Meteoroložka a moderátorka Alena Zárybnická: V letadle i na horách pociťuji stále respekt, radost ho nepřeváží

Sešly jsme se brzy ráno v kavárně, před níž se dalo lehce zaparkovat, aby pak Alena Zárybnická mohla hned vyrazit na Kavčí hory a připravovat se na vysílání. Čekal ji třídenní turnus v televizi, tedy víkend naplánovaný minutu po minutě. A co pak? Usmála se: "Pojedu na hory!"

Vy jste také právě ze Špindlerova Mlýna přijela. To mě překvapilo. Jste tam doma?

Jsem čistokrevný Pražák křtěný Vltavou ze Štvanice, pak jsem bydlela na Letné, později kousek za Prahou… Ale asi tak před deseti lety jsem se rozhodla to zásadně změnit a odejít na hory.

Spousta lidí se tak rozhoduje, ale většinou se odstěhují maximálně do Kutné Hory. Špindl je trochu z ruky, zvláště, když má člověk práci jako vy.

To jsem si také myslela. Že nepůjde skloubit práci, poměrně časově náročnou, s dojížděním. Ale pak jsem si v jednom momentu uvědomila, že už tak často jezdím z Prahy na hory, že by snad bylo lepší to otočit a jezdit do Prahy. A ukázalo se, že to jde. V jednom jsem se ale mýlila. Když jsem se stěhovala, bláhově jsem si myslela, že když tam budu žít, víc si hory užiju, vždyť tam mám "tělocvičnu" doslova za barákem − pod širým nebem. Dnes musím dát za pravdu místním, kteří mi od začátku říkali, že jakmile se tam přestěhuju, přibudou k radostem ze sportování i ty obyčejné povinnosti a času bude zase méně.

Alena Zárybnická: V letadle ani na horách moje radost nikdy nepřeváží nad respektem

Máte tam dům a zahradu, o které se staráte?

Blázníte? Koupit si dům ve Špindlu je mimo meze existence normálních smrtelníků! Pořídili jsme si tam s mužem malý byt na kraji města.

A v čem je tedy rozdíl oproti bydlení na kraji Prahy?

Jsme v přírodě. Tu potřebuju. V Praze ráno vlezu v garáži domu, kde mám pronajatou garsonku na přespávání, do vytopeného auta, projedu v něm město k vytopené garáži na Kavčích horách, tam jsem celý den v klimatizovaných prostorách a večer zase jedu zpátky. To mě ničí. Mám ráda čerstvý vzduch, být venku. Ve Špindlu to jinak nejde. Lepší je vyběhnout a jít pěšky. A parkování − zvlášť v zimě? Nesmysl. V Praze ani nepotřebujeme vědět, jak dnes bude. Ve Špindlu mě moc zajímá, jestli cestou zmoknu, nebo ne.

No, namítnu, že i v Praze byste mohla chodit pěšky. A svěží vítr tu taky občas vane.

To máte pravdu. Asi je to dané mou prací a také pocitem, že když jsem v Praze, musím toho co nejvíc stihnout, abych zase mohla prchnout na hory. Volím dvanáctihodinové služby, třídenní a vícedenní turnusy, takže po Praze jezdím autem, abych to všechno zvládla. Hory mě od toho osvobozují.

A co tamní lidé? Vzali vás?

Žijeme na okraji města, na sídlišti, kam se před desítkami let nastěhovali lidé z těch okolních kopců, z chalup. Dnes jsou starší, většinou někdejší učitelé, lidé, kteří pracovali v hotelích a starali se o hosty. A k nim přibývají mladí, kteří si tam kupují byty, protože jinou možnost bydlení zatím nemají. Jsou to prostě normální lidi a já pro ně nejsem žádná exotika. Na Vánoce je Špindl plný mnohem známějších tváří.

Máte tam kamarády?

Právě kvůli nim je mi tam také dobře. Mám ráda jejich způsob života… Méně sedí u internetu a na sociálních sítích. Jsou častěji spolu − při sportu i na pivu, kde se vedou ty obyčejné lidské řeči. Třeba o počasí.

To vás ještě baví? Hospodské řeči o počasí?

No, ony už jsou to trochu jiné řeči o počasí. Všichni dnes máme v mobilu nějakou tu aplikaci s modelem, ať už víc nebo méně kvalitním, a přijde nám úplně normální se každé ráno podívat, jak dneska bude. Činíme tak všichni, ať pak jedeme do práce metrem, nebo jdeme pěšky. Otázka je, jestli všechny ty informace umíte správně vyhodnotit. Jestli víte, co to na tom radaru je, co ten model umí spočítat a kdy se nejspíš bude mýlit. Je celkem náročné se v tom orientovat a najít si důvěryhodný zdroj, v mezích toho, co meteorologie umí.

Proč jste se vlastně rozhodla studovat meteorologii?