Proč jsem začala psát

Když jsem dospívala, bylo snadné získat přesvědčení, že je naší morální povinností zdokumentovat dobu, ve které žijeme, a zachovat záznamy o ní pro příští generace nebo je − to by bylo ještě lepší − propašovat na Západ.

Ráda bych si myslela, že jsem tohle věděla už tak ve čtyřech letech, když jsem si do deníčku zapisovala své observace. Týkaly se většinou přírody, hlavně kytek a brouků. Písmenka jsem už znala, jen jsem je nedovedla řadit dohromady, a tak mi maminka musela diktovat jedno po druhém. Nevím, jestli až do téhle doby sahají mé literární začátky. Tenkrát jsem ještě nevěděla, proč tyhle věci zapisuju. Nevěděla jsem nic, vždyť i první politický vtip jsem pochopila až v osmi letech. (V letadle letí Čech, Rus, Američan, Angličan a Němec. Selhává jim motor a mají jen čtyři padáky. První padák popadne Němec, prohlásí: "Já jsem představitel nejčistší rasy, já se musím zachránit," a vyskočí. Pak Američan prohlásí: "Já jsem představitel nejvyspělejšího národa, já se musím zachránit," vezme padák a vyskočí. Zvedne se Rus, řekne: "Já jsem představitel nejchytřejšího národa, já se musím zachránit," a vyskočí taky. V letadle zbude jen Angličan a Čech a Angličan povídá: "Vezmi si ten padák, Čechu, já jsem z národa gentlemanů, já tady zahynu." A Čech povídá: "Není třeba, představitel nejchytřejšího národa si vzal místo padáku batoh.")