Povídka Bogdana Trojaka: Chvojínek

Jmenuji se Smrkovský. Na křestní se už nepamatuju. Každý druhý u nás byl Smrkovský a všichni na nás stejně volali jenom ty klacku, ty dřevo, ty usmrkanče a ty palice dubová. Jenom jednou, to jsem byl ve školce, mě pohladila mladá, milá paní, co se o nás starala, a řekla mi Chvojínku! Na to nezapomenu. Ta školka byla ve skutečnosti spíš jako kasárna, stála jsme tam vždycky my děcka v řadách, v řadách rovných jako když střelí, a nebyli jsme Chvojínci, ale spíš Vojínci. A přitom jsme chtěli růst jako dříví v lese a klackovatět! Skoro nic nám ale nedovolili a moc švandy jsme si neužili. Nosili jsme dokonce školní uniformy. Chtěli z nás udělat zástup stejných, zaměnitelných bytostí a taky že se jim to téměř podařilo.

Na školku nevzpomínám rád. Kromě jednoho zimního odpoledne, kdy se mi přihodila krásná věc: venku pomaloučku sněžilo, padaly takové ty rozložité, velikánské vločky, co dělají ten nejnadýchanější a nejměkčí sníh a snášejí se tak neochotně a rády si nenuceně a nevyzpytatelně zavíří, než dopadnou. Slunce bylo tak bledé a malé, že se do něj dalo koukat a schovalo by se za zrnkem máku. Stál jsem v té lenivé chumelenici, zíral do té mléčné běli a vtom si na mě sedla sýkora. Žlutá a modrá, uprostřed bělostné zimy vypadala jako nějaký tropický pták a byla v tu chvíli doopravdy krásnější než nejpestřejší rovníkový papoušek. A za moment, možná zlákaná smělostí té první sýkorky, sedla si na mé druhé ramínko další, stejně pěkná koňadra a já si hned připadal jako nějaký generál té naší školky, těch našich kasárniček. Vždyť jsem měl na ramenou dvě nejkrásnější výložky, skoro jako nějaký maršál!