Vzducholoď v Holešovicích. Pražská architektura dostala potřebný impulz v podobě odvážné stavby

Sledoval jsem to od počátku a musím přiznat, že s určitými rozpaky. Vycházely z nejistoty, jestli něco takového lze vůbec uskutečnit. Myšlenka doplnit areál centra současného umění DOX vzducholodí, v níž by se daly konat přednášky a konference a jiné inteligentní akce, byla tak hodně odvážná, až se zdála jako utopická.

Ale to jsou přesně věci, které naší architektuře obecně palčivě chybějí, totiž odvaha vyzkoušet něco, co tady ještě nebylo a co se nikde nedá odkoukat. Nebát se jít neprobádanou cestou, vykašlat se na jistotu vyplývající z pohybu středním proudem a vypravit se tam, kam by to jiného nenapadlo, protože mu prostě chybí fantazie.

Klidná průměrnost není jen problém samotných architektů, ještě více ji mají na svědomí investoři, kteří si u nich stavby objednávají. Jedná se tedy o spojité nádoby. V DOX se však obojí hladce propojilo. K tomu, aby vzducholoď, která má potenciál stát se holešovickou ikonou, jako je třeba Hubáčkův Ještěd ikonou Liberecka, bylo zapotřebí nadšení ředitele uměleckého centra Leoše Války a architekta Martina Rajniše.

Jakkoliv jsou fyzicky rozdílní, jsou mentálně stejně vybaveni: dobře čitelným leitmotivem jejich životů je neskonalá chuť dělat věci jinak, než bývá zvykem. Pakliže se takové dvě povahy dají dohromady, dochází k násobení talentů.