni, netušila jsem, kolik stojí letecký transport obrazů. O to vše se postaral Serge. Co se týká rekonstrukce domu, Gerwald Sonnberger byl schopný diplomat, i když neexistovaly žádné evropské dotace, dařilo se mu shánět podporu na německých a rakouských ministerstvech. To vídeňské třeba na deset let dopředu zaplatilo pronájem našeho prvního ateliéru, my za ty peníze ateliér vybudovali a oni počkali rok, než k nám poslali prvního umělce. Od té doby se tady vystřídají ročně čtyři rakouští talentovaní umělci, dnes už těch ateliérů máme celkem deset.

Je mezi nimi i český?

Jednali jsme s několika ministry, každý − včetně Pavla Tigrida − se nadchl, ale pak nastoupili úředníci, mávali tabulkami a tvrdili, že si něco na deset let dopředu pronajmout nemohou, natož abychom my za ty peníze opravovali budovu. Až Pavel Dostál chtěl, a tak to prosadil. Teď už i české ministerstvo sem posílá pravidelně své stipendisty. Pro nás je to přínos, a nejen finanční, máme také přehled, co se děje v mladém evropském umění.

Takže galerie žije ze vstupného, z prodeje uměleckých předmětů a knih,  z pronájmu ateliérů…

Pronajali jsme také kavárnu, v domě máme bankomat a Komerční banka za něj platí, čas od času se u nás také konají třeba semináře farmakologů a další společenské akce.

Žádné dotace nedostáváte?

Od města 400 tisíc korun ročně, přičemž energie nás stojí kolem milionu. Snažíme se samozřejmě žádat o podporu i na ministerstvu kultury, ale tam nemáme po celé roky úspěch.

A co UNESCO, Evropská unie?

UNESCO je jen morální podporou. Ale o podporu z fondů EU jsme si požádali v roce 2010, bylo 120 let od narození Schieleho, šlo o velký projekt a zápůjčky z celého světa. Unie poskytla 200 tisíc eur. Výjimečná situace, kterou dlouho znovu nepodniknu. Je to administrativně velmi náročné na přípravu a na vyúčtování.

Dnes je tedy galerie stabilizovaná?

Musím říct, že jsem ráda, že se ptáte letos, kdy se začíná zase dařit. Před čtyřmi roky bych byla skeptická, finanční a hospodářská krize se nás velmi dotkla.

To bylo ještě horší než povodeň?

V jednom roce nám spadla tržba v muzejním obchodě na jednu třetinu. V kavárně si lidé nedávali kávu a dortíky, ale jednu mattonku dohromady − celá německá rodina. Jsem vděčna svým lidem, že i tohle období vydrželi. A musím poděkovat firmám, které občas bez řečí počkaly, až budeme moct uhradit faktury.

Jak dlouho trval tenhle stav?

Přes tři roky, možná čtyři. Změna nastala až předloni s Váchalovou výstavou a návštěvnost se zvedala i loni s Otto Plachtem. Letos jsem po mnoha letech zvýšila platy. Někdo dostal o deset procent více, někdo i o dvacet. A to upozorňuji, že do celorepublikového průměru máme ale stále daleko.

Kolik lidí v galerii pracuje?

Dvacet, na plné i částečné úvazky. Je to stálý tým. Jsem konzervativní, vyplatí se mi do člověka, který má zpočátku problémy, investovat energii a naučit ho, jak má co dělat, než ho rychle vyhodit a zase to zkoušet s dalším.

Schieleho centrum v Českém Krumlově vystavuje Brázdu s Novákovou, kteří měli za komunismu zákaz

Dalších 6
fotografií

Jste podruhé vdaná. Dá se to vysvětlit i tak, že jste bitvu o galerii zaplatila prvním manželstvím?

Taky.

A kde se vzal pan Lazarowitz?

To je sběratel umění, kterého jsem potkala během své práce. Zachraňuje národní kulturní památku v západočeském kraji.

Ano, slyšela jsem, že spolu opravujete barokní zámek v Týnci u Klatov. Nezbláznila jste se už trochu?

To přesně mi říkají i přátelé. "Jsi blázen. Vyhrabeš z ničeho obrovský pivovar v Krumlově, máš za sebou takové maléry, a nedáš si pokoj. A jdeš do toho znovu."

A proč to tedy děláte?

Asi to jinak neumím. Znám samozřejmě lidi, kteří dobře vydělávali a ty peníze si pak užívali, ale mně to nechybí. Vím totiž, že když vám je osmdesát, nevyprávíte o tom, jak jste se hezky slunila někde v Karibiku, ale stejně jako Serge Sabarsky vzpomínáte, kde jste o co bojovala, co jste získala a kde prohrála. A kde jste pomohla. Dneska jsem přesvědčená, že život člověka je především o pomoci jiným.

Komu pomáháte?

Snažím se držet chod podniku, dát práci svým lidem a přitom pomoct několika výtvarníkům.

Třeba Romanu Týcovi? Ten má u vás skoro už politický azyl, ne?

Toho mám hodně ráda, kdybych na to měla, pošlu ho se stipendiem na rok do New Yorku. Skoro rok a půl tu žil a maloval také Otto Placht, než se zase vydal do Amazonie. Ale jsou tu i další nové talenty. Nedávno jsem viděla úžasný obraz, a když jsem se dozvěděla, jak pohnutým osudem jeho autorka žije, nabídla jsem jí pobyt a stipendium. Když někdo takhle tvoří a platí za to svým životem, chci mu dopřát půl roku v klidu, aby nemusel mít strach, že mu vypnou elektriku. A také přispívám na cestu a pobyt v Krumlově každému umělci, který u nás vystavuje. Byly roky, kdy jsme to dělat nemohli, ale naučila jsem se, že když máte jenom o trošku víc, než potřebujete, je dobré to předat dál.

Za koho se sama považujete? Jste manažerka, podnikatelka?

Kdybych podnikala, tak více trvám na zisku a nejezdím 15 let starým autem. Myslím si, že každému nadělil pánbůh nějaký talent. Troufnu si říct, že organizačně zvládám hodně. Takže jestli se tomu dnes říká manažer, prosím.